Daniela Brodská
Biblický text (2K 6,14-18):
„Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´
A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodina `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´.“
Sestry a bratři, milý sbore! Řádky starého dopisu nás zavedly do prvního století našeho letopočtu. Světu vládnou Římané, na trůnu sedí Claudius nebo už Nero a římští vojáci jsou všude. I v Jeruzalémě. Hlídají pořádek a nemají to snadné. Lidé jsou v tehdejší Palestině nepoddajní, k okupantům nikdy nepřilnuli.
Mají náboženství, které Římané respektují, ale nevyznají se v něm. Někdy před dvaceti třiceti lety byl popraven jeden z místních, Ježíš z Nazaretu – takový potulný učitel, jakých bývalo víc. Divné bylo, že se na něj nezapomnělo, že vše po jeho smrti neskončilo jako u jiných. Mezi Židy se vytvořila skupina lidí, kteří už nehodlali vyhlížet odkud přijde záchrana světa – tvrdili, že vystačí s tím, co před smrtí říkal a dělal a učil právě ten Ježíš.
Jeruzalémští představitelé je nesnášeli, pronásledovali je a zatýkali. Ale zase se stalo cosi pozoruhodného. To malé hnutí nezaniklo. Dokonce se k němu přidávali i někteří z těch, co ho dřív pronásledovali. Jeden z nich byl vzdělaný učitel Mojžíšova zákona, jmenoval se Pavel. Tehdejší „učitel zákona“ nebyl právník, učitel zákona byl spíš praktický teolog – studoval a vysvětloval všechny příkazy, zákazy a doporučení, které se po staletí nashromáždily kolem Božího slova, které bylo lidu dáno skrze Mojžíše. Byly těch zákazů a příkazu celé stovky a ne každý je znal – proto tu byli učitelé a dohlížitelé.
K čemu měly ty příkazy a zákazy lidem být? K tomu, aby je všechny dodrželi a jednou si řekli – „Jsme dobří, zvládli jsme to!“ A nebo si spíš řekli: „Snažili jsme se, jak jsme mohli, ale nedalo se to zvládnout. Prostě se to dodržet nedá.“?
O to se vlastně vedl spor: Učitelé tvrdili, že se vše dodržovat dá, ale lidé střízlivě poznávali a přiznávali, že nedodržují.
Učitel Pavel se přidal k těm, které dřív zatýkal. Vydal se do Malé Asie a Evropy, aby tam šířil nové učení. A poněvadž ti, ke kterým přicházel, nevěděli nic o Mojžíšově zákonu ani o hádkách, zda se ustanovení plnit dají nebo ne, Pavel velmi pedagogicky zvolil jinou metodu. Říkal jim: Jediné, na čem v životě opravdu záleží, je láska. Jde jen o to, jak bude taková láska vypadat. To vám nabízím. Nevymyslel jsem to já, ale v Jeruzalémě žil a učil člověk jménem Ježíš – to on dal příklad života, který obstojí jako dobrý a spravedlivý. Posluchače to zpravidla zaujalo a ptali se, jaký ten jeho život vlastně byl?
Pavel navázal: Byl plný lásky k druhým. Obětavý a pravdivý až do konce k popravě. A když umřel, Bůh potvrdil, že to tak má být. A kdo se vydá touto cestou, nebude sám. Bůh bude s ním.
Pavel přitom nepřestával zdůrazňovat, že má-li být život křesťanský, má být postaven na jediném základu a to je právě Ježíš, kterému se říkalo Kristus. A Kristus není příjmení, ale označení, že s ním vystačíme, že s ním lze vše zvládnout. To je jediný základ, ostatní je navíc a někdy i na překážku.
Znělo to dobře. Jenže pak přišli Pavlovi kolegové, jiní misionáři a ti sebou přinesli staré spory, co všechno se musí a nesmí dělat. Povstaly otázky a nejistota.
Zhruba do takové situace přišel do Korintu Pavlův dopis. On sám byl dávno pryč, když se spory rozhořely naplno. Tak Pavel musí znovu vysvětlovat: Říkal jsem vám, co je Boží láska a my na ni máme odpovídat zase láskou. To k životu stačí. Pán Bůh si nekladl žádné podmínky, když nás přijal. Proč mu do toho zase plést naše lidské představy? Proč klást podmínky jiným lidem – co všechno musí splnit, než jim věnujeme přízeň? Sami vše přece od Boha bereme zadarmo!
Nemíchejte milosrdenství, lásku a naději znovu se zákonem a vykazováním skutků. Kdo je pro vás Kristus? Teď si musíte vybrat. Buď je to ten, co se nechal ukřižovat, protože láska k druhým ho dovedla až sem – a my tu lásku přijímáme a neseme dál a hlavně se jí sami necháme vést, – anebo Kristus je někdo, kdo se vám líbí, ale na jeho záchranu a radost z ní dojde až po předpisech zákona? Ne, že by se jistá pravidla neměla dodržovat. Dodržovat by se měla. Ale jestli je život dobrý a hezký, to se nepozná podle nich, ale podle toho, zda je naplněný láskou – takovou, jakou ukázal Ježíš.
Vy jste křesťané, lidé, kteří mají radost, že od Boha dostali život. Ten je hezký i přes všelijaké potíže, to proto, že jsou v něm lidé, kteří vás mají rádi, a vy máte rádi je. Můžete si říkat pravdu, někdy i ostře, ale vždy v lásce. Nemusíte dávat přednost ničemu, co vzájemný život svazuje zákazy a předpisy, protože láska podle Kristova příkladu vás učí a vede. Neposlouchejte ty, kteří vám říkají, že to není možné.
Toto vše říká Pavel odvážným obrazem: „Vy jste chrám Boží“. Do té doby tak byl nazýván pouze chrám jeruzalémský. Tam Bůh přebýval a kdo se s ním chtěl setkat, musel tam jít. Byli lidé, kteří na tom trvali. Je jeden Bůh i Ježíš to učil. A je třeba ho uctívat po jeruzalémsku. Jiné lidi to ovšem rozčilovalo. Proč Jeruzalém, proč chrám? Je to jinak. Je nová, duchovní doba. Nové společenství má jiná nová pravidla, podle nichž se pozná kdo je dobrý a koho má Bůh rád.
Pavel varoval před zákoníky starými i novými. Neostýchá se o nich užít slova nevěřící. Tito manipulanti s vírou a duchovním životem, kteří všechno vědí – jsou pro něho nevěřící. Co je to za víru, která stále klade podmínky?
To není od Krista. To je od jeho protivníka. V textu dopisu má hebrejské jméno Belial. Co je to za společenství, které své kvality a vnitřní vybavení staví na obrazu nepřítele! Na otázku, co je zač, dokáže odpovědět, jen od koho se liší a s kým nechce mít nic společného. Takhle začínají všechny sekty. Taková výlučnost, která svou čistotu staví na očerňování druhých, ta je špatná a zlá.
Na adresu takových Pavel bez ostychu říká: S nimi nemějte nic společného! S vnitřní čistotou je to jinak. Ta roste z víry, že vás Bůh přijal takové, jací jste; z víry, že se nevydáváte na marný běh, který je nad vaše síly. Roste přece z víry, že se vydáváte na cestu, která i přes překážky vede k cíli a na které budete dostávat sílu, ani nebudete vědět odkud a jak. Vy nejste sdružení dokonalých – jste chrám Boží. A co to je? Je to místo, kde se respektuje Boží slovo a kde se všecko orientuje podle Krista.
Co je vlastně křesťanský sbor? Je to spolek lidí dobré vůle? Nebo snad lidí, kteří se nedopouštějí ničeho zlého? Jsou to ochránci osvědčených hodnot? Nebo snad přátelská společnost zasvěcenců? To jistě ne! Křesťanský sbor, to má být místo, kde je přítomný Bůh, jako kdysi v jeruzalémském chrámu. Místo, kde jsou všichni odpovědní za bohoslužbu – dokonce i beze slov, činy a postojem ke všem důležitým věcem! V tom všem má být znát Boží přítomnost. To je odpovědnost sboru: ukázat lidem a světu Kristovu přítomnost! Všechno, co se tu děje, má projít sítem této odpovědnosti.
V praxi se to pozná tak, že každý, kdo přijde, je tu rád. Poznává, že jde o něco podstatného pro každou životní situaci. Obklopí ho naděje, která se vymyká běžnému chápání. Pochopí, že církvi nejde jen o ni samotnou, ale všechny potřebné ve světě. A to všechno proto, že můžeme mít radost, že jsme od Boha dostali život, že je ten život i přes potíže hezký, že jsou v něm lidé, kteří nás mají rádi, a my máme rádi je, a že to všechno můžeme nést a šířit dál. Co všechno bude víra obnášet, to se teprve uvidí podle toho, k čemu se dáme Božím slovem inspirovat. Nejsme tu však proto, abychom lidem vnucovali své představy. Dostali jsme svobodu a máme tuto darovanou svobodu chránit pro sebe i pro druhé. My jsme místem, kde se svět může setkat s Bohem a jeho slovem. To je naše přední poslání.
Lidé nepotřebují další muzeum, ani další fanatickou sektu. Lidé potřebují slovo živého Boha. Slovo, které léčí a zachraňuje. Už reformátor Calvín to vyjádřil takto: „Jsme tu proto, ne abychom utekli ze zlého světa, ale abychom ho přetvářeli tak, aby se stal dějištěm Boží slávy.
Modlitba: Bože živý, lásky plný, ujímej se nás i nadále, abychom byli tvým chrámem – otevřeným, jednajícím, svědčícím o naději, která je v tobě nyní i na věky. Amen