Kázání: Dej nám, Pane, více víry (Lk 17,5-6)

Daniela Brodská

První čtení (Žd 11, 1-12):
„Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného

Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ‚ještě mluví, ač zemřel‘.

Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají

Noe věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře

Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, ‚jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu‘.“

 

Biblický text (Lk 17,5-6):
„Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla.“

Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!

Prosba apoštolů, aby jim Pán Ježíš dal více víry, je zařazena do souvislosti s příběhy, které předcházejí a následují. Všechny ty biblické příběhy nás staví před otázku: nepotřebujeme také my prosit o více víry? Nedoléhají i k nám Ježíšova slova o malověrnosti nebo jeho zarmoucené zvolání: „Což nemáte víru?“ (Mt 4,40) Ježíšovi učedníci si uvědomovali tento nedostatek a proto naléhavě žádají: „Dej nám více víry!“

V životě jsou situace, kdy si musíme přiznat, že je moc nezvládáme. Může přijít ledacos, dostaneme se do nesnází, může přijít nemoc, nedostatek, opuštěnost, ztráta sil, nebo i to nejsmutnější, smrt blízkého a milého člověka. A tehdy přichází období, kdy jsme nešťastní; a jsou lidé, kteří v takové situaci vzdávají víru nebo začnou uvažovat o nesmyslnosti života. Někdy se zase dopustíme nějakého provinění a neseme v sobě vědomí viny. To taky bývá nesnesitelné břemeno. Jindy to zase skřípe ve vzájemných vztazích. Jak se zachovat, abychom to ještě nezhoršili? Mluvit otevřeně a hned, nebo to zatím odložit a počkat na jinou, vhodnější chvíli?

Jsou ztráty, které se dají oželet. Když zanikne mladá láska, neznamená to, že mladý člověk musí zůstat navěky osamocený. Ale nevyléčitelná choroba nebo smrt se překonat nedají. Jak v takové chvíli potěšit? Jak dodat potřebnou naději? Tehdy bývá víra vystavena veliké zkoušce. Proto je třeba prosit: „Pane, dej nám více víry!“

Můžeme být také nespokojení s tím, jak se řeší veřejné věci, nebo s právním systémem. Býváme rozhořčení a snadno se můžeme dostat do pokušení, kterému třeba v Ježíšově době podlehli zélóti – rozhodli se k násilnému řešení. Takových násilných řešení je v současnosti mnoho. Když vezmeme třeba terorismus – co přináší dobrého? Je oprávněné zlobit se na toho, kdo se nechová řádně, nebo kdo působí druhým starosti, nebo dokonce úmyslně ubližuje (třeba týrání v rodinách). Jak těžké je potom odpouštět. A co když takový člověk ani o odpuštění nestojí? Co když si myslí, že jedná správně a udělal by to znovu?  To jsou složitá a nesnadná rozhodování: Co s tím? – A my poznáváme, že nejsme dost zakotvení, abychom to zvládli. Jak najít správné rozhodnutí? Jak jednat?  Jak nést třeba i riziko, které nám rozhodnutí může přinést? Proto je třeba prosit: „Pane, dej nám více víry!“

Mimořádné chvíle nás mohou dostat do zvláštního napětí a tehdy si snáz vzpomeneme na význam takové prosby. Ale v našem životě nejsou jen těžké okamžiky. Víra je přece záležitostí „všedního“ dne, lépe řečeno: každého dne. Možná jde právě o to, pod jakým zorným úhlem žijeme své „obyčejné a všední“ dny. Jde o to, žít každodenně s vědomím, že je se mnou Bůh, který mě vidí a slyší, má o mne zájem, má mě rád a nikdy mě neopouští. Na to spoléhat a na to očekávat, jak dosvědčuje i celá 11.kap. Židům, k tomu je třeba dostatek víry! Počítat s Bohem a spolehnout se na něho!

Opravdová víra osvobozuje od zbytečného strachu a trápení, aniž by cokoli podceňovala a zavírala oči před nebezpečím. Osvobozuje od nervozity, od komplexů – ať už méněcennosti nebo velikášství, pýchy a nadřazenosti. Ukazuje nám život i nás samotné – tak, jak se věci skutečně mají: jsou úžasná obdarování a dějí se obdivuhodné věci – třeba v přírodě nebo i mezi lidmi, a pak je tu neskutečné mrhání Božími dary, nepochopitelná zloba, hloupost a její následky. Vůbec se nemusíme pořád jen rozčilovat. Víra dává sílu nenechat se ovládat mylným viděním. Víra umožňuje vidět kriticky dobré i zlé. Brání deformaci – vidět svět jednostranně, černobíle. Proto je třeba prosit: „Pane, dej nám více víry!“

O jakou víru ale jde? Víme přece, že víra není jen přesvědčení „o něčem nad námi“. Víra je vztah k Pánu Bohu, pevná důvěra v Boží sliby. Víra je pozorné naslouchání tomu, co nám Bůh ohlašuje ústy svědků víry, k čemu nás vyzývá a co od nás očekává. Víra dosvědčená v bibli je vždy spjatá s pravdou, kterou zosobňuje Pán Ježíš Kristus. Je spjatá s věrností, spolehlivostí, důvěryhodností. Světu i nám je nadevše potřebné, aby bylo víc takové víry.

Příkladem a orientací nám mohou být všichni, kteří o takovou víru prosili a zápasili před námi. Oni byli a my jsme také osloveni Bohem, oni žili i my žijeme z jeho Slova, ale i jim se stávalo a stává se i nám, že nevěra útočí a hledá slabiny. Ti svědkové museli i my musíme o víru zápasit, docházet k poznání, že je třeba znovu a znovu prosit o více víry. Je třeba pochopit, že víru nerozmnožíme vlastními silami, že ji může dát a posílit jen náš Pán. Víra není jednou provždy darovaná věc, kterou si můžeme uložit do bezpečnostní schránky. Už ve chvíli, kdy ji chceme ukrýt, už jsme ji ztratili.

Jeden náš teolog k tomu napsal: „Víra není procházka na slunci. Není to pojistka na pohodu a štěstí. Víra nezadrží nemoci, pohromy a ztráty. Víra je zápasem na ostří nože. A zápas ji posiluje a zoceluje. Zkoušky zmnožují její síly. Ve vichřicích a příbojích roste a pevněji zakořeňuje. A vždycky staví před otázku: „Jak to vlastně vypadá s tvým křesťanstvím? Jde ti o víru ve stejném smyslu a významu, jak jí rozuměl Ježíš?“ Prosíme o takovou víru my? Počítáme s Bohem a respektujeme jeho vůli? Jde nám o víru zvěstovanou a dosvědčenou svědectvím Písem Starého a Nového zákona? Nebo je to víc záležitost našeho subjektivního hlediska a našich citů?“

Jakou dát odpověď na otázky, které v tuto chvíli napadnou asi každého z nás? Snad tu, kterou slyšíme u apoštola Pavla: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte.“ (2K 13,15) A prosit: „Pane, dej nám více víry.“

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, dej nám více víry a obnov našeho ducha svým svatým Duchem, abychom změnili své smýšlení, naslouchali slovu tvého Otce, ptali se na jeho vůli a poslouchali jeho přikázání. Prosíme, Pane, abychom se v síle víry dali do díla budování tvého domu, jímž je tvá církev, jímž je nás sbor.  AMEN

Comments are closed.