Michael Pfann (23. 2. 2020 ve Vrchlabí, instalační bohoslužby)
Biblický text: Detoronomiun (2. Mojž) 6,4-9:
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. 5 Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. 6 A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. 7 Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. 8 Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. 9 Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
žijeme v postmoderní společnosti. Co to pro nás znamená? Nebo lépe: co může být naším přínosem společnosti, jejíž jsme součástí? Co jako církev, jako sbor přinášíme?
Mám za to, že přinášíme příběh, vyprávění.
Protože půjde o příběhy, je třeba udělat si na začátek pořádek v pojmech. Řekl jsem, že žijeme v postmoderní společnosti. Někteří ale tvrdí, že ve skutečnosti žijeme ještě stále ve společnosti moderní. Jiní zase říkají, že postmoderna je mrtvá, že už jsme vstoupili do post-postmoderny. Protože všechny ty moderní pojmy mají mnoho co do činění právě s vyprávěním a příběhy, musím je ve zkratce vysvětlit:
Jako moderna bývá označováno období přibližně od světové reformace, potažmo od velké francouzské revoluce. Pro nás teď je významné, že moderna bývá charakterizována jako období velkých vyprávění. Tedy takových vyprávění, která nabízejí jednotící výklad o uspořádání společnosti. Svá vyprávění nabízely církve – katolická i ty protestantské. Svá vyprávění nabízely národní státy. Ty právě vznikaly a bojovaly mezi sebou o své místo na zemi. Vyprávěly každý ty své příběhy, své pravdy, které dokládaly jejich právo na jejich místo pod sluncem. Příběhy německé, slovenské, české. Ty příběhy si často odporovaly. Měly přitom ale mít univerzální, tedy všeobecnou platnost. V zájmu celku ovšem často pomíjely jednotlivce. Úplně nakonec se zvrhly k vyprávění o jedné rase nebo k vyprávění o vládě jedné strany.
Šok z bezohledného násilí, které takováto totalitní vyprávění přinesly, přivedl konec období moderny. (Alespoň podle některých.) Postmoderna pak odmítla univerzální, všeobjímající příběhy. Namísto nich otevřela dveře nekonečnému množství různých příběhů. Každý člověk, každá společenská skupina může přijít se svým příběhem. Vyprávět o sobě. Někdy se postmoderna charakterizuje tak, že všechno může být pravda. V pesimistickém pohledu, že nic už není pravda. Postmoderna na jednu stranu osvobodila všechny nepasující jednotlivce, kteří zůstávali pod koly těch velkých příběhů. I jejich příběhy už bylo možné vyprávět. Misky vah se převážily. V množství dílčích, osobních příběhů ale na druhou stranu začalo být těžké vyprávět příběhy společné.
Pro nás je zajímavé, že ruku v ruce s tím, jak ztrácely důvěru velké příběhy, začala ztrácet důvěru také církev a náboženství. Proces sekularizace, tedy ústupu zájmu o náboženství, započal sice již kolem reformace, tedy začátkem moderny, ale plnou silou se prosadil až od konce druhé světové války, tedy od začátku postmoderny. I naše vyprávění, vyprávění církve ztratilo pro mnoho lidí na přitažlivosti a přesvědčivosti.
Přesto tvrdím, že naše vyprávění je tím, co můžeme my jako křesťané přinést společnosti, a to právě i té současné. Je to vyprávění o cestě lidu, který vede Bůh Hospodin. Propojuje se v něm totiž univerzální, velké vyprávění s mnoha vyprávěními dílčími, osobními. Je to velký příběh, který je ovšem otevřený pro příběh každé jedné každého jednoho. Přitom je třeba se poučit z dějin a nechat na posluchačích, jestli je ten příběh osloví. Vyprávět, nabízet, nenutit, a také poslouchat.
Dost už ale přednášení. Mluvím o vyprávění, tak tedy příběh: V tomto sboru, do kterého jsem byl před chvílí instalován, jsem nastoupil k prvnímu lednu. Na Nový rok. Začal jsem svoji práci svátkem. Díky tomu jsem mohl svůj první pracovní den ležet nahoře na gauči a naposled přemítat nad tím, do čeho se to jako farář ve Vrchlabí vlastně pouštím. Četl jsem si přitom knížku židovského spisovatele Primo Leviho s – té situaci příznačným – názvem: Když ne nyní, kdy? Levi v ní vypráví příběh jednotky židovských partyzánů za druhé světové války. Ti společně zpívají píseň, kterou složil jeden z partyzánů – za svobody truhlář a hudebník. Toho zajali nacisti a než ho popravili, nabídli mu, aby měl poslední přání. Přál si napsat poslední písničku. Během půl hodiny, kterou k tomu dostal, napsal právě tu, kterou si pak ve vzpomínce na něj zpívali jeho druhové.
Píseň popisuje utrpení Židů v dějinách i v koncentračních táborech. V refrénu se zpívá právě: „Když ne já pro sebe, kdo tady bude pro mne? A když ne takto, jak? A když ne nyní, kdy?“ Ta píseň je smutná a drsná, ale při druhém poslechu v něčem také nadějná. Dějiny utrpení Židů se v ní spojují s dějinami Božího vedení. Je v ní síla k boji proti silnému nepříteli. Píseň napsal židovský muzikant Martin v jidiš. Snad jako odpověď na otázku z refrénu: „Kdo tady bude pro mě?“ pod ní hebrejsky připsal: „Šma Izrael, Adonaj Elohejnu, Adonaj echad.“ Tedy: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden.“
Když jsem se v knize dočetl k tomuhle místu, zůstal jsem koukat a pomalu zavřel knížku. Jak jsem tak přemýšlel, do čeho se to jako farář ve vrchlabském sboru pouštím, nějak mi to všechno secvaklo dohromady. Nově jsem si uvědomil tu obrovskou sílu příběhu, který vypráví Bible a který my jako církev vyprávíme dál. Je to příběh o cestě Boha Hospodina s jeho lidmi.
Je to jeden velký příběh, který spojuje mnoho osobních příběhů. Spojuje mnoho lidí do jednoho společenství. Na příběhu židovského muzikanta Martina jsem si uvědomil, že tváří tvář příběhu o Božím lidu jsou všechny velké násilnické příběhy bezmocné. Pochopil jsem, že ten, kdo úplně nakonec zvítězil, byl díky své víře Žid Martin, a ne jeho vrazi. Protože se neztratil. Jeho příběh vypráví dál společenství, k němu patří. V tom velkém příběhu o Božím lidu se totiž malé, osobní příběhy neztrácí, nezůstávají pod koly. Stávají se součástí toho příběhu. Dostávají svoji váhu, svoje místo a svoji důstojnost. Vyznání „Slyš Izraeli“ je nejdůležitější židovskou modlitbou, kterou Židé už po tisíciletí na různých místech světa opakují několikrát denně. Víra, kterou vyznává vyznání „Slyš Izraeli“, je spojnicí všech těch jednotlivých příběhů – napříč dějinami i prostorem. To „Slyš Izraeli“ funguje jako heslo, kterým se jednotliví lidé hlásí k tomu velkému příběhu Boha a lidí.
„Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden.“ Číslovku jeden ale také lze překládat jako sloveso „sjednocuje“. Pak to vyznání zní: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin sjednocuje.“ Vyznání a zároveň přikázání „Slyš Izraeli“ je formulováno v druhé osobě jednotného čísla, tedy TY. Jsi v ní oslovován ty. A zároveň je osloven Izrael, celé společenství Božího lidu. „Slyš Izraeli.“ Už v tom oslovením je vyjádřeno, že příběh jednotlivců i celého společenství jsou ve víře propojeny. Modlí se každý sám za sebe a spolu s ním se modlí celé společenství.
Přikázání „Slyš Izraeli“ je vystavěno v odstředivých kruzích. Od osobní víry v Boha a lásky k Bohu v srdci a duši, se víra a s ní láska rozšiřuje k rodině, dalším generacím i těm, s nimiž se člověk setkává na svých cestách. Začíná u Boha, kterého člověk slyší, a šíří se od jednotlivce, přes rodinu k celé společnosti.
To dobře pochopil Ježíš, když spojil přikázání „Slyš Izraeli“ o lásce k Bohu s přikázáním „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ Ukázal tak, že láska k Bohu, k druhému i k sobě samému je jedním celkem. Celek a jednotlivec se díky Bohu spojují.
Jsme spojeni v příběhu o Bohu a jeho lidech. K tomu příběhu se věřící na různých místech, v různých časech a v různých situacích hlásí slovy modlitby „Slyš Izraeli“. Vyjadřují tak důvěru v Boží vedení jejich životními příběhy.
Toto velké vyprávění je i náš příběh. Je to příběh i této církve, i tohoto sboru. Patří do něj i příběh zaniklého německého sboru ve Vrchlabí. Patří do něj příběhy všech těch, kteří se v uplynulých desetiletích setkávali v tomto kostele, chodili na náboženství, biblické hodiny, vykonávali svoji presbyterskou i farářskou službu, byli zde křtěni, vdávali se i umírali, společně truchlili a radovali se. Každý z nich a celé to společenství, naše společenství je součástí velkého příběhu, který začal vysláním Abrahama. Ten příběh počítá se všemi našimi zajetími a pouštěmi, pády a krizemi, se všemi selháními jednotlivců i církve. Vypráví ale také o osvobození ze všech zajetí. Od Abrahama a Mojžíše příběh pokračuje k Ježíši, a proto je v něm dost místa také pro odpouštění a přijetí. Příběh pokračuje. Dál ho vyprávíme i my tady.
Na začátku jsem mluvil o tom, že moderna nabízela velké univerzální příběhy. Postmoderna nabízela množství dílčích příběhů. Ti, kdo mluví o post-postmoderně, tvrdí, že přišel čas na příběhy, které spojují a přitom nechávají svobodu jednotlivcům. Jsem přesvědčen, že právě zde máme jako církev co říct. Žijeme v době, která je plná nejistot. Je těžko přehledná. Je těžké orientovat se, co je pravda a co ne, koho poslouchat a koho odmítnout. Jsem přesvědčen, že právě v takové době Bible nabízí příběh, který pomáhá v orientaci. Je to příběh, který se ověřil, který k ničemu nenutí. Nabízí setkání a sounáležitost. Je to příběh, v němž člověk může najít své místo. Není třeba se stydět. Můžeme vyprávět o tom, co tady, ve sboru zažíváme i o tom, co čteme v Bibli, jak nás to ovlivňuje. Můžeme o tom povídat lidem kolem nás – v rodině, ve Vrchlabí, všude tam, kde se pohybujeme. Ten příběh je zajímavý, je napínavý. Je to příběh, který spojuje.
Jednotlivé osobní příběhy – jako příběh židovského muzikanta Martina, jako příběhy lidí tohoto sboru, této církve – všechny tyto jednotlivé osobní příběhy se stávají součástí velkého celku. Naše příběhy se stávají součástí vyprávění, který má nejen dějiny, ale také budoucnost.
Příběh Božího lidu je otevřený a svobodný. Je velký a přitom nechává dost místa pro příběh každého z jeho vypravěčů. Ten příběh přestává být pravdivý a stává se jiným vyprávěním, když do něčeho nutí nebo naopak vylučuje, když zapomíná na odpuštění a smíření. Ty tři příkazy: „1) miluj Hospodina Boha svého, 2) miluj bližního jako 3) sebe samého jsou měřítkem toho příběhu. Láska je měřítkem toho, jestli ten náš příběh vyprávíme pravdivě.
Příběh o Bohu a lidech spojuje. Nabízí dost místa pro každého, kdo se chce přidat. My jsme ten příběh slyšeli. Oslovil nás. A díky tomu ho můžeme hrdě vyprávět dál. Ostatně, přinášíme jen to, co sami dostáváme. Náš příběh přece začíná slovem „Slyš.“ Amen