Daniela Brodská
Biblický text (Jo 3,1-10):
„I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé:
„Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“
I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.
Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců ! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“
I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak .“
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé. Po všech dramatických událostech, které jsme prožili na útěku, po velkých bouřích a velkých zápasech, vracíme se ke kořenům, zpět na začátek, k výchozímu bodu. Jako by si člověk musel napřed vyzkoušet, co znamená vzdor vůči Bohu, jaké jsou důsledky lidské negace, a když to všechno ´natvrdo´ prožije a málem se v tom utopí, pak je čas k pokornému návratu, čas k druhému dějství. Slovo Hospodinovo se stane podruhé, zazní k nám znovu. Je to totéž slovo, tentýž úkol, totéž poslání, a přece už v nové situaci, k jakoby jinému člověku, už poučenějšímu, moudřejšímu, pokornějšímu.
Může to být i tak, že k někomu zazní slovo Boží jednou, kdysi, třeba před lety, a člověk se otočí zády; prožije kus života všelijakého, možná i tone a lecjak se v životě plácá, a teprve po letech dojde na začátek, pokorně se vrátí jako po nějakém divokém výletě ´zpátky na základnu´; zakleknout do bloků jako závodník ke druhému startu, po prvním nezdařeném. Pokleknout a nastražit sluch, uslyšet Boží slovo podruhé, tentokrát v pozitivním duchu, s kladnou odezvou.
Podstata Božího poslání se nemění. Je stejné jako tehdy. Boží pravda trvá, jakkoli naše uši slyší nově, jakkoli naše srdce bijí v rytmu aktuálním: Vstaň, jdi a volej. Tedy – žij odpovědně, aktivně, angažuj se proti zlému. To platí, to zůstává, v tom lze mít dobrý smysl života.
Ale je zajímavé, že napodruhé už přece jen ta Boží výzva zní trochu odlišně. V 1.kapitole bylo řečeno: Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář. To je poslání jasné, téměř konkrétní. Nyní, ve 3.kapitole, zní slovo Hospodinovo méně jednoznačně a mnohem otevřeněji: Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím. Není to změna v tom smyslu, že by úkol byl jiný, ten zůstává, ale je tu rozšíření. Jonáš slyší nově, vztah k Bohu je prohlouben, více otevřený pro budoucnost. Provolávej v něm, co ti uložím.
Nemusíš vždycky přesně vědět, co to bude. Nemusím si být úplně jistý, co je Božím záměrem. Nemusíš mít patent na Boha, jasný pokyn; ale budeš to taky hledat, ptát se teprve na Boží vůli, zůstaneš otevřený pro nová oslovení a nové výzvy. To je teprve víra. Ne že mám v ruce rozkaz, jednou provždy orazítkovaný, a hotovo! Ale že spolehnu na Boží oslovení v budoucnosti; že ještě nevím, co bude, co se přesně stane mou cestou, a přesto se odvážím vykročit za svým úkolem, přesto se spoléhám, že poslání, které jsem dostal, je dobré a správné. Víra není v bibli, ani tak přitakání k tomu, co víme – spíš důvěra v to, co ještě nevíme.
Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Zní to jednoduše, ale když neztratíme ze zřetele předchozí příběh, všechno to, co Jonáš prožil, pak vidíme, že je v této prosté větě obsaženo veliké vítězství; vítězství víry, života odpovědného, života už ne proti Bohu, ale s Bohem. Už ne pryč od Hospodina, ale tak, jak on řekl, v důvěře a s odvahou. Kdyby tak i o nás mohlo být řečeno se stejnou prostotou a kladnou určitostí: Tedy vstal a šel. Tedy vstala a šla.
Ne že by nebylo dál čeho se bát. Z různých variant Božího poslání zůstává toto pořád náročné a nebezpečné. Ninive je veliké město, dravé, kruté, nepřátelské. Podle knihy Genesis je jeho zakladatelem Nimrod, lovec, válečník a zabiják, a je to jedno z nejmocnějších měst Asýrie, nepřátel silných a často vítězných. Volat proti takovému městu, plnému krutosti a násilí, to není nic snadného. Je těžké pozvednout hlas proti bezpráví, je nebezpečné postavit se proti velkému množství, proti přesile.
Ale Jonáš je zocelen předchozími zápasy, ´co ho nezabilo, to ho posílilo´ – teď už ví, že lepší než utopit se ve vlastním vzdoru, než utonout v panice své duše, je padnout v Boží službě, být zabit v zápase proti zlému. Není to tak, že právě ten, kdo hodně zkusil, kdo sváděl hluboké zápasy, probojoval se k pevnosti svého přesvědčení, k odvaze vykročit? Nemohou se předchozí útěky a bouře právě takto pozitivně zhodnotit? Zpětně viděno, ten mezičas nebyl jen zdržením, otálením, oklikou, ztrátou času, nýbrž možná i kvalitní přípravou, poctivým nabýváním odvahy vystoupit a volat. Nakonec i Ježíš sám musel vybojovat svůj zápas na poušti, než vykročil se svou zvěstí za lidmi.
Přijmout odpovědnost, troufnout si něco zastávat a hlásat v tomto světě, nemělo by asi být jen rozhodnutím povrchním, příliš snadným, příliš rychlým, ale krokem uváženým, probojovaným, promyšleným. Jonáš dobře ví, co dělá, když vstal a šel.
Jestliže jsme v příběhu dospěli až sem, jestliže už toto všechno víme, pak se před námi otevírá důležitá otázka, kterou jsme dosud neřešili, otázka zcela zásadní. Totiž, co je naším Ninive? Co je dnes pro nás tím městem velikým? Proti čemu jsme povoláni volat? Jaké zlo to dneska je, které vystupuje před Boží tvář? Proti jakému páchání zla se máme prorocky ozvat?
Kdybychom teď uspořádali bleskovou anketu, odpovědi by byli nejspíš rozmanité; v něčem by se asi dost lišily, ale v něčem by se, doufám, velmi shodovaly. Na čelních místech by se patrně umístily tak evidentní škodliviny jako je násilí, bezpráví, korupce, hrabivost.
A poslyšte, jak by nám do ankety přispěla epištola Římanům: nejhorší je nepravdivost, podlost, lakota, závist, vraždění, sváry, lstivost, zlovolnost, udavačství, pomluvy, vzpupnost, nadutost, neúcta k rodičům, nesnášenlivost, nedostatek lásky, nedostatek slitování. Docela aktuální, ne?
A ještě by nám do ankety mohla přispět třeba 2,epištola Timoteovi, která říká, že nejhorší je sobectví, chamtivost, chvástavost, namyšlenost, neúcta, nevděčnost, bezbožnost, nedostatek lásky, nesmiřitelnost, pomlouvačnost, nevázanost, hrubost, lhostejnost k dobrému, zrádnost, bezhlavost, nadutost, vychvalování rozkoše a pokrytecká zbožnost.
To taky docela sedí, svět se ve zlém zase tolik nemění, člověk je pořád nepoučitelný. Kdybychom se pokusili všechny tyto seznamy převést na co nejúspornějšího jmenovatele, co by nám tak asi vyšlo? Co je tím extraktem zlého, dření hříchu, podstatou škodlivého? V protikladu k Ježíšovu dvojpřikázání lásky mohlo by to být pohrdání Bohem a pohrdání člověkem. Anebo bezohlednost vůči Bohu a bezohlednost vůči člověku. Anebo lhostejnost vůči Bohu a lhostejnost vůči člověku.
A možná to lze formulovat ještě úsporněji, jak uváděla klasická křesťanská dogmatika – podstatou zlého je pýcha srdce, lidské sobectví.
Proti takovému Ninive je tedy třeba volat. Proti této kumulaci, – kde nářek zbitých, ponížených, okradených, podvedených, všelijak utiskovaných stoupá k nebesům.
To zlé město veliké je před Bohem. Každá jednotlivá škodlivina, každé ublížení člověku, každý projev zla vystupuje před Boží tvář. A není toho ani v našich časech málo, naopak – je toho tolik, že by zdaleka nestačilo chodit jeden den, aby bylo sečteno zlé, které se děje.
Hospodin se ke svým obrací s výzvou: je nutné nenechat to být; něco je třeba udělat; jít a volat proti.
Vstaňme tedy a pojďme pomoci člověku. Nějakého každý kolem sebe má. A každá maličkost je službou Bohu proti zlému.
Modlitba: Děkujeme, Bože, že u tebe mají šanci všichni lidé. Přesvědčivěji než v Ježíši Kristu jsi nám to nemohl říci. Jen čekáš na jedno, že budeme ochotní slyšet tvé povolání a vstoupit do služby proti všemu, co se ti protiví. Amen