Jakub Kašpar
Vstupní slova
Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého vítejte, sestry a bratři k oslavě Boží.
„Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.“ (1Pt 1,3)
Píseň DEZ 680 Nás zavolal jsi, Pane – https://youtu.be/0mRFJGaeLkQ
Modlitba
Pane, sešli jsme se tu ve veliké radosti ze vzkříšení. Vyznáváme, že jsme často jako Petr, který dostal strach o svůj život, a proto zapřel tebe před svými možnými soudci a snad pro tu chvíli i sám před sebou. Ty víš – mnohem lépe, než my si sami umíme přiznat – jak často nás trápí pochyby a nejistota. Jak snadno ztrácíme odvahu tváří v tvář nebezpečí a riziku. Smiluj se nad námi a posiluj naši víru. Naši důvěru v Tebe a dobrou zvěst Ježíše Krista, který odvahu neztratil a měl ji, až do konce, nejen sám za sebe, ale také za nás. Jsme chybující a slabí lidé, ale dychtíme po tom, abychom sami sebe a své nedostatky překonali. Abychom dokázali následovat Tvé kroky a Tvé Slovo a jít za Tebou po cestě, která vede spolehlivě k Tvému království. Děkujeme Ti za Tvá veliká zaslíbení a radujeme se z vanutí Tvého svatého Ducha, kterého nám posíláš, aby byl naším pomocníkem a naší záštitou. Buď, prosíme Tě, s námi i dnes v našem vrchlabském shromáždění ke Tvé slávě. Amen
Čtení z Písma svatého
„Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.
Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu.
Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“ (Iz 53,1-12)
Píseň S 376 Vracím se tmou
Kázání
„Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.““ (J 20,19-29)
Milé sestry, milí bratři, před dvěma týdny jsme slavili neděli Vzkříšení. Neděli veliké radosti, v níž jsme si připomněli, že pro Boha není nic nemožné a nic není silnější, než on a jeho vůle, než jeho Slovo. Ani smrt ne. Text, který je základem dnešního kázání, ty dvě neděle – Vzkříšení a tu následující, spojuje.
Ten příběh jsme slyšeli mnohokrát. Příběh o Tomášovi, jehož víra byla jakási nahlodaná. Nějaká taková nedokonalá. Vidí před sebou Ježíše, rabiho, Mistra, s kterým strávil tolik času a chodil s ním po zemi izraelské, ale nevěří, že je to opravdu on. Nevěří a neuvěří, dokud si nesáhne do jeho krvavých ran. Nevěřící Tomáš. Až potom uvěří a jednoduchými, leč silnými slovy vyzná svoji víru. Od Pána Krista je ale za svou váhavost coby věřící pokárán. „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,29)
Taky máte chuť sami sebe vidět mezi tou desítkou, co Tomáše přesvědčovala, že byl Ježíš opravdu vzkříšen a opravdu přišel mezi nás? Taky někdy doufáte, že vaše víra není tak slabá, jako ta Tomášova, a že přece pro ni nepotřebujete rýpat se v jeho ranách?
Ale pozor, Tomáš v tom nebyl a není sám. Když přišel Ježíš mezi učedníky poprvé, hned večer po svém vzkříšení, taky přece nevěřili. Musel se představit! Nebylo mu snad vidět do obličeje? Proč jej předtím u prázdného hrobu nepoznala Marie Magdalská a spletla si ho se hřbitovním zahradníkem? I jí se musel představit. Marii přesvědčil tím, že ji oslovil svým hlasem a jejím jménem. Učedníkům v jejich klauzuře se prokázal svými zraněními po hřebech a kopí. Teprve potom se „zaradovali, když spatřili Pána“.
Evangelista Lukáš píše (Lk 24,36-37), že si mysleli, že vidí ducha – nikoli Ducha Božího, ale ducha jako přízrak. Vyděsili se, opanoval je (zase) strach a hrůza, dokud se jim nepředstavil a neprokázal – svými ranami (Lk 24,39-40). Ani po tom, co se jim dá Kristus poznat skrze své rány, ovšem nevycházejí z údivu. Jejich nevíra není zarputilým odmítáním. Nehádají se, že takhle to prostě být nemůže. Je to spíš něco jako radostný údiv. Něco jako zvolání: „To snad ani není možné, Pane, žes znovu mezi námi!“
Není to tedy vůbec jenom Tomáš, kdo nemůže uvěřit vlastním očím, kdo nepoznává svého Mistra, i když ho musí znát tak dobře. A čemu se divíme? Vždyť ho viděli odsoudit na smrt, někteří ho viděli i umírat na golgotském popravišti. Zemřel a byl pohřben. A učedníci jsou zavření v místonosti, jejíž dveře jsou zamčené. Jak mají uvěřit zjevně nemožnému, evidentnímu nesmyslu, že mezi ně přišel – zamčenými dveřmi – ten, koho pohřbili, protože byl popraven? To přece každý z nás zná z vlastní zkušenosti, jak obtížné je uvěřit něčemu, co se neslučuje se zdravým rozumem, co se mu přímo vzpírá. I oni museli vidět a slyšet, než uvěřili!
Ten příběh totiž říká, že to je prostě lidské, že abychom něčemu nebo někomu uvěřili, potřebujeme k tomu nějaký důkaz, něco, na co si můžeme sáhnout, co můžeme ohmatat, uslyšet, očichat, anebo co nám aspoň nějakým jiným způsobem zapadne do naší zkušenosti světa, do našeho myšlenkového nastavení. Že totiž lidská víra je slabá, tak jako je slabý člověk sám.
Teprve potom, co jim dojde, že je to opravdu on, mají radost. Zbavují se obav a úzkosti a radují se. Jsou totiž lidé. Obyčejní, smrtelní, slabí a chybující lidé. Jako kdokoli z nás. Z oněch obyčejných, smrtelných, slabých a chybujících lidí, jako byli Ježíšovi učedníci i s Tomášem, ustanovuje v našem dnešním textu Ježíš svou církev. Naše společenství tvoří z nás. Ne z nějakých superhrdinů a bezchybných svatých, ale z obyčejných a ustrašených nás. Neustanovuje apoštoly jako nějaký klérus, jako vládnoucí a rozhodující vrstvu v církvi, ale jako jedno společenství, nadané od té chvíle silou odpuštění a příslibem posily Ducha svatého.
Abychom dokázali věřit, že byl Kristus vzkříšen, potřebujeme vidět jeho rány. Mít možnost se jich dotknout, i když to třeba nakonec ani nebude nutné. Ostatně ani Janovo evangelium neříká nic o tom, že by se Ježíšových ran opravdu dotkl Tomáš. I jemu je stačilo ukázat, aby vyznal: „Můj Pán a můj Bůh!“ Ale té lidské pochybnosti se nevyvaroval ani on, ani jeho bratři.
Člověk je bytost svobodná. Stvoření, jak nám říká první kniha Mojžíšova, ke svobodě vlastně odsouzené vyhnáním ze zahrady Eden. Z bezstarostného bytí v ráji do starostí každodenního života a neustálého rozhodování o tom, co je dobré a co zlé, co je nutné udělat pro život a přežití a co už je za hranou a znamená nechat si na čelo vypálit cejch. Svoboda je veliký dar, ale nese s sebou právě tu ztrátu bezstarostnosti, nese s sebou slabost pochybností a pochybnosti ve víře.
Příběh Tomáše a dalších apoštolů nám také ukazuje, že právě rány jsou Kristovým poznávacím znamením. Že nestačí krásná slova o lásce, harmonii a souladu, abychom mohli nabýt jistoty, že se jedná opravdu o Krista. Že totiž k lásce patří taky oběť a oběť není bez bolesti. Oběť lásky často bolí. Ale odměnou za to bolavé je právě láska. Láska, která bolí, je pak silnější, než smrt. Amen
Píseň S 292 Blues nevěřícího Tomáše – https://youtu.be/SPwmSWv074M
Ohlášky
Dnešní sbírka je určena pro potřeby našeho sboru, stejně, jako ta minulá. Moc děkujeme za Vaši štědrost, bez které se opravdu neobejdeme! Děkujeme za štědrost, kterou vůči sboru projevujete i v darech, které posíláte přímo na účet sboru v době, kdy se můžeme scházet jen omezeně.
Narozeniny v následujících dnech slaví bratr Lukáš Teplý. Přejeme na hodně zdraví, požehnání od Hospodina a dostatek milosti Boží.
Bratr Luděk Pelc s pomocí br. faráře Michaela Pfanna usilovně pracovali na zednických dodělávkách na faře. Opravdu moc a moc děkujeme oběma, zejména Luďkovi, za tu ohromnou spoustu práce.
Kvůli koronavirové epidemii se ani nadále nekonají žádná setkání v týdnu a nedělní školy. Mohou se konat pouze bohoslužby, ale rovněž v omezené kapacitě 10 % kostela. Až do odvolání se nás tedy může scházet maximálně 15 ve Vrchlabí a 10 ve Strážném.
Spolu s faráři z Křížlic a Jilemnice se náš br. farář střídá při vedení on-line biblických hodin. Příští týden se bude biblická konat v úterý 20. dubna od 18:00.
Příští neděli budou bohoslužby rodinné, tak nezapomeňte říct dětem, aby s nimi počítaly a přišly. Kázat bude br. Michael Pfann, presbyterskou službu má ses. Jana Michlová, nedělní škola se nekoná, hudební doprovod dle domluvy s br. farářem, úklid: Daniel Jerie
Přímluvné modlitby
Pane, stůj, prosíme, svým Duchem při těch, kdo váhají a pochybují. Posiluj je v jejich nejistotě a dávej jim odvahu opřít se o sebe, o jedinou, zato nepochybnou, jistotu, kterou máme. Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Dodávej, Pane, sílu těm, kdo trpí svými ranami – v duši, i na těle. Kdo jsou nemocní, nebo zlomení. Stůj při těch, kdo jsou na odchodu z tohoto světa a dávej jim jistotu své lásky, která je věčná a silnější než smrt. Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Stůj, Pane, při těch, kdo pomáhají – při zdravotnících, sociálních pracovnících, policistech, vojácích a hasičích, učitelích – dodávej jim sílu všechno zvládat a vydržet. Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Přimlouváme se za ty, kdo vedou ve světě ostatní. Koho jsme si zvolili, aby spravoval naše město, kraj a zemi. Dávej jim moudrost a rozvahu, ale také pokoru, aby nám vládli spravedlivě a moudře jako králové, a ne jako samozvaní do vlastní moci zahledění tyrani. Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Prosíme Tě, Pane, také za nás. Stůj při nás ve chvílích, kdy jsme unavení, vyčerpaní, naštvaní. Když máme pocit, že takhle už to dál opravdu nejde a že takhle dál nemůžeme. Ukaž nám v takových chvílích svou přítomnost a dodávej nám naději, kterou v Tobě máme, protože větší naděje nikde není. Prosíme tě, Pane, vyslyš nás.
Voláme k Tobě, Pane, jak Tvoje děti: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království, i moc, i sláva. Navěky. Amen
Píseň DEZ 636 Z Tvé ruky, Pane můj – https://youtu.be/2OsGIwuUCn4
Poslání: „Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste okusili, že Pán je dobrý‘!“ (1Pt 2,1-3)
Požehnání: „Všem vám, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ (Ř 1,7)
Píseň S 137 Čas zaslíbený