Michael Pfann
Biblický text: (J 2,1-11)
Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Sváťa Karásek zpívá: „V žití tvém dnes každá radost tvá / radost tu úplnou předjímá.“ Karáskovu píseň o svatbě v Káni budeme dneska také zpívat. Ještě jednou zopakuji ten verš: „V žití tvém dnes každá radost tvá / radost tu úplnou předjímá.“ Podle těchto slov každá z radostí, které v životě zažíváme, je předjímkou radosti v Božím království. Právě těch radostí v lidském životě bych si dneska chtěl všimnout. Pojmu proto dnešní kázání trochu netradičně. Nabídnu vám tři skutečné příběhy, nebo historky, které mi s povídáním o svatbě v Káni rezonují. Vyprávějí totiž jednak o radosti, ale také o slavnostním společenství svého druhu a myslím, že mají svým způsobem co říci i o zázracích. Radost, společenství a zázraky – to jsou totiž témata toho příběhu o svatbě v Káni. Než se pustím do vyprávění historek, přeci jen ho krátce shrnu.
Ježíš s učedníky přichází na svatbu. Ježíšova matka ho upozorní, že došlo víno. Ještě než si toho hosté stihnou všimnout, bere Ježíš situaci do svých rukou. Nechá naplnit šest van vodou. Voda z těch van se ve skleničkách promění ve víno. Ne zteplalé slivky ze dna sudů. Ty by svatebčanům, kteří mají své již vypito, stačily. Nakonec svatební hostiny přichází nejlepší víno. Hosté si výpadku vína nestihli všimnout. Neví ani, že to lahodné víno má na svědomí Ježíš. Pochvalu dostává ženich. Jen úzký okruh učedníků a svatebních číšníků ví, odkud víno je. Učedníci po tom zázraku uvěřili v Ježíše. Slavnost je zachráněna. Svatební radovánky mohou pokračovat až k závěrečným přípitkům.
Teď tedy k těm mým historkám: Už skoro dvacet let jezdím na jeden hudební festival, který pořádají moji kamarádi v malé vesničce na Vysočině. Koná se po celý víkend koncem září v tamním kulturáku. V sobotu ráno se slaví bohoslužby. Festivaloví návštěvníci, kteří za sebou mají dlouhou noc, se kolem poledne posbírají a vyrazí společně na kopec za vesnicí. Stojí se nebo sedí v kruhu na trávě, lidi církevní i necírkevní, někteří s dětmi, někteří s kelímkem piva, někteří poprvé na bohoslužbách, všichni s výhledem do lesů a údolí na obou stranách. Posledně bohoslužby vedl jeden z otců zakladatelů festivalu, básník a farář z Huslenek na Valašsku Jiří Palán. A kázal právě o příběhu o svatbě v Káni. Snažil se kázáním naladit do situace posluchačů, návštěvníků festivalu. Vyprávěl o tom, že Bible je plná festivalů, tedy veselých slavností – jako byla třeba svatba v Káni. Pak se nám snažil přiblížit, co to vlastně pro takovou svatbu znamená, že došlo víno. Říkal, že je to jako kdyby na festivalu došlo pivo. A pak pokračoval dál k těm zázrakům.
Nečekaný a úsměvný vývoj nabraly bohoslužby, když jsme se dostali k Večeři Páně. Farář Jiří se nám v kázání snažil tak barvitě předat zkušenost toho, že na veselce dojde víno, až zapomněl připravit chleba pro večeři páně. Začala příprava ne Večeři Páně, víno bylo, ale chleba ne, že by došel, prostě nebyl. Zavládlo obecné pobavení na tím, jak průběh bohoslužeb ilustruje text kázání. Nakonec rodiče jednoho malého mimina vytáhly pytlík dětských pohankových křupek. Takovéto žluté křupavé, co nijak nechutná. Namísto chleba jsme si do kolečka vzájemně vysluhovali z šustícího igelitového pytlíku dětské křupky. Důstojnosti bohoslužeb to neubralo. Radosti přidalo. Celá ta situace ještě upevnila sílu momentu – sdílení ve společenství lidí s různým vztahem k víře. Nakonec bylo dost vína, chleba – teda křupek – i radosti. Slavnost jak má být.
Druhý příběh: Příběh o svatbě v Káni mám nerozlučně spjatý s tou písničkou Sváti Karáska, kterou jsem v úvodu zmiňoval. Faráře Karáska vám asi nemusím příliš představovat. Když za komunistů nesměl dělat faráře, namísto kázání skládal písně, které plnily funkci kázání. Vyprávěly příběhy z Bible. Zpíval je v církvi, ale také v undergroundu, v hospodě. Dostaly se i mezi lidi i mimo církev. Nemálo jich také do církve přímo přivedly. Mohl bych jmenovat hned dva své kamarády, vrstevníky, kteří se do církve dostali právě přes písně Sváti Karáska.
Pro mě v určitém věku zase byla významná kniha rozhovorů se Sváťou, která se s odkazem na tu píseň a příběh z Káně Galilejské jmenuje „Víno tvé výborné“. Sváťa v tom rozhovoru mimo jiné povídá o tom, že by jednou rád založil veselý starobinec – tedy domov důchodců, kde by bylo veselo. Ale i tyto jeho plány vzaly nečekaný vývoj. Sváťa před lety dostal mrtvici, po které se dlouho a pomalu učil mluvit i zpívat. Stále to není zdaleka dokonalé. Jeho sen o veselém starobinci mu po svém splnili jeho mladší přátelé. Muzikant Rosťa Tvrdík z pražského střešovického sboru dal dohromady kapelu Svatopluk. Možná už jste je slyšeli. Nacvičili společně Karáskovy písně. Jezdí spolu po koncertech a berou faráře písničkáře sebou. Říkají, že to udělali jako takovou terapii pro Sváťu, aby ho dostali zpátky mezi lidi a zároveň dál šířili jeho písně. Hrajou, zpívají, starý Sváťa sedí, poslouchá, pokuřuje, popíji pivo, občas si vzpomene na kus textu a svým specifickým neumělým hlasem se přidá a zazpívá kus refrénu. Je to velmi dojemné. Jestli jste je někdy zažili, víte, že to má šíleně silnou atmosféru. Kus toho dobrého vína, které se dává až naposled, tak může ke stáru Sváťa Karásek opravdu ochutnávat. Přitom se o něj může dělit s dalšími, může s nimi slavit a sdílet radost.
Třetí a poslední příběh: Do sboru v Braníce, kde jsem loni dělal vikariát, z jednoho jiného pražského sboru přišel Pavel Jungwirth. Je to přední český chemik, možná ho znáte ze sloupků v respektu a mimoto je to také zapálený vinař. Má dokonce vlastní vinici v Prokopském údolí v Praze. Vinařovi Pavlovi se zdálo, že se v Bráníce u Večeře Páně nepodává dost dobré víno. Ujal se věci a začal sbor zásobit dobrým vínem podle svého výběru. Pro mě to mělo přidanou výhodu, že mě a mého šéfa, bratra faráře Jardu Pechara brával na degustace vína k Večeři Páně. To bývala veselá a moc milá setkání. Když jsem se loučil s branickou mládeží, dostal jsem od nich mimo jiné láhev vína, které Pavel dodával k Večeři páně. To je ona. Šetřil jsem si ji na správnou příležitost. Myslím, že dneska po bohoslužbách by ta správná příležitost mohla nastat.
Pavlovi Jungwirthovi záleželo na dobrém soužití sborového společenství. Slavnost Večeře páně je nejvlastnějším výrazem společenství – nejen sboru, ale celé církve spolu s Pánem Ježíšem. Radostná slavnost Večeře Páně je předjímkou té radostné slavnosti v Království Božím, tak jak se o tom zpívá v té písni o Svatbě v Káni. Tamní svatba byla tou předjímkou. Pavlovi záleželo na tom, aby se tedy takováto důležitá hostina jako je Večeře páně slavila se vší parádou a přispěl k tomu po svém – výborným vínem.
To byly čtyři příběhy: 1) o svatbě v Káni Galilejské, kde nakonec nedošlo víno, 2) o Večeři páně na festivalu, kde nakonec nedošel chleba, 3) o faráři, který už na sklonku života díky svým přátelům ochutnává něco dobrého vína a dělí se o něj s ostatními, 4) o radostné slavnosti Večeře Páně, ke které patří dobré víno, protože takové se bude pít v Božím Království.
Co spojuje ty čtyři příběhy? Jednak je to radost. Jednak je to společenství. Dohromady: Radost ze společenství. Radostné společenství různého druhu – na svatební veselici, na hudebních festivalech, na koncertech při muzice, při Večeři páně. Tak jako se z obyčejných věcí můžou stát vzácné – z vody víno – tak v různých prostředích mohou vznikat společenství, v nichž člověk zažívá radost. Příběh o svatbě v Káni povídá o tom, že tu radost ve společenství Ježíš rozmnožuje.
Příběh z Káně Galilejské ale také vypráví o znamení, můžeme říci přímo zázraku. Tím znamením je voda, kterou Ježíš proměnil ve víno. Tím opravdovým zázrakem je ale víc než změna látky. Tím zázrakem je právě to společenství, kde se lidí radují. Takové společenství Ježíš podporuje a zachraňuje, když je ohroženo – třeba nedostatkem vína, nebo i horšími věcmi. Zároveň dává výhled, že společenství opravdu plné radosti nás teprve čeká. Ne zteplalé slivky ze spodku sudů, ale dobré víno je teprve před námi. To jsou zázraky.
Nám se může zdát, že se kolem nás žádné zázraky nedějí. Voda většinou zůstává vodou a dobré víno, nepijeme každý den. Možná se kolem nás nedějí přímo zázraky, ale jejich odlesky určitě. Když člověk žije s tím výhledem k slavnosti, kde se dává dobré víno až naposled, začne si všímat, že už cestou dostáváme ochutnávky. Proto jsem vyprávěl ty čtyři příběhy. Ukazují, že když se člověk otevře tomu, že ta pořádná radost, to dobré víno nás ještě čeká, získáme cit pro to, abychom ji prožívali v ochutnávkách už teď. Otevírá se nám cit pro improvizaci, pro nečekané. Můžeme pak zažívat radostné společenství v nečekaných formách. Přichází v nečekaných chvílích a z nečekaných stran. Taková radost se jen rozmnožuje, když ji vnímáme jako předjímku toho, co přichází jako dobré víno. Právě o tom zpívají slova té Karáskovy písně: „V žití tvém dnes každá radost tvá, radost tu úplnou předjímá.“ Amen