Kázání: Vidět neviděné (Zj 1,9-18)

Michael Pfann

Biblický text pro kázání: Zjevení Janovo 1,9-18:

„Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“ Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“

Kázání:

Vidět neviděné. Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, Jan, který zapsal své zjevení, měl dar: vidět neviděné. O to co viděl, se s námi podělil.

Ne, že bychom z toho byli dvakrát moudří. Ono takové vidění ve vytržení Ducha málokdy přichází v jednom balení s vysvětlivkami. Mimoto Jan nechtěl, aby jeho kniha byla každému srozumitelná na první čtení. Měl k tomu dobrý důvod. Psal ji totiž v době, kdy byli křesťané tvrdě pronásledováni římskými císaři. Jan měl sice větší štěstí, než mnoho jeho bratrů a sester, kteří za svou víru zaplatili životem. Ale ani on nepsal z pohodlí své pracovny, ale z vyhnanství na ostrově Patmos v moři mezi dnešním Řeckem a Tureckem. Tam dovedlo pronásledování jeho.

Zda křesťany pronásledoval císař Nero, nebo Domitian není až tak důležité. Byla to pro ně zkrátka dosti těžká doba. Se situací tehdejších křesťanů se my zde těžko můžeme srovnávat. V ohrožení života kvůli své víře nestojíme. Což ovšem neplatí pro křesťany v některých jistých oblastech světa a třeba také muslimy, nebo Židy zase na jiných územích. A mnozí z vás by ostatně mohli barvitě líčit, jaká omezení a v některých případech i nebezpečí znamenalo hlásit se k církvi za komunismu. Dnes nám kvůli naší víře žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. To spíš narazíme na úplný nezájem. Že bychom ale žili ve snadné době, a bez svých velkých nebezpečí, to se říci také nedá.

Každá doba má svoje nebezpečí. V každé době nahání strach někdo, nebo něco jiného. Někdy se těm nebezpečím dá říkat jmény: jako Nero nebo Domitian. S tím v Evropě s našimi Hitlery, Gottwaldy a Staliny máme bohaté zkušenosti. Někdy a zdá se mi, že právě v dnešní době tomu tak je, na ta různá nebezpečí jedno jméno nalepit nemůžeme. Jsou na to příliš komplexní, složitá. Mohl bych mluvit o ohroženích souvisejících s proměnami klimatu, s životem v digitálním světě, nepřehledností proudění peněz různými směry, nebo životem ve stresu a můžete přidávat další. To, že ta nebezpečí nelze označit jedním jménem, vůbec neznamená, že by nenaháněla strach. Spíš naopak. Každá doba má svá nebezpečí, své krize a své strachy. V tom je Jan nadčasový. Protože právě do takových dob píše.

V takové době měl Jan své vidění. A to vidění mu odhalilo, že je toho ve skutečnosti k vidění víc, než se na první pohled zdá. Jan měl zjevení, to se řecky řekne apokalypsa. Apokalypsa neznamená, jak se to slovo často používá, pohromu, chaos a zánik. Apokalypsa znamená zjevení, nebo také odhalení. Janovi Bůh v jeho vidění odhalil, že uprostřed reality našeho života a světa je k vidění víc, než se na první pohled zdá. Že je naše realita širší.

Jan měl rozšířené vnímání. Dokázal vidět neviděné. Podívejme se, co viděl a proč to viděl. Mluvil k němu hlas silný jako zvuk válečné trubky. Poselství toho hlasu si neměl Jan nechat pro sebe. Měl se o něj podělit se sedmi křesťanskými sbory. Číslo sedm se ve vidění opakuje. Je to číslo plnosti, celosti. To, co Jan vidí a slyší, se má totiž šířit po celé církvi, potažmo po celém světě. To, že si v jeho vizi čteme o dvě tisíciletí později ne na Patmu ale uprostřed Evropy, znamená, že Jan svému úkolu dostál.

Ve vidění, které Jan měl sedmého dne v týdnu, v neděli, přichází další sedmička. Tentokrát je to sedm zlatých svícnů. Opět se týkají těch sedmi sborů a symbolizují jejich anděly. Andělé jsou Božími posly. To tedy znamená, že ty sbory jsou ve spojení s Bohem. Možná to sbory ani nemusí vědět, dokud jim to Jan nenapíše, ale Bůh o nich ví a komunikuje s nimi. Promlouvá k nim. Bůh komunikuje se svými sbory. To je dobré vědět i pro nás. Sbory nejsou ztraceny v moři světa. Netonou ve vlnách různých nebezpečí. Mají své anděly.

O tom na konec ubezpečuje i další obraz. Mezi těmi svícny stojí „někdo jako Syn člověka“. Víme, že tak je označován v Danielově apokalyptické vizi Mesiáš a v evangeliích přímo Ježíš. Jan vidí Syna člověka. Je to tedy lidská postava, ale má nadpřirozené atributy. Bílé vlasy a tvář symbolizují věčnost a čistotu. V očích mu plane oheň a stojí pevně a neochvějně na nohách z bronzu. Janem viděný Syn člověka v sobě také, stejně jako mesiáš spojuje různé úřady. Jeho dlouhé bílé roucho odkazuje k rouchu kněží. Zlatý pás ukazuje na královskou moc. Pronikavé oči a jazyk ostrý jako břitva připomínají proroky. Jazyk jako po obou stranách ostřený meč odkazuje také k moci soudců. Spojuje v jedné osobě moc, kterou mezi sebou dělí různí mocní ve svých různých úřadech. Těžko si představit takovouto postavu. Oči ze všech těch vidění přecházejí, až nakonec zůstane jen záře poledního slunce, které z té vize vychází.

To, co s těch obrazů zůstává, je moc a síla té postavy. Právě o takovéto postavě, jejíž moc převyšuje sílu všech mocnářů světa, podává svědectví Jan. O takovéto moci svědčí právě do situace, kdy si jeden z mocnářů světa dělá nároky na život lidí věřících – věřících v nikoho jiného než právě v onoho Syna člověka. A není to nikdo jiný než takto zobrazený Syn člověka, který drží v rukou dalších sedm – tentokrát hvězd. Sedm hvězd symbolizuje sedm zmíněných sborů. Mesiáš, který je mocnější než všichni mocnáři světa, drží v rukou své sbory. Jsou v jeho bezpečí. A jak už jsme si řekli, sedm je číslo celosti. Syn člověka drží v rukou celou církev a potažmo celý svět.

Svícny, hvězdy, bílá barva, zlato, oheň, slunce – v té Janově vizi je spousta světla. Jan mluví do temných chvil, do chvil tísnivé krize, kdy pro strach téměř není vidět na krok. A právě do té tmy mluví o světle. Skrze Janovu vizi se rozšiřuje temná realita a prasklinami do ní proniká zářivé světlo. Přesně takto má to Janovo vidění fungovat. Do temné beznaděje, má přinášet zářící naději. Budeme o tom dnes zpívat v té písni: „Temnou divnou mlhou bloudím sem a tam.“ Ale „řekni slovo Pane, ať pomine tahle šedá tma, řekni slovo a zázrak se stane, uzdravena bude duše má.“ Právě tak bude pokračovat i ta Janova vize.

Obraz Syna člověka, který Jan vylíčil, na jednu stranu září, na jednu stranu nahání hrůzu a vzbuzuje bázeň. Proto před ním Jan padá tváří k zemi. Padá k zemi jako mrtvý. A do všeho toho apokalyptického zmatku, nebezpečí, střídání temnoty a světla, smrtelné strnulosti – zkrátka lidské bázně a strachu Syn člověka říká: „Neboj se.“ Do pronásledování pro víru zní: „Neboj se.“ Do temnoty zní: „Neboj se.“ Všem nebezpečím té, které doby navzdory zní: „Neboj se.“ I proti strachům dobře známým i bezejmenným zní: „Neboj se.“

„Neboj se“ zní jako refrén, který se opakuje celou Biblí od Geneze až po Zjevení. Od začátku až do konce. „Neboj se! Já jsem první i poslední.“ říká Syn člověka Janovi. Pokládá mu ruku na rameno. Dotýká se ho v jeho strachu a říká mu: „Neboj se. Já jsem první a poslední. Jsem tu od začátku až do konce. Celé dějiny lidí držím v rukou. Toho, co do nich přináším, se nemusíš bát. Není to smrt. Tu jsem přemohl. I od pekel mám klíče. Ani ty na nás nakonec nemůžou. To, co přináším do dějin lidí, co přináším do světa je život. Jsem živý. Já těm lidským dějinám dávám život – a budoucnost.

Jan vypráví o své vizi Syna člověka s božskými atributy. Chce ukázat, že proti všem, kteří se z člověka snaží vymlátit duši a udřít ho k smrti, přichází někdo, na koho je smrt krátká. Mocnáři jsou proti němu bezmocní. Jan vypráví o své vizi, aby do doby, které dochází dech, vrátil život. Jan viděl neviděné. Apokalypsa je odhalení. Jan odhalil, že naší životní realitu netvoří, jen to, co je vidět. Některé věci nevidíme, nechceme vidět, nedokážeme vidět, nebo nemůžeme vidět. To ale neznamená, že nepůsobí. Janovo rozšířené vědomí nabízí alternativní pohled na svět a na život. Pohled se rozšiřuje o naději, která má větší rozměry než strach.

V tomto světle můžeme čerpat naději, že současné poměry a vyhlídky nejsou navždycky zabetonované. V tomto světle můžeme čerpat odvahu pro život i změnu uprostřed reality tohoto světa. Díky tomuto světlu se nemusíme bát, že nás to definitivně semele. I my jako Jan můžeme vidět neviděné. A Syn člověka, který nás drží v rukou, přece říká: Neboj se!

Amen

Čtení: Introit: Ž 97,1 1. čtení: 2. Moj 3,1–14 3. čtení: Mt 17,7n  Písně: 429, 177, 610, 346, 692, 487

Comments are closed.