Kázání: Vykořenit ten plevel! (Mt 13,3-9 a Mt 13,24-30)

Jakub Kašpar

1. čtení z Písma svatého (Mt 13,3-9):

„I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!“ 

 

2. čtení z Písma svatého (Mt 13,24b-30):

S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“

 

Kázání:

Je to zvláštní a náročný den, milé sestry a milí bratři, kdy Ježíš svým posluchačům říká tato podobenství. Od rána v plné kazatelské práci a v teologických disputacích s farizeji. Ráno se na něj obořili, jak je možné, že jeho učedníci v sobotu sbírají zrno z klásků. Později dokonce Ježíš uzdravil chorého – i když je pořád sobota, tedy den, kdy se přece nesmí pracovat… Navečer si jde sednout na břeh Galilejského moře. Skoro bychom řekli, že by si tam rád trochu odpočinul, našel klid a možnost rozjímání, modlitby k Otci v nebesích…

 

Jenže to se mu opravdu nepodaří. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel ustoupit na loď. Tolik lidí za ním po tom náročném dni přišlo, že by ho snad ušlapali, umačkali, kdyby si nezjednal odstupu a ochranný prostor vodní hladiny. A namísto odpočinku začal ke shromážděným lidem z lodi znovu mluvit. V podobenstvích, z nichž dvě jsme dnes slyšeli.

 

Obě se týkají setby. A v obou případech Ježíš hovoří o tom, že ne každá setba má stejný úspěch, stejné plody, stejný výsledek. Asi je nám úplně jasné, že Ježíš mluví o nás, o lidech. Že tou setbou je míněno Slovo Boží, nebo taky víra, důvěra v Boha Hospodina, a polem, na které rozsévač či hospodář rozhazují osivo, je náš svět a náš život.

 

Že v našem světě, našem společenství, ba i v našich vlastních životech není všechno naprosto v pořádku, není třeba nějak zvlášť rozebírat. Každý to vidí. Stejně jako fakt, že setba Božího Slova nepadne vždycky a pokaždé na tu nejúrodnější půdu. Některá semínka padnou na udusanou zem podél cesty a ptáci je sezobou dřív, než dokáží vůbec získat šanci, že by zakořenila. Šanci zaslechnout Boží hlas a Boží Slovo má přece každý v našem světě. Ale že ho každý neslyší je přece naprosto evidentní. Půda je příliš zhutněná. Každodenními starostmi, zálibami, zábavou, užíváním dne. Srdce, které by mohlo na Boží volání odpovědět, mlčí a nereaguje – je zatvrzelé. Příliš tvrdé na to, aby semínko Slova Božího mělo kam zapustit svůj kořínek.

 

Někdy padne zrno na mělkou, skalnatou půdu a vzejde hned. Má dost světla, nějaká ta mělká půda tam také je – ale rostlinka nepřežije. Kořeny jsou mělké a sluneční žár přílišný. Takový rychlokvašený růst, který nemá šanci dojít dospělosti a vydat plody. I takové příklady jistě každý známe – nadšení z toho, že objevil zázrak Božího sdělení, u leckoho může docela rychle vyprchat, jakmile se objeví obtíže, strázně, nebo zkrátka jen Bůh nejedná tak, jak si člověk představuje. Nepracuje na objednávku a nefunguje jako automat na kávu. Ani po desáté modlitbě nesplní přání, které mu adresujeme…

 

Někdy padne osivo do půdy vcelku úrodné, leč zarostlé. Trním, bodláčím, bejlím spousty dalšího, co ho zadusí. Pokud je Slovo Boží jen jednou z množství informací, které kolem nás poletují a soupeří o naši pozornost a zájem, snadno se, namísto toho, aby úspěšně vyklíčilo a rostlo, stane, že ho ta mnohost zahubí.

 

Někdy se ovšem zadaří a semeno padne do půdy připravené, zúrodněné, provzdušněné, dobře zalité – a vyroste rostlina. Ne každá je stejně plodná. Některá vydá stovku zrn, jiná šedesát, třetí jen třicet – ale každá vydá své plody. Nakonec, všichni to známe z vlastní zahrádky.

 

A teď k té druhé Ježíšově hádance. Máme u ní dokonce nápovědu – Ježíš ji uvádí hned úvodem: „S královstvím Božím je to tak…“. Hospodář osel své pole. Jenže přišel nepřítel a přisypal svou setbu. Zlou. Nasil do pole plevel. Přišel v noci, když lidé spali, takže mu v tom nemohli zabránit. Nešlo to. Lidé spát musí. Je to nejen zdravé, je to naprosto nezbytné. Takže plevel v té půdě vzešel spolu s obilím. A dlouhou dobu to nebylo poznat. Říká se, že tím plevelem byl jílek. To je tráva, která vlastně docela dlouho vypadá úplně stejně, jako to obilí, pro které bylo pole určeno.

 

Proč to ten nepřítel vlastně udělal, se v příběhu nepíše. Nejspíš prostě proto, že to byl hospodářův nepřítel – nepřál mu nic dobrého. Chtěl škodit. Ublížit. Způsobit zlé.

 

Přicházejí služebníci onoho hospodáře se vcelku logickou otázkou, zda nemají pole vyplet – tedy plevel vykořenit, eliminovat, zničit, vyházet. Jenže hospodář je kupodivu zarazí a říká „Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně.“ Náprava činu nepřítele by mohla způsobit další zlo. Riziko, že by pomocníci ublížili pšenici, hospodář podstupovat nechce.

 

Kdo je v Ježíšových příbězích hospodář nebo rozsévač, je nám asi dost jasná. Je jím v první řadě Bůh sám. I když, tomu první podobenství se s oblibou přezdívá „útěcha kazatele“ – první, kdo jej tak nazval, byl, tuším, Martin Luther. Kazatel nemá propadat beznaději a zoufalstvím, když jím vykládané Slovo nenajde pokaždé své posluchače, nebo je i najde, ale nevzejde z něj ta správná setba. Útěšné to jistě je, leč tím, kdo na poli našeho života a světa rozsévá především, nejsou kazatelé, ale Bůh sám.

 

My jsme půda, do které je zaseto. Na nás je budoucnost Božího osiva. Sezobou ho ptáci? Zajde na úbytě z nedostatku živin, nebo ho přeroste bejlí a trní? Anebo vydá nějaké plody?

 

Sami sebe ale můžeme uvidět také v oněch služebnících hospodáře z druhého dnešního podobenství. Vymýtit plevel z Božího pole, vytrhat ho i s kořeny, aby Boží setba mohla bez problémů růst – to zní přece jako ten správný a bohulibý úkol. Oddělit dobrou setbu od zlé. Vykořenit to špatné, co nás ve společnosti, ale také v našem společenství, v církvi, ve sboru, trápí, co nám nesedí, co nám ubírá energii, kazí naši pověst…

 

Jenže Ježíš nám vzkazuje, že to vůbec bohulibé a užitečné není. To není naše práce. A ani nikdy nebude. „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a včas řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ Všimli jste si? Až v okamžiku žně přijde čas oddělit pšenici od plevele. A nebudou to ti samí služebníci. Budou to ženci, někdo jiný, kdo bude obojí oddělovat. Na hospodářův pokyn.

 

Možná vás napadne pochybnost – a nezpronevěříme se svému úkolu, který tu máme od Boha, když nebudeme třídit dobré od zlého? Vyroste úroda na Božím poli, když ji nezbavíme plevele? Nezadusí zlá setba nepřítele hospodářovu úrodu, tak jako trní zrno v prvním podobenství? Ano, na naší zahrádce to tak možná platí. I když ani to nemusí být vždycky pravda. Jenže tady se nebavíme o naší zahrádce. Tahle úroda není naším dílem a není v našich rukou. Není to naše zásluha a ani naše pravomoc. Tohle pole je pole Boží a my, my jsme jen služebníci – anebo dokonce jen jednotlivé rostlinky na tomhle nesmírném lánu, které není tak jednoduché odlišit, zda jsou pšenicí, anebo plevelem.

 

Dnešní čtení mají pro nás dvě zprávy. Tou první zprávou je, že každé semínko má svou šanci. Každé. Když zůstaneme u znalostí z biologie, pak dokonce i to, které ponejprv sezobl pták! Nikdo z nás není lepším, než ti ostatní – ani v církvi Boží, ale ani ve světě. I rostlinka vzešlá v půdě úrodné může zhynout suchem, nebo naopak přemírou vláhy při povodních. A dokonce i trní a bodláčí může prohrát souboj o život s rostlinou, která je z dobrého zrna. Je to varování před pokušením pýchy a povyšování se nad druhé. Nejen navenek, ale i uvnitř, v srdci a myšlenkách.

 

Ta druhá zpráva pak s tou první přímo souvisí. Podobně jako platí, že kdo se povyšuje, bude ponížen, platí i varování nesuďte, abyste nebyli souzeni. Není na nás, abychom rozhodovali, která rostlinka je pšenicí, a která plevelným jílkem, pýrem nebo jaký druh to na Božím poli vyroste. Ještě nenadešel čas žně. Ještě jsme nevydali své plody. Pokud podlehneme pokušení soudit, snadno se nám může stát, že s plevelem vykořeníme i obilí, protože je od sebe nemusí být snadné rozpoznat. Naopak si je spolu můžeme docela dobře splést, úplně je zaměnit.

 

To, k čemu nás Ježíš z paluby lodi na Galilejském moři vyzývá, není, bratři a sestry, rezignace. To není výzva k letargii a nerozlišování dobrého a zlého. Vůbec to neznamená, že plevel neexistuje. Ježíš nás ale volá k víře, k důvěře v hospodáře a jeho žence, kteří v pravý čas poznají, co je tou dobrou úrodou. A k pokoře, v níž jsme připraveni uznat, že my to poznat sami nedokážeme, ba dokonce nedokážeme říct ani, kdy nadejde čas žní. Věříme-li, že Bůh je svrchovaným hospodářem na svém poli, mělo by nás to vést především ke snaze, abychom sami dobře rostli, byli nadějnou a životaschopnou rostlinkou pšenice, která dojde až ke svému klasu, z nějž bude schopna vydat nové plody – ať už jich bude sto, šedesát, nebo třicet, plody to budou každopádně. Amen

 

Modlitba:

Pane, náš moudrý hospodáři, prosíme tě, pomoz nám být pokornými služebníky a nemluvit do věcí, kterým, na rozdíl od Tebe, nedokážeme dohlédnout počátku ani konce. Pomoz nám bránit se pokušení pýchy a soudu, k nimž nemáme právo a v pokoře být trpěliví a čekat, až nadejde čas tvé žně. Dej nám, abychom byli zdravou pšenicí, z níž ve Tvojí stodole bude to správné zrno. Amen

Comments are closed.