Daniela Brodská
Biblický text (Mi 5,1-4a):
„A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.
I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele.
I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj.“
Kázání:
Sestry a bratři, milý sbore!
Známe toto prorocké zaslíbení. Při slovu Betlém se nám vybaví okamžitě Marie, Josef a jesle s dítětem. Pro současníky Micheáše to bylo jinak. Nový vládce v Izraeli? A nebude z královské rodiny Achabovy? Nebude z Jeruzaléma? To bude nějaký převrat?
Je to ovšem Boží slovo, a pokud jde o Betlém, Izrael už zažil, že Boží cesty vedou jinudy, než člověk očekává. Kdysi se také nestal králem Saulův syn, ale neurozený David, nejmladší syn Jišaje betlémského. Že by Bůh plánoval pro budoucnost něco zvláštního? Nový začátek, jiný, než všichni čekají?
Jak je to s naším výhledem do budoucnosti? Co čekáme? Asi nic moc, když sledujeme místní a světové dění! Co očekáváme pro svůj osobní život? Přáli bychom si jistě něco lepšího, než co právě prožíváme. Ono totiž velmi záleží na tom, odkud a od koho očekáváme naplnění svých přání a tužeb. Očekáváme je z vrchlabské radnice? Od zaměstnavatele, od sociálního zabezpečení, od vlády? Jestli ano, připravujeme si jen další zklamání, kterých je i tak dost. Zkusme nasměrovat svůj pohled na Betlém, na zaslíbení, která odtud přicházejí. Ta dávají naději. Odtud se otevírá budoucnost, protože tam začíná Boží plán pro nás, Boží aktivita s námi. Bůh začíná znovu a odjinud, než sami čekáme. Nespoléhá na lidské reformy, sám přichází a zachraňuje.
Mnozí si možná nevědí rady s pojmem záchrana, spása. Rádi by, aby to byl nějaký jednorázový převrat, další vývojový stupeň lidstva. Ovšem tak tomu není. Izrael na to přišel ve svých dlouhých dějinách selhávání. Můžeme na to přijít i my při poctivém pohledu na svůj život. Kdyby se ta záchrana děla polidsku, dopadla by zřejmě podobně, jako naše sametová revoluce. Nadšení z osvobození by se záhy vytratilo a to naše porušené lidství by zneužívalo svobodu a její možnosti. Sama jsem to poznala při svém působení v politice a ráda jsem se vracela do služby v církvi. Když to v politice zkusíte, poznáte, že k nápravě věcí nestačí změna systému, ani sebelepší zákony a nařízení. Změnit se musí lidské srdce, lidské smýšlení a jednání. O tom se, bohužel, nedovídáme z televizních zpráv, nepíše se o tom v novinách, neučí ve škole. O tom se píše v Bibli a mluví v kostele. Toto poznání pochází od Boha a církev – Boží lid – je má zvěstovat a svědčit. A proto jsme dnes tady spolu. Jestli má být pro nás nějaká naděje na zlepšení, nelze ji očekávat od lidí. Naše naděje je v Bohu a v tom, co on pro nás a s námi dělá. Vnímáme to tak? Vnímá to tak svět?
Z Betléma má vzejít Zachránce, potomek Davidův, Mesiáš. Bude jednat v Boží moci, v Božím jménu a Božím způsobem. Neboť Bůh z lásky ke svému stvoření to zaslíbil! A Bůh svůj záměr uskutečnil. Přichází ten, který nepodlehne lidskému koloběhu pokušení a hříchu. Boží Syn zde na zemi ustavuje své království. Jinak, než to dělají světští vladaři. Žádné královské hodnosti a nádhera. Jinakost je charakterizována už místem narození: Betlém, v neznámém Efratejském okrese.
Je to Boží překvapující způsob – z mála tvořit veliké věci. Začal od jediného muže – Abrahama, pokračoval přes vyvolený Izraelský lid, který zase tolik nad jiné nevynikal – jen tím vyvolením, a pokračuje dál – v chudém Betlémě, kde se narodilo bezmocné dítě. A nyní povolal a posvětil nás, aby se jeho dílo a jeho království zde na světě šířilo dál.
Nechce se věřit, že by vyhlídky na úspěch měl někdo tak tichý, pokorný, politicky bezvýznamný, jako betlémské dítě. Může mít v dnešním světě úspěch poslušnost, odpouštění, oběť? A přece – život Božího Služebníka byl jedno velké NE vůči přesvědčení, že cesta kupředu vede jen za použití násilí a moci. Stejně jako dnes i Micheášovi současníci si Zachránce představovali jako silnou osobnost, nějakého vůdce. Ale Bůh začíná jinak – bezmocí nemluvněte, stájí v Betlémě. Bůh ví, že světu se dá pomoci jen odpuštěním, obětí, láskou. I když Bůh začíná s námi, nemá k dispozici nic moc. Přesto dovede i z toho našeho života udělat život v radosti, ve službě druhým a ke slávě Boží.
Mesiáš, kterého Izrael očekával, měl být sice pověřený, mimořádně nadaný Boží vyslanec. Přesto vše – jen Boží nástroj, nic víc. Mesiáš narozený v Betlémě toto očekávání radikálně překračuje. V narozeném dítěti je přítomný sám Bůh, žádný zástupce, ON sám. V poníženosti je přítomná sláva Nejvyššího, Pána nebe i země. Je-li Bůh sám přítomný mezi námi, pak to, co tu začíná je opravdu Boží království. Je dosažitelné. Není potřeba žádných mimořádných výkonů, aby člověk mohl do tohoto království vstoupit. Proto andělé zvěstovali pastýřům velikou radost. Začíná nová doba. Je tu Vládce, který zajistí pokoj. Neboť on sám je Pokoj. Proto andělé u betlémských jeslí zpívali: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem. Bůh v nich má zalíbení. A Pokoj – Šalom, to zase není nic jiného, než věrná a stálá Boží přítomnost. Přítomnost, která je tvůrčí. Bůh chce působit v tomto světě. A chce působit skrze nás. Jestliže my sami necháme Ježíše Krista – jako vládce pokoje, aby ovládl naše srdce, projeví se to i na světě kolem nás. To je cesta kupředu. To je výhled do budoucnosti. To je naděje pro příští dny a roky.
To, co prorok Micheáš teprve tušil, my smíme ve víře prožívat: Mesiáš je mezi námi. A přináší radost a pokoj.
Modlitba: Pane Ježíši, děkujeme ti za to, že přicházíš do našeho světa plného násilí a nelásky. Děkujeme, že přicházíš do našich rodin, kde je mnoho nesouladu a nepochopení. Děkujeme, že přicházíš do lidských srdci, abys daroval svůj pokoj. Prosíme, dej, ať se ti nebráníme, ale plně se vydáme do služby tvého království. Způsob to v nás svým svatým Duchem. Amen