Daniela Brodská
Biblický text 1 (Mk 4,10-13):
„A když byl o samotě, vyptávali se ho ti, kdo byli s ním, co znamenají podobenství. I řekl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, děje se všechno v podobenstvích, aby `hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno´.“ Řekl jim: „Nerozumíte tomuto podobenství? Jak porozumíte všem ostatním?““
Biblický text 2 (Kaz 8,16-17):
„Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku. Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout.“
Kázání:
Sestry a bratři, milý sbore!
Máme tu opět k téma Božího království, ale trochu jinak. Může nám pomoci autor starozákonní knihy Kazatel. On se rozhodl, že se pokusí přijít věcem na kloub. Pokusí se přijít na to, jak to je vlastně s Boží vůlí, co to všechno Bůh dělá a jak to v tom našem světě vede.
Po pravdě řečeno, zajímalo ho to, co zajímá i dnes nás. I my hledíme kolem sebe a nedovedeme odpovědět na otázku: Čím to je, že tolik dobrých a spravedlivých lidí tře nejednou bídu s nouzí, zatímco tolik zlých si žije nad poměry? Proč se pravda krčívá v koutě a proč její zastánci bývají biti, zatímco lháři všeho druhu se naparují a nikdo na ně nemůže?
A možná jsme nad tím přemýšleli, mluvili o tom s jinými, analyzovali a zkoumali. Chtěli jsme mít stejně, jako kazatel, konečně jasno: Co Bůh dělá a jak to dělá a jestli to dělá dobře. A zřejmě, podobně jako kazatel, jsme došli k výsledku, – že to nevíme. Proč Bůh jedná tak jak jedná? Jediné, co víme, je to, že odpověď je za hranicemi našeho chápání. A pokud se nám podaří někdy Boží vůli prohlédnout a pochopit, příště můžeme klidně začít od začátku, protože žádné neměnné vzorce neexistují. Kdo si myslí, že snad jsou, a že dosáhl poznání, a ještě se tím chlubí a možná i povyšuje nad ostatní, sám sebe usvědčuje z bláhovosti.
Možná si někteří řeknou: když je to tak složité, tak snad tu Boží vůli ani nemusím hledat. Vždyť je tolik lidí, kteří se o ni nestarají! Ale je to správné? Ten nápad, ten úkol – pídit se po Boží vůli – ten nám přece dal sám Bůh! Třeba ví, že nám to moc nepůjde, ale je to pro nás životně důležité, abychom se o jeho vůli starali. A když je to tak, tak se starejme.
Mám ráda písničku od skupiny Elán: Pane Bože, prosím, móžeš naznačit, jak mám ďalej putovať a jak mám ďalej žiť. A pokračuje vyznání: pred tebou som na veky celkom donaha a pak zase otázka: Kdybych věděl, jak dlouho budu žít, vyčistil bych si svůj Augiášův chlív. Tím, že připomínám tuhle písničku, chci doložit, že ty otázky tady jsou a v populární podobě znějí i mimo církevní prostory. Kdybychom tak věděli, odkud a kam člověk vlastně jde! Že se zlým i dobrým vede jinak, než bychom to popřípadě zařídili my. – Snad je to proto, že cíl Boží vůle nás smrtelníky nějak přerůstá. Bůh ví, jak to je. A my se těch otázek nikdy nezbavíme.
Kazatel, autor staré knihy, je dávno ten tam. Tak ho opustíme a všimněme si jiného muže, snad jednoho z jeho potomků, který o pár století později chodil s Ježíšem a poslouchal, co říká; zkusme si představit, co se mu přitom mohlo honit hlavou.
Inu, my se tady ptáme, jaký smysl má náš život, a on – jako Ježíš – na to povídá něco o Božím království. Kolikrát se ho někdo přímo zeptá, co má dělat, aby svůj život naplnil správně, jakou radu by mu na to dal. Ale místo instrukcí a rad on raději vypráví příběhy, historky. Přiblížilo se Boží království! A my na to: Co to znamená? A on vždycky odpoví: „To je jako když…“ A pak následuje příběh – o kopáči a pokladu, obchodníku a perle, o ženě a kvasu, o rozsévači a semeni. Příběhy vyprávět umí. Ale to se ví, že někteří při tom jeho vyprávění ztrácejí trpělivost: „Kdyby raději řekl jasně, kdy to království přijde,“ rozčilují se „kde se dostanou přihlášky a co si musíme přinést, aby nás vzali.“ Jednou na to řekl, že chytráků, kteří budou prohlašovat, že vědí, co kdy nastane, že znají podmínky a požadavky, že jich bude hodně. Jenže taky řekl – těm nevěřte! A zase dál povídal ta podobenství, ty příběhy.
A tak jestli se ptáte kdy a kde a za kolik – do Božího království – to vám nepovím, neví se to. Snad to má být právě Boží překvapení.
Je pravda, že si nad podobenstvími lámalo hlavu už hodně luštitelů, a ne všichni něco vymysleli. Ale taky bylo hodně těch, kdo jim bez velkého luštění porozuměli a vzali si z nich do života opravdu hodně. Nedá se říct, že by v tom porozumění bylo podmínkou vzdělání. Možná bylo někdy taky překážkou. V tom to není. Jde spíš o ochotu nechat se překvapit. Nechat se překvapit tím, jak to je, když vám do všedního života vtrhne to velkolepé království. Když se najednou uprostřed chmur a beznaděje mých dnů – třeba na chvíli – rozjasní přátelstvím, láskou, posláním, jistotou, nadějí. Když se najednou dostane ke slovu pravda, která se krčila v koutě. Když pocítím odpuštění letitých křivd, ačkoli to vypadalo, že smíření není možné. A tak dál.
Co ta podobenství znamenají, ptali se Ježíše jednou ti, kdo byli kolem něj, nerozuměli jim. Možná jim v tu chvíli nedošlo, že se jim to Boží království nenápadně hlásí do života v úplně obyčejných, každodenních otázkách, situacích a vztazích. Zrovna jako v těch obyčejných podobenstvích a v příbězích o nečekané Boží milosti. Stačí trocha kvasu a bude dost chleba, stačí pár nenápadných malých semínek a žeň bude přímo královská.
Vy tajemství Božího království znáte, odpověděl Ježíš těm, kdo ta podobenství poslouchali. Ale ti, kdo na ně hledí zvenčí, ne-li rovnou přes prsty, ti je nepochopí. Kdysi to o lidech napsal Izajáš: Jsou takoví, kteří budou hledět, div si oči nekoukají, a neuvidí nic. Budou poslouchat pořád dokola a nic nepochopí.
Vy to tajemství Božího království znáte: přijali jste, že už je tu, ač je skryté. Tiše vás zve, a přitom vás žádá celé. Nedá se o něm jen vědět, nedá se na ně jen hledět, v něm se přece dá a má žít. Vy to tajemství znáte.
On je v tom i kus odpovědi na otázky, kterými se svého času trápil Kazatel. Ne všechno, co se děje, je vůle Boží. Mnoho se toho děje proti ní! Jak se v tom vyznat a nezabloudit ke zlu – jaká je kdy Boží vůle? Jak to poznat? Jaká je Boží vůle kupříkladu dnes? A tak se pídíme, hledáme ji, někdy nenalézáme, a ona k nám přece přichází. Prodírá se proti zlu a někdy i proti nám, to když jsme něčím oslnění, ohlušení, otupení, zahledění příliš sami do sebe a svých představ a plánů.
Tak tomu porozuměl kdysi Kazatel a svým i budoucím řekl: „Přemýšlej, jaký smysl má tvůj život, a dobře si ho potom užívej. My k tomu zazpíváme, že to království je tu, je v něm pořád dost místa a vstupným je smysl pro radost.
Kdypak to přijde, kde bude vstupní brána, kde se dostanou přihlášky a čím se musí člověk prokázat, aby nás tam vzali – na takové otázky můžeme zapomenout. Boží kralování už dávno začalo – v malém, nenápadně, zato jistojistě a každý den. Kde? Tady u nás a jinde taky. Je to úžasné Boží překvapení, plné milosti a radosti.
Modlitba: A my prosíme, pomáhej nám, Pane náš, abychom zůstávali otevření pro každodenní vpád Božího kralovaní do našich životů. Amen