Kázání: Zůstat Bohu věrný (Mt 4,1-11)

Daniela Brodská

Biblický text (Mt 4,1-11):

„Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´“ Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´!“  Ježíš mu pravil: „Je také psáno: `Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.´“

Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu  a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“  Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.´ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“

 

Kázání:

Sestry a bratři, milý sbore!

Je to paradox: Ježíš, zvaný Boží Syn, přesto zůstává zcela člověkem. Ježíš se nechává pokřtít od Jana a staví se tak do jedné řady s hříšníky, ačkoli on, Bohem poslaný Mesiáš, prohlášený za ´jeho milého syna´, to vůbec nemá zapotřebí. A z evangelia dnes slyšíme, jak je Ježíš veden do pokušení, jeho víra, jeho poslušnost vůči Bohu je vystavena zkoušce, ačkoli je Mesiáš, Boží vyslanec.

Božím Duchem je Ježíš veden do pouště, 40 dnů se postí, ano, má hlad, jako má hlad každý člověk v takové situaci. Poušť je symbolické místo. Připomíná 40tileté putování starého Izraele – poušť se tak stává místem setkávání s Bohem, místem osvobození Izraelců. Ovšem, poušť je také pustinou, místem bez možnosti života. A tak je poušť zároveň místem pokušení oddělit se od Boha, být mu nevěrný. Toto riziko prožívá i Ježíš.

Záludnost pokušení je v tom, že se jako takové, na první pohled, dá těžko rozpoznat. Pokušitel – ďábel – je chytrý, lstivý, mazaný. Argumentuje rozumně, humánně, sociálně: Jako Boží Syn máš, Ježíši, možnost, udělat z kamení chleba. Tak prosím – osvoboď se, osvoboď v budoucnu celý svět od hladu! Nebylo by to pro lidstvo požehnáním? Ježíš to v podstatě neodmítá. Dost často slyšíme v evangeliu, že se stará o to, aby hladoví dostali jídlo. Jen – nejde to na příkaz. A především: Souvislosti musejí být v pořádku!

Lidé jistě mají mít co jíst. Ale Ježíš říká, že život nelze redukovat jen na jídlo, pití a materiální statky. Život také, a především, potřebuje Boha a jeho Slovo. Proto říká Ježíš pokušiteli jasnou odmítavou odpověď: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“

Pro zdravý lidský rozum je těžké to pochopit. Nesmýšlíme zpravidla rozumně, právě naopak: napřed ´uspokojení materiálních potřeb´, jak to vyjádřili marxisté, a pak později ještě trochu duchovní, náboženské ´nadstavby´?! Upřímně bychom měli říct: Takhle žijeme zpravidla také my křesťané. Možná to často ani jinak nejde, protože žijeme ve světě a musíme se o život postarat. Máme však slyšet: Ježíš staví priority jinak. Také jako Boží Syn se vystavuje hladu a utrpení, ne z principu, ale aby dokázal, osvědčil: Bůh pro mne je na prvním místě. A myslím si, že v životě je dost situací, kdy jsme vystaveni otázce, jestli jsme svobodní vzdávat především čest Bohu a pokušitele odmítneme.

Genetická technika dnes slibuje, že udělá ´z kamení chleba´, aniž by myslela na následky. S medicínskými prostředky přichází pokušení přelstít smrt. Dnešní vládcové se domnívají, že raketovým deštníkem a intervenčními válkami získají Evropě hospodářské výhody v jiných částech světa. Na první pohled se to zdá rozumné. Ptáme se však, co na to říká Boží Slovo? Chceme být lidmi, kteří se orientují na Ježíši? Nebo máme jiné představy? Myslím, že nám udělá jen dobře, když si sebekriticky poslechneme: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“

A přece samo naslouchání Božímu slovu není zárukou pravé cesty. Pokušitel je natolik rafinovaný, že se zahaluje zbožným závojem a argumentuje Božím Slovem, biblí. Ježíš je žádán, aby skočil z vrcholu chrámu; jemu, Božímu Synu, se nic nestane, v bibli je přece napsáno, že ho andělé ponesou na rukou, aby ho uchránili každého zranění. Víme, že takové zázraky se dějí: Bůh mě může zachránit z velkého nebezpečí. O to se modlíme každý den. Nicméně to není důvod, abychom si zahrávali s životem a se zdravím, abychom riskovali život a zdraví druhých a pak, když to bude nebezpečné, jen řekli: bude to dobré, Bůh mi pomůže.

Na takovou falešnou, sobeckou zbožnost má Ježíš jen jednu jedinou jasnou odpověď: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Tak to stojí v bibli. Ježíš vrací úder stejnou ´zbraní´. Užití bible a výklad Božího slova nemůže být přenechán sobecké zvůli – a vůbec ne ďáblu. Zde jde o otázku: Důvěřuji Bohu opravdově? Nebo zneužívám Boha pro své účely?  Ježíš zůstává u toho, že důvěřuje Bohu. Proto je natolik silný, aby jasně prohlédl a odmítl všechna pokušení, která jsou tu k tomu, aby ho odvedla aspoň kousek od Boha.

Vzdorovat pokušení, to je stálý zápas. I to vidíme na Ježíši. Zde napadá pokušitel Ježíše třikrát, později na jeho cestě ke kříži, se tak děje neustále. A zjevně se to pořád stupňuje. Nyní nalézáme Ježíše na vysoké hoře – na místě, odkud je pravděpodobně dobrý rozhled na město a městské paláce. Pěkné a lákavé na pohled, když to všechno takhle leží u nohou. Tohle bychom asi cítili, když bychom stáli třeba na Petříně nebo na Hradčanech a dívali se dolů na ´zlatou Prahu´. Pokušitel slibuje Ježíšovi: To všechno ti dám, – moc, bohatství, život v luxusu. Má to jen malou podmínku: Padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět!

Zní to dobře: výhodná nabídka! Proč ne? A přece ta podmínka je zrádná: Padnout před pokušitelem, to znamená, kleknout před ním jako služebník před králem a zcela se mu podřídit. Ptám se: Před kterou mocí my padáme na kolena? Ježíš není principielně proti moci a penězům. Přesto je tu otázka: Podřizujeme se totálně politické moci? A moci peněz? Jsme závislí? Jsme otroky? Prodáváme svou duši? Nebo co je nejvyšší v životě, co je pro nás důležité, co my ´uctíváme´? Pro Ježíše jde o jasnou věc, proto říká: „Jdi z cesty, satane! Neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“

Tato jednoduchá a přímá skutečnost, zůstat Bohu věrný bez – ´když a ale´ – to je ´zbraň´, kterou Ježíš vítězí nad pokušitelem. Tak, jak se to učíme v prvním přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Poněvadž toto jediné platí, vychází Ježíš ze zápasu s pokušitelem jako vítěz. Ne náhodou je v závěru napsáno: „V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.“

Jako Boží Syn by měl Ježíš jistě tu možnost, vykonat zázraky, které si pokušitel přál, mohl by se dát oslavovat jako ´silný muž´, mohl by na chrámové hoře zřídit svůj panovnický dvůr. Ježíš ale zůstává ´dole´, dole u lidí, u nás. Tak hluboko dole Ježíš zůstává, nevyhýbá se utrpení, nýbrž přijímá kříž. Ta dnešní neděle 40 dní před velikonocemi – je první postní nedělí – je první nedělí velikonočních týdnů, v nichž si připomínáme Ježíšovo utrpení a ukřižování. Toto datum je pevně zakotveno ve zvěsti dnešního textu kázání, kde je o Ježíši řečeno, že se 40 dnů postil. Pro mnoho křesťanů také začíná období půstu.

Tím ovšem zůstává jádro evangelia nedotčeno: Máme v Ježíši Božího Syna, Mesiáše, který zůstává člověkem, který vzdoruje pokušiteli, nenechá se vzdálit od Boha a – to je zrovna tak důležité – který vzdoruje pokušiteli, nenechá se vzdálit od ´obyčejných normálních´ lidí – od hříšníků, od chudých, od nemocných. Ježíšova poslušnost vůči Bohu nebyla důležitá jen pro něho. Je zásadní právě pro nás. Ježíšovou poslušností jsme my zachráněni.

Modlitba: Pane náš, děkujeme za tvůj příklad, ale především za to, že jsi obstál pro nás. Prosíme, drž nás a veď nás, abychom slitování nebeského otce brali s opravdovou vážností a vděčností. Amen

Comments are closed