Kázání: My přece víme, to oni jsou nechápaví! (J 8,46-59)

Jakub Kašpar

 

Biblický text (J 8,46-59):

„Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.“

Židé mu odpověděli: „Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?“

Ježíš odpověděl: „Nejsem posedlý, ale vzdávám čest svému Otci, vy však mi čest upíráte. Já sám nehledám svou slávu. Jest, kdo ji pro mne hledá, a ten soudí. Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.“

Židé mu řekli: „Teď jsme poznali, že jsi posedlý! Umřel Abraham, stejně i proroci, a ty pravíš: Kdo zachovává mé slovo, neokusí smrti navěky. Všichni se vrátili do svých domovů.“

Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh. Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám. Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“

Židé mu řekli: „Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama?“

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“

Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.“

 

Kázání:

Je to, věru, zvláštní rozhovor, jehož druhou půli jsme právě slyšeli. Odehrává se na Olivové hoře v Jeruzalémě v době svátku Pesach, tedy krátce před Ježíšovým odsouzením a popravou, a je to rozhovor Ježíše a židů – o pár veršů výš (J 8,31) bychom se dozvěděli dokonce, že Ježíš mluví k „židům, kteří mu uvěřili“. Přesto to není rozhovor lidí, kteří si navzájem rozumí, a nakonec to málem vypadá, že skončí lynčem…

Tenhle oddíl písma je součástí tzv. „starocírkevních perikop“ pro pátou neděli postní. Skoro to vypadá, jako by ta církevní tradice téměř sváděla k antisemitismu. Jako by kázání na neděli Judica ve všech křesťanských kostelích zvalo věrné křesťany, aby vzali do rukou hole, cepy a sudlice a šli to do židovských čtvrtí těm nechápavým židům vysvětlit…

Ale to by byl velký omyl! Tedy, on se téměř jistě ten omyl v historii několikrát „povedl“ a byl dokonán a nějaká ze středověkých postních nedělí se možná v opravdový protižidovský pogrom zvrhla. Ale zcela jistě nic takového nebylo cílem těch, kdo tyto verše k dnešnímu dni v perikopách před staletími zařadili. A ani to jejich cílem být nemohlo, protože v těch verších vůbec nic antisemitského není, i když to tak na první dobrou může znít – a kdo nezapojí mozkové závity do práce, může se i tvářit, že to tak je. Hodilo by se to do oblíbené, a velmi pitomé, hry na utloukání věřících toho či onoho náboženství Knihy jednotlivými veršíky tu ze Staré smlouvy, tu z Nové, jindy zase z Koránu, které údajně dokazují to nebo ono, ač ve skutečnosti mluví úplně, ale úplně o něčem jiném.

Tomu oddílu v perikopách předchází ještě desítky dalších veršů rozhovoru na Olivové hoře. Začíná zachráněním cizoložnice, kterou chtěli kamenovat, a pokračuje debatou o tom, kdo je Ježíšův otec, kdo a proč ho poslal, co znamená být otrokem hříchu a co naopak být svobodný… Tím hlavním tématem, o které tu Janovi v celé osmé kapitole jeho sepsání Evangelia jde, je odpověď na otázku, kdo je Ježíš. Na otázku, kterou se snaží rozluštit jeruzalémští Židé, ale Jan ji celou zaznamenal nejen pro ně, ale pro nás, kteří jsme se narodili po nich.

Když si ten rozhovor čteme, určitě nám hned dojde, že my jsme přece na té správné straně, totiž na straně Ježíšově, protože my přece, na rozdíl od těch hlupáků nechápavých, víme! My jsme přece prošli nábožkem, nedělními školami, katechismem, biblickými hodinami, teologickými přednáškami, slyšeli jsme stovky kázání! Takže my víme, kdo je Ježíš z Nazareta. My víme, že je Syn Boží, že je Bohem – jedním z vrcholů jeho trojjediného bytí. To oni (!) to nepoznali! To oni nerozumí, nechápou a jsou úplně mimo! My víme, stojíme za Ježíšem, následujeme ho a s úžasem sledujeme, jak ho může někdo takhle neskutečně nechápat. No, možná někteří z nás si netroufnou stát za Ježíšem a jako nějaké nenápadné puťky stojí opodál a s významně pozvednutým obočím to celé sledují, jak na jevišti.

Ale to je možná ten největší klam, ta nejzrádnější šalba, kterou si máme sundat z očí, bratři a sestry. Protože ve skutečnosti Ježíš mluví s námi. Ten židovský rabi vysvětluje „židům, kteří mu uvěřili“ – tedy nikomu jinému, než těm svým, kteří chtějí jít za ním – kdo opravdu je. Vysvětluje to nám, protože my jsme „židé, kteří uvěřili“. My jsme oni, žádní jiní oni tady na té scéně nejsou.

A tak přicházíme na skutečný důvod, proč naši předkové v církvi zařadili tyto Janovy verše mezi tradiční postní perikopy. Tady se totiž i my dozvídáme naplno, kdo je On – a v onom postním období, „vpředvečer“ Hodu Beránkova, to už z tohoto textu začíná vypadat až nepříjemně zřetelně také s tím, jak jsme na tom se svou cestou do Království Hospodinova my.

„Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.“ (J 8,46-74) Židé sedí před kazatelem, který na ně sype jednu nehoráznost za druhou. Nejdřív zabránil ukamenování cizoložnice – což by byl přece naprosto zákonný, a proto také správný, postup. Pak jim tvrdí, že kdo nevěří jeho slovům, nemůže být svobodný – jim, židům, příslušníkům národa Hospodinova, kteří se od vyjití z Egypta nedali nikým zotročit. Pokračuje tím, že zpochybní, že jsou důstojnými následovníky praotce víry Abrahama a vyvrcholí takovou nehorázností, že sám pochází a přichází od Boha, kdežto jeho posluchači – poslyšte doslova – od ďábla! Co si o něm asi mohli pomyslet, tito upřímně věřící lidé? Lidé, kteří přece vědí, absolvovali spoustu hodin náboženství, stovky slavnostních obětí, desítky výkladů svých kněží a s dychtivostí naslouchali tolika Mistrům, včetně tohoto Nazaretského. A on na ně s takovým kalibrem?

My máme výhodu generálů po bitvě, protože čteme to Janovo povídání zpětně. Jenže to platí jen, dokud si myslíme, že je to jen historie. Ale Ježíšovo Slovo je platné pro tehdejší „židy, co mu uvěřili“, jako pro dnešní „nás“. Opravdu posloucháme a slyšíme, co nám Ježíš říká?

Anebo se bráníme, podobně jako oni – „Neřekli jsme správně, že jsi Samařan a jsi posedlý zlým duchem?“ (J 8,48) Ten bolestivý políček, nebo možná spíš zásek, odvracejí tím, že řeknou – co nám to tu povídáš? Beztak jsi cizinec a ještě navíc mešuge! Nemáme tendenci, když narazíme na tato (nebo podobná) krajně nepříjemná a opravdu divně a šíleně znějící Ježíšova slova nad nimi preventivně mávnout rukou? „To bylo dávno.“ „Jo, to platilo tehdá a pro ně, dneska je jiná doba…“

Jenže Ježíš nám jasně odpovídá, že se ho nemůžeme zbavit tím, že řekneme, že je (nám) cizí. Že je pro nás „divný Samařan“. To, že se nám jeví někdy jako překážka, jako něco, co se nám otravně a nepříjemně staví do cesty, není omylem – tedy rozhodně ne omylem na straně Boží. On tu není pro to, abychom z něj měli radost. Abychom volali hosana a mávali mávátky a transparenty. „Já sám nehledám svou slávu. Jest, kdo ji pro mne hledá, a ten soudí!“ (J 8,50) Ty podivnosti, kterým nechceme a odmítáme věřit, to, co se nám nehodí do krámu našich náboženských představ, do našeho „Čarokrámku z duchovní tematikou“ (reálná inspirace okultním krámkem z Turnova), to je také platné Slovo pro nás. „Nejsem posedlý, ale vzdávám čest svému otci, vy mi však čest upíráte.“ V řeckém originále je slovo ατιμαζω, což můžeme přeložit ještě jednoznačněji – zatímco já vzdávám čest svému Otci, vy mě tupíte, vy mě znevažujete. Vy se tady zabýváte tím, že nadáváte mě, místo abyste se zabývali oslavou „mého Otce, o němž vy říkáte, že je Váš Bůh“… (J 8,54b)

Ta výtka směřuje dovnitř. K nám „židům, kteří mu uvěřili“. Čím se to tu zabýváme? Opravdu jsme si jistí, že se zabýváme následováním Krista a slavením Boha Otce? Hus ve svém kázání nad tímto textem vzpomíná verš z Ezechiele, který popisuje krvavou očistu Jeruzaléma podle Božích pokynů a cituje instrukce Hospodinova posla: „Začněte od mé svatyně!“ (Ez 9,6b) Pokud opravdu chceme věřit, když Ježíš mluví pravdu, uslyšet, když Slovo boží zazní, pak nejspíš musíme přestat používat svá měřidla a měřítka a jimi přeměřovat, srovnávat zaslechnuté se svými zkušenostmi. Zapomenout na logické „ještě ti nebylo padesát a viděl jsi Abrahama?“ (J 8,57) Budeme se muset vymanit z milosrdné lži, kterou obelháváme sami sebe – totiž, že Boha známe. Tedy – pokud chceme mít šanci ho opravdu poznat.

Není to snadné. A kdo ví, jestli to není téměř nemožné, jak je to nadlidské, nebo až ne-lidské. Protože jsme lidé. Se všemi nedostatky a slabostmi, mezi něž patří i puzení k sebezáchově, včetně sebezáchovy duševní. Vzpíráme se přestat používat měřítka vlastní zkušenosti, protože bychom se zbavili poslední jistoty, kterou máme. A tak vidíme pošahaného kazatele odkudsi ze severu, minimálně z nějaké té galilejské díry, když už ne rovnou ze Samaří a nevidíme toho, jenž jest, kterým jest (Ex 3,14). Nechápeme, že k nám mluví ten, který „jest ještě, než se Abraham narodil“ (J 8,58)

Ti židé, kteří mu uvěřili, se chopili kamenů, které měli ještě připravené a chtěli je zrecyklovat pro tohoto troufalého kacíře. Tak těžké a šílené jim jeho Slovo připadalo. Ježíš se skryl a odešel… Proč se skryl ten, který s nimi mohl zatočit dle libosti? Proč se skryl ten, který jim právě řekl, že je Syn Boží? Nu, jeden výklad může být ten, že jeho chvíle ještě (těsně!) nenastala. Já bych tu chtěl ale ještě jednou vzpomenout Jana Husa, který na tento verš káže: „Před těmi se Pravda skryje, kteří slovy Pravdy zhrdnou; neboť Pravda se kryje před srdcem, které nalezne pyšné.“ (Postila, Kázání k neděli páté o půstu).

Ježíš nám tady vzkazuje, že abychom pochopili, musíme nejdřív zapomenout. Musíme být schopni odhodit prizmata, kterými jsme se navykli dívat na svět, modely, které jsme si v sobě vytvořili, abychom světu nějak po svém rozuměli. Musíme být ochotní odhodit náboženské představy a zvyklosti, abychom mohli přijít blíž k Bohu. Musíme se odhodlat vystoupit z pohodlného bezpečí své komfortní zóny, vykročit z bezpečných hranic, které jsme si kolem své životní bubliny vybudovali. Jen tak můžeme otevřít svá srdce dost na to, abychom dokázali pochopit.    Amen

 

Modlitba: Pane, pomoz našim srdcím k odvaze opustit bezpečí falešné jistoty vlastní zkušenosti, opevněné chatrnou zdí ustrašené pýchy a otevřít se pravdě Kristova Evangelia i tam, kde nám zní nepříjemně, nebo nás dokonce vyděsí. Dej nám, Pane, odvahu a sílu. Amen

Comments are closed