Daniela Brodská
Biblický text:
„I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.“ (Jo 3,10)
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Bůh neučinil, co chtěl učinit. To je třeba nepřehlédnout. Logicky z toho plyne, že Bůh je v pohybu, jeho vůle má jakýsi svůj ´vývoj´. Mění svá stanoviska, rozhoduje se podle situace.
Někdo by mohl říct – a je to vůbec Bůh, když jeho činy jsou odvozeny od lidského chování? Je to vůbec Bůh, když dělá něco jiného, než sám před chvílí chtěl? Je to vůbec Bůh, když se řídí vnějšími okolnostmi? Uznává snad, že je tu ještě něco objektivnějšího, než je on sám?
Samozřejmě, lze se tak ptát; ale nemůžeme si nevšimnout, že bible se tak zrovna moc neptá. Bibli totiž vůbec nezajímá Bůh sám o sobě, ale vždycky jen a jen ve vztahu k člověku. S trochou nadsázky můžeme říct, že bible nezná Boha bez člověka – jak je to ostatně zakódováno už v samotném jeho jménu: jsem, který jsem s tebou; který jsem s vámi. Známe Izajášovo zaslíbení: Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel – to je S námi Bůh. (Iz 7,14).
Ptejme se raději trochu jinak; ptejme se, co je obsahem tohoto božího pohybu; co to pro nás znamená, že Bůh změnil názor, že zvrátil své vlastní rozhodnutí.
1.Viděl, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty. Impulsem, důvodem božího pohybu je tedy vidění, rozpoznání, že člověk je opravdu ještě schopen odvrátit se od zla, které páchá, a změnit se k dobrému. Že to ještě dokáže, opustit svou zlou cestu, že uslyší prorocké slovo, činí pokání a odvrátí se od násilí, které mu lpí na rukou. To je velká věc. Upřímné vyznání vin jistě potřebuje každý člověk pro své duševní zdraví, ale také i pro obnovu vztahu k druhým – v rodině, ve sboru, ve společnosti. Odvrátit se od zlého, které páchá, přiznat to, nechat toho a začít nově – to má však dopad nejenom na samotnou naši osobnosti, či naše společenské vztahy, ale ještě mnohem širší: má to vliv na trvání života, na zachování obce, města, má to vliv na celkový stav světa. O takové víře se zde svědčí: že na postojích každého z nás navýsost záleží; svým pokáním, odvratem od zlého mám vliv na Boží vidění; každý z nás je důležitý, každý má svou cenu a může se podílet svým malým, ale zároveň rozhodujícím dílkem na boží naději pro člověka.
Činit pokání, odvrátit se od zlého, to tedy není pořád jenom nějaké trýznivé sebeobviňování a uplakané sebemrskačství, nýbrž zároveň i radost a mocná vzpruha: vyznávat viny není zbytečné; není to jen psychologický trik na sebe sama, ale má to obrovský dopad na všechno, co je. Odvracet se od zlé cesty není jen má privátní záležitost, abych nebyl darebák a nekazil si život, ale znamená to dávat Bohu zapravdu, otevírat mu prostor, a tedy přispívat k těm nejkrásnějším věcem, které život nabízí a ještě může nabídnout. Copak jste to nikdy nezažili, jak právě lidská pokora dokáže v určitou chvíli vyvolat úplný příboj lásky a krásy, moudrosti či euforie?
2. I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. Vlastním obsahem Božího pohybu, změny Božího stanoviska, je tedy jakési ´hnutí mysli´, které můžeme lidskou řečí jen těžko vyjádřit. V tom slovese, v té větě, se skrývá mnohé: Boží radost a možná i úžas nad člověkem (na jedné straně), a zároveň lítost, bolest nad vlastním hněvem, nad předešlým rozhodnutím (na druhé straně). To je něco těžko popsatelného a přitom nádherného – asi jako když se nad někým strašně trápíte, když o něj zápasíte a jeho postoje převracíte ze všech stran, když se vám zdá, že už mu není pomoci a vidíte všechno černě – a pak najednou vás ten člověk neuvěřitelně příjemně překvapí, je mnohem ryzejší a poctivější, než jste si mysleli, a vás úplně zabolí, jak jste se v něm mýlili, jak jste mu křivdili, jak málo jste ho znali a jak malé šance jste mu přisoudili. Tak nějak Bůh litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil.
Je to tedy úžasné hnutí Boží mysli, božského srdce, božího nitra, či jak všelijak nedokonale to můžeme nazývat. Boží slitování, Boží milosrdenství – o to tu běží. Bůh lituje, želí tvrdosti svého smýšlení o člověku, odvrací se od ní. Prorok Ozeáš píše: (Oz 11:8) „ Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí.“ Ve starozákonní podvojnosti Božího vztahu k člověku (požehnání a zlořečení, vyvolení a zavržení) teď dochází k posunu: Hospodin se nechá přemoci svým milosrdenstvím. A kdo chce vidět ve starém zákoně Krista, tak právě teď! Bůh lituje vlastního hněvu; Boží pravda je tu definována a už provždy bude – láskou. Láskou k člověku.
3. Nejenže Bůh lituje zla, které chtěl učinit, ale nakonec je skutečně neučiní! Ten Boží pohyb není jen teorií, viděním, ale má dalekosáhlejší důsledky! Boží milosrdenství se opravdu děje, člověk je přijat. Město žije, zkáza se nekoná, život trvá. To je nádherný výsledek Božího hnutí, Božího slitování, za které nemůžeme být nikdy dost vděční: že navzdory všemu, co předcházelo, město pulzuje svým rytmem, život se nezastavil, člověk se může probudit do dalšího rána a pokračovat v tom, co započal.
Město veliké, plné násilí. Zlo stoupalo před Boží tvář – všechno spělo k rozkladu a nikdo by se nemohl divit, kdyby to opravdu i zkázou skončilo. Ale nekončí. Bůh, litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak. To není zrovna obvyklý úhel pohledu: že bychom šli po městě, po naší ulici a uvědomovali si s radostí, že šance trvá; že zkáza včera nenastala, ačkoli jistě mohla. My tu můžeme dál žít.
4. Osten ovšem zůstává dál. Varování nesmějí být brána na lehkou váhu. Prorocká řeč byla a je nutná. Bez Jonášova prorockého slova by příběh nedával smysl. K Božímu slitování bychom nedošli, nebýt Jonášova volání, a stejně tak – nebýt pokání občanů, od nejmocnějšího po nejmenšího. Bylo by chybou, kdyby někdo usoudil, že Pán Bůh stejně lituje, nechá nás být, takže o co jde, dál si pojedeme po svém.
Takhle ne! Bůh nás nenechá být, ale zápasí o nás a bude zápasit. O kvalitu našeho života! A bez naší ochoty opustit zlé cesty, to by Boží slitování zůstalo jen lacinou a prázdnou náboženskou poučkou.
5. Nikdo z lidí, ani ten nejhorší, není předem odepsaný. Žádná obec, ani ta nejzločinnější, není předem ztracená. Neboť i tam, kde násilí lpí lidem na rukou, i tam, kde páchané zlo křičí k nebesům, i tam může dojít k zasažení prorockým slovem a odvratu od zlé cesty. Boží slitování je možné všude, neboť je svobodné. Slituji se nad kým se slituji.
Ani my tedy nebudeme nikoho předem odepisovat. Boží naděje pro člověka je víc, než bývalý Boží hněv.
Takto je Bůh v pohybu. V pohybu kristovském, který zdaleka neskončil, ale naopak – má kam směřovat, Jak říká epištola: Bůh chce, aby všichni byli spaseni a přišli ke známosti pravdy.
Modlitba: Pane, prosíme tě o víru, která by v každé životní situaci dokázala spoléhat na tvé zaslíbení ´já s vámi jsem´, uchránila nás pocitů strachu, nejistoty a beznaděje; dávala sílu k poslušnému plnění úkolů, kterými nás pověřuješ. Pane, pomáhej, abychom ve svých životech poznávali tvou vůli, přijímali ji s pokorou a snažili se ji naplňovat. Amen