Daniela Brodská
Biblický text (Ř 13,11):
„Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.“
Kázání:
Sestry a bratři, milý sbore!
Stalo se to dávno, když se víra ještě rodila. Jen malá hrstka lidí měla v srdci jakési tušení, že se stalo něco zásadního. Stalo se to dávno, když dva muži šli do vesnice jménem Emauzy. Připojil se k nim další poutník. Ptal se jich na události, které tak vzrušeně prodebatovávali. A oni pocestnému vyprávěli o životě Ježíše Nazaretského, který pro ně byl prorokem mocného slova i činu před Bohem i vším lidem. Vyprávěli mu o jeho smrti na kříži i o naději, kterou v něho skládali. Vyprávěli mu i o podivném zážitku svých druhů, kteří tvrdili, že nezůstal v hrobě, jak to všichni očekávali. Vyprávěli příběh a přitom se opět s Ježíšem loučili. Chtěli si ho připomínat, a zároveň věděli, že je všechno pryč a vše je jinak, než očekávali.
Stalo se to dávno. Evangelista Lukáš slýchal ten příběh už jako kluk. Později ho zapsal a začlenil do svého vyprávění o Ježíši Kristu. Začlenil ho do vyprávění o spáse, která přišla do světa a zůstala v něm. Ten příběh však nebyl pro Lukáše jen vyprávěním o věcech minulých. Pro něho i mnohé jiné se stal branou do nového společenství se vzkříšeným Kristem.
Dobře víme, že ten pocestný, který se připojuje k poutníkům životem, je sám Ježíš. Potkává nás a ptá se nás na to, co prožíváme, co nás tíží. Ptá se nás, co svým životem vyznáváme, ptá se nás na svědectví, kterého se chceme držet. My přece máme, snad jako každý člověk, své zkušenosti, názory, plány a představy… a některé si nedokážeme přesně zařadit do souvislostí života. Nu co… Třeba se to jednou vyjasní. Třeba nám jednou někdo začne vše vykládat od začátku, ukazovat na ty souvislosti, jak se k sobě vztahují a jak se navzájem ovlivňují. Tak jako to Kristus učinil dvěma poutníkům do Emauz. Evangelista Lukáš pochopil nadčasový rozměr setkání na cestě do Emauz a zaznamenal jej pro nás. Kristus vstupuje člověku do života a otevírá bránu do nového společenství.
Stalo se to kdysi dávno, avšak zpráva o tom je určena nám dnes. Stalo se, že malá skupinka lidí rozpoznala význam společenství ve jménu Ježíše Krista. Toho, který v dobách svého pozemského putování vykládal, co zapsali svědkové víry dávných dob; který vykládal řadu dalších příběhů a poučení, které měly a mají zasáhnout člověka a dát jeho životu směr. Stalo se, že večeře na rozloučenou byla a zůstává oslavou nové přítomnosti. Stalo se, že lidé rozpoznali společenství, ve kterém žije naděje.
Vytváření takového společenství má své pevné znaky. Nejdříve tu je předpoklad: to podstatné, co se stalo a je oznámeno proroky ve svědectví Písem. Proto Ježíš v evangeliu vypráví o Božích záměrech s lidmi, o cestě Syna člověka. Víra přijímá tuto informaci, žije z ní a sílí. Vždyť proto církev neustále čte bibli a vykládá její poselství. A pak je tu společná večeře. Připomíná, že Kristus vydal sám sebe, abychom věděli, že Bůh zachovává svá zaslíbení. Tam, kde zaznělo slovo a výklady, má své místo společenství chleba a vína. Sám Ježíš nám odkazuje ustanovení svaté večeře. Tam, kde ji lidé slaví, je On uprostřed nich, jak slíbil.
Evangelista Lukáš píše o tom, co se stalo tenkrát. Chce tím však každému dát na vědomí, že to zůstává i dnes i pro příští dny. A to: Kristus zůstává uprostřed nás. Zůstane tak dlouho, dokud lidé budou vyznávat naději v život Bohem obnovený, dokud budou mít před očima moc skutků i slov Božích, dokud je budou brát vážně a počítat s nimi. Boží milost je v tom, že to vše nezůstává jen na lidech. Bůh sám pro takovou naději a vyznání otevírá oči i uši.
Evangelista Lukáš píše o tom, co se stalo tenkrát. Dává nám však vědět, čím my se máme podílet na udržení Boží přítomnosti. Velmi podstatné je setkávání, společné sdílení naděje a její posilování. Branou na nové cestě je učení, sdílení, vyznávání a společné oslavení naděje, kterou nám Bůh daroval. Tím je spása přítomná. To nám dosvědčují Písma.
Stalo se to všechno dávno. Pro mnoho lidí je to zapadlá minulost: to, co kdysi bylo. Ale bible nezná příběhy o tom, co jen kdysi bylo. Bible mluví o tom, co je. Tím se stává Božím slovem. Zprávy svědků zrodu křesťanského obecenství, které bible předává, nepopisují jen to, co bylo. Mluví o tom, co má být i dnes. Tak každý z nás svým vyznáváním, svědectvím, vzděláváním – novým poznáváním a promýšlením poselství slov Písem – každý z nás svou účastí na společenství naděje – zpřítomňuje zaslíbení, která Bůh v Ježíši Kristu ustanovil a předal jako dědictví. Nestačí jen naslouchat výkladům. Nestačí podřimovat. Je čas probudit se ze spánku. Vždyť spása je tam, kde se naše víra rozvíjí, kde kvete, kde je na našich životech zřetelně vidět. Spása je nám o to blíž, čím vytříbenější je naše víra. A víra se tříbí vyznáním, vzděláváním, sdílením a povzbuzováním ve společenství věřících. To pochopil evangelista Lukáš. Podporu zcela jistě nalezl v apoštolu Pavlovi. Oba rozpoznali, že velikonoční příběh nás zve, abych vstoupili novou branou do společenství víry. Víry, která se navzájem podepírá, povzbuzuje, roste a sílí. Víry, která chce sdílet radost a pokoj Boží.
Modlitba: Pane náš, ty jsi nás zachránil, daroval nám svoji spásu. Ty jsi nám dal bližní, abychom vytvářeli společenství víry, společenství tvého lidu, který nese a dosvědčuje poselství, jemuž se nic nemůže rovnat. Prosíme, probouzej nás k dílu, provázej nás, posiluj a žehnej nám. Amen