Jakub Kašpar
Základem dnešního kázání bude, sestry a bratři, příběh o boháčovi a Lazarovi, jak ho známe z Lukášova evangelia (Lk 16,19-31):
„Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy.
I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘
Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘
Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“
Tentokrát před sebou nemáme příběh, který by vyprávěl Ježíš svým následovníkům a učedníkům. Je to jedno z témat, která řeší v debatě s farizeji, tedy s teologicky vzdělanými lidmi, jako byl Nikodém, s nímž hovořil v biblické zvěsti, kterou jsme slyšeli minulou neděli při kázání bratra Michaela.
Kdesi, Lukáš neuvádí kde – zřejmě to není významné – žil bohatý člověk, který měl všeho dost a taky si svého majetku užíval. Dbal na dobré oblékání, šil u skvělých krejčích a denně dobře jedl. To je vlastně vše, co o něm víme. Nevíme, jaký to byl jinak člověk, jak se choval ke svým zaměstnancům, ke své rodině, přátelům, známým. Jestli přispíval do chrámových sbírek málo nebo hodně, jestli přispíval na dobročinné účely…
O druhé postavě našeho příběhu, chudáku Lazarovi, toho víme naopak docela dost. Víme, jak se jmenoval. Víme, že lehával přímo přede dveřmi boháčova domu. Z toho, že ležel a přímo před vraty bohatého, víme, že byl nuzným žebrákem. A z tvaru slovesa ležet v řeckém originále vyplývá, že byl opravdu velmi postižený. To sloveso je tam v pasivním tvaru, jako bychom řekli „byl ukládán před vrata“. Tedy byl opravdu nemohoucí. Byl plný vředů, jako Jób, tedy stíhaný opravdu bolestivými důsledky svého postižení. A k tomu ho navíc ještě obtěžovala zvířata, považovaná za nečistá, toulaví psi.
Boháč měl ve svém životě dostatek, to jsme zaslechli. Lukáš neříká nic o tom, že by to byl jinak člověk zlý, špatný, nebo nemorální. Byl „jen“ asi dost zahleděný do sebe, záleželo mu na tom, aby svůj život prožil příjemně, v pohodě, a ještě u toho vždycky dobře vypadal.
Chudák se jmenoval Lazar, to znamená „Bůh pomohl“. Nikomu na světě na něm nezáleželo, možná jen trochu těm, kdo ho denně ukládali před boháčovy dveře. Pomoc mohl očekávat právě jen od Boha a jedině od něj také mohl očekávat nějakou starost o svůj osud.
Zemřeli oba, neboť smrt na majetek nehledí. O Lazarovi se dozvídáme, že ho po smrti andělé přenesli k Abrahamovi (v originále „do klína Abrahamova“), tedy hned po smrti putoval do ráje.
I bohatec zemřel a vypravili mu důstojný pohřeb. Ovšem tentokrát se žádní andělé nedostavili a on skončil v pekle. V řečtině tam ovšem není slovo peklo, leč Hádés, tedy říše mrtvých. Evidentně ale ne všichni mrtví končí, podle tohoto příběhu, jak se ukazuje na Lazarovi a Abrahamovi, v Hádu. Naopak. Boháčova duše dokonce z Hádu vidí, co se děje v ráji. Vidí Lazara v Abrahamově blízkosti a my víme, že v ráji pramení spousta vod, kdežto duše boháčova v Hádu žízní.
Boháč tedy volá k Abrahamovi – a všimněme si, že se k němu obrací se vší zdvořilostí. Boháč není nijak zpupný. Zdvořile prosí a oslovuje Abrahama jako svého otce. Dává tím jasně najevo svou příslušnost k víře a předpokládá, že jako věrnému abrahamovci se mu také dostane potřebné pozornosti. Nežádá o přenesení do ráje, prosí jen o trochu vody, aby uhasil žár žízně.
Abraham nijak nezpochybňuje boháčovu víru. Naopak, oslovuje jej „synu“ (v originále „dítě“). Ale jinak musí být jeho odpověď pro boháče krutým zklamáním: „Vzpomeň si, mé dítě, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého.“ A po smrti je všechno jinak, všechno je naopak.
Co to znamená? Co dělal boháč v životě špatně? V předkřesťanském židovství byla velmi silně zakořeněná víra v to, že když se člověku dobře dařilo na tomto světě, byl to důsledek zbožnosti a odplata za dobré činy, zatímco když se mu dařilo špatně, pokládalo se to za důsledek jeho pochybení a selhání. Ježíš farizeům tímto vyprávěním říká, že tahle tradiční představa je velkým omylem.
Říká tímto příběhem, že k tomu, abychom neskončili v žíznivém světě mrtvých, musíme v životě pozemském projevovat milosrdenství a lásku.
A znovu se ptám – co to znamená? Máme tedy všichni rozdat své majetky chudým a pracovat jen v charitativních a dobročinných povoláních? Je to tedy tak, že cesta s anděly do ráje se týká jen lidí, kteří svou prací naplňují taková povolání, jako jsou lékaři, zdravotní sestry a sociální pracovníci? A co další potřebné profese, jako policisté, hasiči, ochránci přírody? A co lidé, kteří celý život ve fabrice vyrábějí auta, boty, oblečení? Co lidé, kteří vyrábějí zbraně? Ti všichni jsou odsouzeni k žízni v Hádu, protože žili život nedostatečně milosrdný?
Nezapomínejme, sestry a bratři, že farizeům tento příběh vypráví Ježíš. Tentýž, který stoloval s celníky a hříšníky a týmž farizeům na jejich pohoršení odpověděl: „Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.““ (Mt 9,13)
Tedy – ne, tím požadavkem není odchod ze všech běžných zaměstnání (ostatně, téměř všechna naše povolání jsou přece nějakým způsobem potřebná ostatním). Tím požadavkem je obrácení.
Boháč tedy v Hádu musí trpět dál a navíc mu Abraham říká, že se na tom nedá nic změnit. „A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘“ Ani otec víry Abraham nemůže teď už boháčovi pomoci, ani kdyby chtěl. Ta propast mezi rájem a Hádem je nepřekročitelná.
Boháč opět ukazuje, že není (a snad ani nebyl) nijak zpupný. Akceptuje svůj smutný osud a – myslí na druhé. Prosí Abrahama, aby poslal Lazara k jeho rodině do tohoto světa, aby je varoval. Aby je přiměl právě k obrácení. Aby jim vylíčil, co je čeká, pokud se neobrátí.
Ale Abraham prosbu zamítá s argumentem, že pro obrácení toho mají živí ve světě už dost. Mají Mojžíšův zákon a knihy proroků. A pokud jim nestačí ani tohle všechno, tak jim nepomůže ani znamení v podobě poselství zemřelého Lazara.
K obrácení k Bohu a jeho Zákonu, Mojžíšovi a prorokům, k dvojpřikázání lásky podle Ježíše není třeba už nic víc, než jen věnovat Božímu Slovu náležitou pozornost. Říká to Ježíš – ten, který byl posléze popraven a třetího dne po smrti vzkříšen a než se vrátil „do klína Abrahamova“, vzkříšený se nechal vidět mezi živými. Sám byl tím, kdo přišel, aby vyzval k obrácení i zpoza hranice smrti a přesto (nebo možná právě proto) varuje, že těm, kterým nestačí „Mojžíš a proroci“ nebude stačit ani žádné jiné znamení.
Ve světě tedy není nutné být za každou cenu chudý, stát se asketou nebo mučedníkem, či trýznit sebe sama jako nějací sebemrskači. Vůbec ne. I zločinec ukřižovaný po Ježíšově pravici se přece dočkal rozhřešení poté, co uvěřil, stačila mu prostá víra v klíčovém okamžiku. Pouhou vírou, sola fide, byl spasen. K němu se ale možná po celý život Slovo Boží dostatečně nedostalo. V boháčově rodině, rodině toho, který nazýval pokorně Abrahama svým otcem, ale zřejmě přístup k němu dostatečný byl. Proto i Boží nárok na tohoto zajištěného člověka i jeho bratry byl vyšší.
I my známe Zákon a proroky. My známe také evangelní zvěst a pastýřské listy apoštolů. Je na nás, abychom nepřekračovali lazary, lehávající před našimi dveřmi. Abychom nezavírali oči před lidskou chudobou, lidmi vyloučenými, zoufalými a opuštěnými, abychom nezavírali oči před utrpením světa a stvoření. Abychom pamatovali, že Ježíš řekl farizeům (Mt 22,37-40): „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Amen
Modlitba:
Pane, pomáhej nám, prosíme, vidět bídu světa a nacházet svá povolání k tomu, abychom ji pomáhali mírnit. Abychom nemíjeli milníky milosrdenství na své cestě životem. Abychom neminuli svůj život v pěně dní. Amen