Vrchlabí 8. 8. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 3,5, 1. čtení 1 Kr 19,5-13, Kázání Mk 9,2-8, 3. čtení Mt 11,28-30, pož. 2 Te 3,16
Písně: 149, S 360, 375, 380, 168
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
i pán Ježíš odpočíval. Nejen Bůh – sedmého dne –, ale i Ježíš odpočíval. Dnešní kázání uzavře trilogii o odpočinku v Bibli. V první díle jsem mluvil o přikázání dne odpočinku, které připomíná Boží odpočinutí v sedmém dni stvoření a připomíná i Boží osvobozování z otroctví. Minulou neděli jsem mluvil o krizi odpočinku, o tom, k čemu vede, když sami sobě, druhým i stvoření odpočinek odpíráme. Dnes chci mluvit o vizi plného odpočinku v Božím království, království pokoje.
Abych nás naladil do Ježíšova odpočívání, začnu krátkou citací z meditace biskupa Československé církve husitské Filipa Štojdla o Ježíšově odpočinku. Štojdl si do svého deníku zapsal: „Dnes ráno jsem se zasnil už u prvního verše evangelia: „Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře.“
Tady by mohlo čtení klidně skončit, pomyslím si. Je v něm všechna Ježíšova lidskost a krása. Ráno vyjít ven, posadit se někde u vody a odpočívat.
Latinské slovo recreatio,“ od něhož je odvozena naše rekreace „znamená znovustvoření. Obnova sil, svolení, aby i v mém životě znovu vyšlo slunce nad klidnou hladinou duše. K tomu potřebujeme prázdninový čas, čas pro svou duši.
O kousek dál Štojdl pokračuje: „Ježíš žil, chodil na tichá místa v přírodě, seděl u vody, vychutnával si dobré víno, rád večeřel s přáteli, usmíval se, voněl dohasínajícím ranním ohníčkem, dotýkal se druhých lidí a těm s ním bylo dobře.
(…) Je třeba se dívat mistrovi pod nohy. Nenásledujeme přece jen slova, ale i jeho tělo.“
I Ježíš odpočíval. Biblický příběh, který přečtu, vypráví o tom, jak Ježíš prožil jeden den odpočinku. Využil ho k tomu, aby spočinul v Boží přítomnosti a načerpal sílu pro náročnou cestu, k níž se odhodlával.
Čtení: Mk 9,2-8
Ježíš právě ukončil svoje dvouleté putování po Galileji a vydává se do Jeruzaléma. Tuší, že ho tam nečeká nic dobrého, tuší, že ho tam čeká zavržení a smrt. Leží před ním obrovsky náročná cesta. I on, Ježíš pro ni musí načerpat sílu a odhodlání. Je sobota, den odpočinutí, den spočinutí. Den čerpání. (Závěrečný den stvoření. I počáteční den nového stvoření.)
I Ježíš potřebuje odpočinout, spočinout v Boží blízkosti. I Ježíš potřebuje načerpat. Ohlíží se k velkým osobnostem dějin Božího lidu. Ví, kde čerpali ti, kteří prošlapávali cestu, po níž teď jde on. Vzpomíná na Mojžíše. Vyvedl lid na svobodu a vedl je do zaslíbené země. I on sílu pro své poslání čerpal ve spočinutí v Boží přítomnosti. Vystoupil na vysokou horu. Ukrytý v oblaku Boží přítomnosti spočíval čtyřicet dní. Dostal tam tehdy od Hospodina Desatero, mapu na cestu za svobodou, kterou přinesl lidem.
Ježíš hledá inspiraci také u Elijáše, proroka, který varoval lid i mocné krále, když utíkali z cesty za svobodou k modloslužbě vlastní moci a modloslužbě představám o vlastních schopnostem. I on vystupoval na horu. Po hromobití, v pokojném spočinutí naslouchal Božímu hlasu, hlasu jemnému a tichému. Takovému, který slyší ten, kdo si dokáže dopřát klid na nerušené naslouchání.
Ježíš se podobně jako ti dva před ním vydává na náročnou cestu, která ale má nakonec lidi přivést do úplné svobody. Následuje své předchůdce, v jejich stopách i on stoupá na horu, aby se setkal s Bohem. Je sobota, den odpočinku, který člověka otevírá pro setkání s Boží přítomností. Den stoupání do výšin. I Ježíš stoupá.
Na cestu bere nejužší kruh svých učedníků. Ty, kteří už zahlédli záblesk vzkříšení. Byli s Ježíšem, když vzkřísil malou dívku, dceru Jaira. Bere je s sebou, aby nahlédli zas u kousek hlouběji za oponu světa, který Ježíš připravuje. Za oponu nového stvoření – re-kreace –, na nějž Ježíš lidi připravuje. Království pokoje, na nějž se dnes Ježíš sám připravuje.
A tak vystupují na horu. Na hoře se před zraky učedníků Ježíš proměňuje. Těžko takový zjev zachytit. Sotva lze takovou zkušenost vyjádřit slovy a písmeny. Je to celé téměř jako obraz ze sna. Z Ježíšova oblečení vychází záře, která přivírá oči. Plnýma očima nelze pojmout. Ježíšovo oblečení, které bude za pár týdnu zkropeno krví, teď září oslnivou bělostí. Pro učedníky musí být těžké pochopit, co se to děje. Tuší jen, že se tuhle sobotu setkávají z něčím, co k nim přichází odjinud. Tuší, že tenhle muž v zářivých šatech je dokáže vést dál, než si sami umí představit. Podobně jako před ním Mojžíš, podobně jako o tom mluvil Elijáš.
A právě tyto dvě postavy se objevují před očima učedníků. Mojžíš, Eliáš a Ježíš spolu o něčem rozmlouvají. O čem? To nevíme. Nejspíš tomu nerozumí ani sami učedníci. Jestli se s nimi Ježíš radí o tom, jak vést lidi ke svobodě, k Bohu? Jestli z jejich zkušenosti čerpá podporu pro to, co je před ním? Možná za ním Mojžíš s Elijášem přichází ze světa, který Ježíš přibližuje lidem, z Království Božího, z Boží blízkosti. Možná se jich ptá, jestli to opravdu stojí za to. Jestli království pokoje opravdu stojí za to, aby za něj položil život? Nechává se od nich podpořit? Kdo ví?! Všechno jsou to jen dohady.
Setkání Mojžíše, Eliáše a Ježíše. Je to jako by se celé dějiny zhustily do jednoho momentu. Celá cesta židovského lidu dochází k bodu zvratu. Blíží se rozhodující okamžik. Jako by se účel, ke kterému byl svět stvořený, blížil svého naplnění. Jakoby se právě pokládaly základy pro nové stvoření. Jako by se už vážně přiblížila ta vytoužená svoboda, nejen od vnějších zábran lidských pořádků, ale i vnitřní svoboda od kolotoče, v němž náš život tolik ovlivňují naše chyby, viny a křivdy. Vzkříšení do nového světa. Je to chvíle, kdy se zastavil čas, chvíle věčnosti.
A co Petr na to? Petr se ptá, jestli má postavit stany. Jako, že by tam všichni tři mohli zakempovat. Neocházet a zůstat tam co nejdéle. Těžko se mu divit. Uviděl něco, co přesahuje jeho představivost. Nahlídl za oponu a viděl víc, než dokáže v tuto chvíli pochopit. Ta vize ho nejspíš omráčila a vyděsila. A možná to znáte, když se setkáte s něčím, co přesahuje vaše kapacity, můžete zůstat buď zírat s otevřenými ústy. Anebo hledáte nějaký pevný bod, kterého se chytit. Když člověk nedokáže něco uchopit, často se obrací k něčemu, co dokáže držet v ruce. Potřebuje se opřít o dobře známou rutinu: „Tak já uvařím kafe?“ „Nedáte si koláč?“ „Postavíme stany.“
Aby Petr znovu našel rovnováhu, chytá se toho, co umí. Třeba se mu tím povede tu vzácnou chvíli ještě o chvíli protáhnout. Zarámovat obrázek té nebeské vize. Podržet ty tři velké postavy, ať s ním zůstanou déle. Tuší, že Bůh je jim nablízku. Tak by jim Petr mohl postavit stany, aby nikam neutekli.
Jenže ty vzácné chvíle, kdy se setkáme s věčností, kdy na tváři pocítíme závan z jiného světa, nelze zakonzervovat. Nelze je přibít stanovými kolíky k zemi. Jsou z jiného světa. A tak se nám z principu vymykají. Jdou před námi. Tyhle zkušenosti Boží přítomnosti nás zvou na cestu dopředu, směrem k Božímu pokoji. Jakmile se Petr pokusí ten zážitek věčnosti polapit, frnkne mu před nosem. Trojici mužů zakryl oblak.
Byl to jeden z těch oblaků, v nichž se podle židovských vyprávění skrývá sám Hospodin. Oblak Hospodinovy přítomnosti. Z mraku se ozval Boží hlas a promluvil k učedníkům: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ A tak tuto sobotu i učedníci na vlastní kůži pocítili blízkou Boží přítomnost.
A co Ježíš? Ten, který v den odpočinutí vystoupil na horu, aby spočinul v Boží blízkosti a načerpal z ní sílu na cestu ke kříži? K Ježíši se toho dne Hospodin přiznal. „To je můj milovaný syn, toho poslouchejte.“ Bůh Mojžíše i Elijáše před lidskými svědky vyznal lásku ke svému dítěti. Přiznal se k Ježíšovým slovům. Ke slovům, které připravují cestu do království Boží přítomnosti. A lidem tak řekl, „kdo chce jít za mnou, ať poslouchá mého syna. Já jsem s ním.“ Kdo jde s Ježíšem, ten jde s Bohem.
Bylo to sedmý den, v den odpočinku. Právě v tento den oddělený pro lidské spočinutí v pokoji Boží přítomnosti učedníci směli zahlédnou něco z toho, co přichází. Ne, že by z toho byli příliš moudří. Dostali ale potvrzení, že i když dost dobře neví co by, mohou následovat Ježíše.
A tak Petr, Jakub i Jan sestoupili z hory promění promění touto zkušeností věčnosti. I oni spočinuli v Boží blízkosti a načerpali novou důvěru. Věděli, že mohou následovat Ježíše. Ježíše, který odpočívá. Ježíše, který se rekreuje. A proto může ohlašovat Boží rekreaci, tedy nové stvoření – čas Božího odpočinutí. Ohlašuje království pokoje. Odpočinek pro všechny a navždy.
Amen