Vrchlabí 16. 5. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit 63,2-4, 1. čtení Ex 17,1-7, Kázání Jan 7,37–39, 3. čtení Ef 3,14–21, Pož. Ř 15,13
Písně: 671, 373, S 215 , S 364, 485
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
kdy jste naposledy měli žízeň? Myslím, opravdovou, velkou žízeň, takovou že se vám až točila hlava a zároveň okolo nebyl žádný kohoutek, kterým by se dalo otočit a nalít si skleničku vody. Vlastně si sám opravdovou žízeň, kdy člověk nepil dlouhé hodiny nebo dny, neumím vůbec představit. Vyrostl jsem v době, v níž je voda samozřejmost. Každý dům má vodovod, na každém rohu je obchod nebo hospoda, kde se člověk může občerstvit. Přitom to tak nebylo vždycky. Doby, kdy čistá voda nebyla samozřejmostí nejsou tak dávno. Zároveň, jak se planeta otepluje, se v globálním měřítku stává voda čím dál vzácnějším zbožím. Celé země v teplých oblastech světa trpí krutým nedostatkem pitné vody. Žízeň pro jejich obyvatele není vyprávěním z dobrodružných románů. Nás se to zatím ještě dotýká především tím, že v létě občas nemáme čím zalít záhony.
A tak většina z nás má ten pocit uhašení žízně spojený spíš s dobrými a napínavými zážitky. Jako když člověk v létě vyrazí na výlet do hor a začátečnicky si zapomene přibalit láhev s vodou. Když pak s našlapanými kilometry v nohách a sluníčkem nad hlavou, narazí na horskou studánku s pramenitou vodou, cítí se jako uprostřed oázy radosti. Do rozpáleného a vysušeného těla se vlévá život a člověk si může ještě o pár kilometrů protáhnout trasu. Tento týden jsme to mohli pozorovat na naší Laile. V těch horkých dnech pořád chodila na terasu houpat se v síti. Nakonec se pěkně připekla a celá rudá se jen tak bezvládně ploužila bytem a pobrekávala. Nejdřív jsem ji ve sprše zchladil a uložil pod deku na gauč. Vypadala, že bude spát. Přinesl jsem ji skleničku šťávy. Vypila jednu, druhou a vyskočila a zase začal řádit. Jako s živou vodou znovu ožila.
*
Pozapomněli jsme, jaké to je, mít pořádnou žízeň. Když Ježíš říkal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ Izraelci dobře věděli, o čem je řeč. Tehdy ještě jejich úroda i sucho v puse daleko víc záleželo na koloběhu počasí. Dobře věděli, co to je, čekat na déšť uprostřed horkého léta. K tomu si vyprávěli příběhy o putování suchou pouští s nedostatkem vody. Izraelci věděli, o čem Ježíš mluví, když mluví o žízni. A ti z nich, kdo měli dobré uši, také dobře pochopili, že podobně svíravou žízeň člověk nemusí cítit jen po těle, ale také někde uvnitř. I o té vnitřní žízni a potřebě vnitřního občerstvení, které vlévá život do žil, mluvil Ježíš. O téhle vnitřní žízni už nejspíš víme víc než o té fyzické. Každý máme své žízně.
*
„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ Jeden kolega farář před časem četl tahle Ježíšova slova s pacienty v psychiatrické léčebně. Kolega se pacientů ptal, kdo je ten, kdo žízní. Jeden mladý muž, který dlouhá léta vařil drogy, pervitin a teď se léčil ze závislosti, mu odpověděl, že ten, kdo žízní, je ten, kdo potřebuje lásku. Že prý s Ježíšem je možné ji zažívat. Jen tak s ním být. Podobně jako se ženou, kterou miluje. Jen tak s ní být. „Pohladí, přikryje, slyší, když oddechuje ve spánku.“ říkal. Cítit její, jeho přítomnost. Pociťovat lásku.
Další pacient se dostal k Bibli tak, že si do jejích tenkých listů balil cigarety. Přitom si na těch útržcích začal číst úryvky, třeba o víře a prý „to bylo moc zajímavý. A tak jsem vlastně díky kouření přišel k Bibli a tam toho Ježíše potřebují ti, kterým chybí láska.“ říkal ten muž.
Kolega se podobně ptal i na oddělení, kde se léčí muži s různými sexuálními deviacemi. Jeden z nich odpověděl: „Cítím se tak moc sám, samota mě zabíjí. Žízním po opravdové lidské blízkosti, po společenství, ve kterém bych se mohl sdílet. Jsem úplně sám!“ Někteří další říkali, že žízní po odpouštění a po lásce, jiní po svobodě a spravedlnosti, po porozumění a svobodě vyjádřit svůj názor. Po pochopení, lásce. Každý měl své žízně.
*
Někteří z těch lidí se dopustili hodně špatných věcí. Je velmi snadné je odsoudit. Daleko náročnější je pochopit je. Přijmout jejich touhu po odpuštění, po lidské blízkosti. Ježíš se dokázal přibližovat i lidem, kterými ostatní opovrhovali. Dokázal odpouštět těm, kteří se i zle provinili. Dokázal totiž cítit jejich žízeň; touhu po lásce, po přijetí, po odpuštění. Dokázal cítit lidskou žízeň a dokázal nabídnout i její utišení. Dokázal nabídnout léčbu lidem nemocným. Potěšení lidem smutným. Společenství lidem osamělým.
Ježíšova slova v rámci tehdejšího náboženství nebyla nijak samozřejmá. Byl obklopen farizeji a zákoníky. Mnozí z nich Boha vnímali především skrze jeho Zákon. Bůh se tak v jejich podání často stával tvrdým a nelítostným soudcem. Víra v něj se pro mnohé vyčerpávala v doslovném slabikování jednotlivých příkazů vytržených ze souvislostí, bez pochopení pro lidskou situaci a často bez lásky. Mnozí poranění lidé padali pod tíhou takové sudičské víry. Ježíš představoval jiného Boha, Boha milosrdenství a lásky. Boha, který sice nezapomíná na svá přikázání, ale zároveň vnímá lidskou žízeň a nabízí pro ni občerstvení.
Když Ježíš mluvil o Boží lásce i o lidské žízni, nenabízel lidem prázdná slova a sladké řeči. Sám věděl, o čem mluví. Sám věděl, co je to žízeň. Když pověšený na kříži křičel „žízním“, okolostojící nabodli na kus klacku houbu s octem a dali mu pít, aby jeho žízeň ještě rozpálili – tu fyzickou, i tu vnitřní pramenící z lidského zavržení a osamocení. Ježíš znal lidskou žízeň vnější i vnitřní. A proto, když sám nabízel občerstvení, nemluvil do větru.
*
Zdá se mi, že výpovědi pacientů psychiatrické léčebny, které jsem četl, nám nezní úplně cize. Některé možná dobře rezonují s některými pocity, které možná máme i my sami. Každý máme své žízně. Jdou různými směry. Každému leží na srdci něco jiného. Každému chybí něco jiného. A přece se možná v některých základních tónech naše touhy nebo nedostatky podobají.
Je zajímavé, že ti pacienti nejčastěji zmiňovali žízeň po lásce. Je to jako s tou fyzickou žízní, dokud je okolo vody dostatek, ani si neuvědomíme, jak je pro nás životně důležitá. Až ve chvíli, kdy dojde, nebo ze zrezlých kohoutků jenom kape, začíná žízeň pálit a ovlivňovat celou naši existenci. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ říká na to Ježíš.
*
A k tomu říká i druhé slovo: „Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra.“ Dokud máme žízeň, opravdovou žízeň, jen těžko dokážeme vnímat něco jiného. A když přece ano, vidíme to zastíněné clonou vyschlých očí; rozmazané v dáli. Ve chvíli, kdy před nás někdo postaví sklenici vody, po které stékají kapky rosy, ve chvíli, kdy se z ní napijeme, všechno se mění. Do těla se vrací energie. Svět okolo nás získává zpátky své kontury. Dokážeme jít dál a vrací se nám síla.
Jak se nám s čerstvou vodou vlévá život zpátky do žil, najednou jsme schopní ze svých zásob nabídnout doušek vody těm, kdo mají sucho v ústech. Když jsme sami načerpali sílu, dokážeme podepřít ty, komu se podlamují kolena. Tak jako ve smutných dnech, kolem sebe vytváříme smutnou atmosféru, tak ve svých šťastných dnech, dokážeme sršet nakažlivou radostí okolo. Když sami cítíme lásku, dokážeme se o ni dělit s druhými, nabídnout svoji přítomnost těm, kdo jsou osamělí, odpuštění těm, kdo se proti nám provinili, přijetí těm, kdo se ocitli ve slepé uličce. Když jsme milování, dokážeme milovat.
*
Myslím, že to je to, co má Ježíš na mysli, když říká: „Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra.“ Ježíš takhle připravuje lidi na dobu, kdy mezi nimi sám nebude, na dobu, kdy lidem zanechá svého Ducha. To je naše doba. Svého Ducha Ježíš popisuje právě jako ty prameny živé vody v našem nitru. Je to Boží blízkost v nás, která nás ujišťuje o tom, že nejsme na suchu a zároveň nám žene vodu na mlýn.
Každý máme své žízně. Ježíš říká, že u něj je můžeme hasit. Že u něj můžeme čerpat a ze svých nádrží se dělit s druhými.
Tak ještě naposledy: Ježíš říká: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra.“
Amen