Kázání: Bible, církev a demokracie (Gn 1,26-28)

Vrchlabí 12. 9. 2021, Michael Pfann

Texty: Introit Ž 97,1n, 1. čtení Mt 5,13-20, Kázání Gn 1,26-28, 3. čtení 1. Pt 3,18, pož. 2Te 2,16

Písně: 650, 408, S 360, S 119, 550

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

církev a demokracie. Bible a demokracie. Má to něco společného?

Jak většinou víte, zúčastnil jsem se minulý týden konference v Paříži, kde jsme debatovali právě nad tímto tématem. Přesně se ta konference jmenovala „Role církve v dalším vývoji demokracie“. Debatovali jsme nad tím, zda v Bibli najdeme místa, která nějakým způsobem mluví o demokracii, nebo ji přímo podporují. Zda v tradici církve existují nějaké zdroje pro demokratické uspořádání společnosti a kdy naopak církev takové uspořádání brzdila a tak dál? A co my s tím vším dnes? V Paříži jsme se sešli zástupci protestantských církví, faráři, teologové i laičtí pracovníci, z Rumunska, Maďarska, Polska, Německa, Holandska, Belgie, Francie a já tam byl za Čechy. Každý tam vnášel svoji zkušenost jak z vlastní církve, tak z vlastní země. V každém ze zmíněných států v posledních letech rostou na síle skupiny a strany, které se snaží demokratické uspořádání potlačovat a omezovat lidské svobody. Nezřídka se přitom zaštiťuji údajnými křesťanskými hodnotami. S Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím přitom ale zpravidla nemají nic společného. Takové tendence můžeme v různé míře sledovat od Maďarska po Německo. O to zajímavější bylo v takovéto mezinárodní skupině sdílet svoje zkušenosti a pohledy na věc, a to právě z hlediska naší víry.

Nebojte se, nechci tady mluvit o politice v tom smyslu: „Tento politik je dobrý, tento špatný.“ To sem nepatří. Politiku sám ale chápu jako něco širšího, totiž jako organizační uspořádání mezilidských a společenských vztahů. A toho jsme součástí všichni. Na společenském životě se podílí každý z nás a i v našem každodenním životě – ať už u sousedů, na úřadě, nebo v obchodě – jednáme a rozhodujeme se také na základě naši víry. Když vycházím na ulici, nenechávám přece svoji víru doma v botníku. Víra přece ovlivňuje náš pohled na svět, způsob života, přístup k lidem. A právě uprostřed mezilidských vztahů můžeme a máme být, my kdo věříme v Krista, solí země. Proto je dobré promýšlet otázky společenského uspořádání také z hlediska naší víry. I tady můžeme hledat orientaci v Bibli. A protože jsme na té pařížské konferenci došli k tomu, že Bible a křesťanská tradice mají k otázce demokracie co říci, řekl jsem si, že o to, co jsme tam promýšleli, se s vámi podělím právě v kázání. To znamená nad Biblí. Myslím, že se to dobře hodí zvláště dneska, kdy máme výroční sborové shromáždění, což je taková naše církevní forma demokracie – s hlasováním a vším.

Když se zeptáme, jestli Bible říká něco o demokracii, musíme odpovědět, jak říkají Němci, jein. Tedy ano i ne. V Bibli o demokracii není ani slovo. Biblické knihy byly sepsány v době, kdy byla společnost uspořádána úplně jinak než dnes. Když to vezmeme od začátku, máme tu příběhy Geneze o praotcích, to bylo ještě takové kmenové uspořádání. Postupně se do vedení Izraelského národa posadili soudcové, ale s nimi zároveň vždy i kněží. Velký zvrat nastal, když Izraeli začali vládnout králové. Když člověk čte knihy Královské, vidí, že ve političtí vládcové nebyli tehdy o nic menší kvítka, než dnes. Když to řeknu hodně zdrženlivě. Ostatně jejich vládnutí dopadlo tak, že dlouhá desetiletí zajetí žili Izraelci pod nadvládou cizích diktátorů. Ani když ve stoletích před začátkem našeho letopočtu v Řecku lidé jako Platón začali mluvit o demokracii, do biblického světa se to nedostalo. A ani uspořádání ranné církve standardům současné demokracie neodpovídalo. Ve vedení byli výhradně mužové, a to ještě jen ti vybraní. Bible v tomto ohledu zkrátka odráží dobu, kdy vznikala. Zároveň, a to je důležité, je ale možné sledovat, jak se v průběhu staletí zachycených v Bibli k podílu na spravování společenství dostává čím dál širší a rozmanitější skupina lidí.

Demokracie, stejně jako jakékoli jiné politické formy, zkrátka není Boží ale lidské uspořádání. To je důležité mít vždy na paměti. V politice nemůžeme hledat recepty na spásu. Když se někdo začne tvářit jako spasitel, rychle pryč. Bible nás moc dobře učí, jak je člověk hříšný, tedy různými způsoby porouchaný. Proto od sebe sama nemůžeme očekávat spásná řešení. Samozvaní spasitelé jsou největší hříšníci, protože sebe staví do pozice Boha a brzy lidem šlapou po hlavách. Děláme chyby, jinak to neumíme. A proto budou vždycky všechny způsoby našeho vládnutí nějakým způsobem pochybené.

Ani demokracii tedy nemůžeme považovat za ideální řešení. Pokud tohle ale víme a rozumíme ji jako systému, který se snaží umožnit lidem, aby každý měl svůj hlas, tedy aby se každý mohl podílet na chodu společnosti, pak můžeme hledat poučení i oporu v Bibli. To první a nejdůležitější je slovo, které jsem četl z knihy Genesis. Člověk je stvořen k obrazu Božímu. Ne jenom žid, nebo jenom křesťan, nebo jenom muž, nebo jenom žena, nebo jenom příslušník toho kterého národa nebo skupiny, nebo jen bílý, černým, žlutý fialový, zdravý, nemocný ale každý člověk bez rozdílu je stvořen k obrazu Božímu. Takhle skutečnost, která stojí na počátku lidské existence znamená, že jsme si všichni rovni. Nikdo není lepší nebo horší. Před Boží tváří jsme všichni stejně nahatí, každý po svém pokroucený, všichni stejně milovaní. Z tohoto důvodu má oprávnění to společenské uspořádání, které umožňuje zapojit se po svém každému a neporušuje lidská práva. To, že nás Bůh stvořil každého jiného znamená zároveň, že nikdo nejsme dokonalí. Nikdo se Božímu obrazu neblížíme úplně. Ale také to znamená, že naše rozmanitost má na světě své místo a ve společnosti pro ni má být dostatek místa.

Bible ovšem nenechává prostor k naivitě. V úvodním žalmu jsme četli, že „spravedlnost a právo jsou pilíře Božího trůnu.“ Bible podává velice rozmanitý přehled toho, jakých hloupostí a ničemností se lidé dopouští. Nejen občané, ale i vládci. Vzpomeňme si na krále Davida, který nechal zavraždit svého vojáka Uriáše, aby mu mohl ukrást ženu. Pro lidskou pochybenost si zvláště Starý zákon dává takovou práci, aby stanovil zákony pro lidské soužití, nutno dodat lidské soužití před Bohem a s Bohem. Ani demokracie nefunguje bez propracovaného právního řádu pro to, jak spolu žít. Dobré a životním potřebám přizpůsobené zákony mají zajišťovat, aby se lidem žilo nejen dobře, ale taky spravedlivě. Aby se neměřilo dvojím metrem. A aby i slabí lidé měli ve společnosti své místo. Aby ti, kdo jednají protiprávně a nespravedlivě byli přiměřeně potrestáni. Svoboda se doplňuje s odpovědností. To poznali už Eva s Adamem v ráji i za jeho branami.

Abych to předběžně shrnul: Pokud se chceme inspirovat v Bibli, pak je třeba, aby naše společenské uspořádání umožňovalo široké zapojení, nechávalo prostor lidské rozmanitosti, poskytovalo lidem svobodu a zároveň mělo dobré zákony, zajišťovalo spravedlnost a vyžadovalo odpovědnost. To zní ideálně, ale ideálu nikdy nedosáhneme. Při tomhle vědomí a při vědomí veškeré její nedokonalosti se zdá demokracie stále jako to nejlepší uspořádání. Snaží se totiž zajišťovat to nejširší zapojení a chránit lidská práva a zároveň se snaží dbát na spravedlnost. Co ale dělat, když nefunguje nebo funguje špatně? A co my s tím jako církev. To byla to otázka, kterou jsme se zabývali v Paříži.

Našli jsme více odpovědí. Všechny jsou samozřejmě předběžné a nedostatečné. Ta nejprostší je, snažit se ze své pozice žít zodpovědně. Každý jakožto věřící občan po svém přispívat spravedlivému a svobodnému soužití a také slyšet ty, kteří jsou překřikování. Dvě možnosti pro církev mě zvlášť zaujaly, kde můžeme opravdu něco konkrétně udělat.

Ta první: Církev a konkrétní sbory i ten náš mohou být prostorem, kde se učíme rozmanitosti. Víme, že jsme každý jiný. Leccos nás spojuje, ale také máme každý vlastní životní zkušenost, jiné potřeby, různé názory. Nejde o to, abychom se mezi sebou shodli na nejmenším společném jmenovateli; pěkně si popovídali o tom, co máme všichni společné. Jde ale také o to, abychom se navzájem poznávali a navzájem učili v čem se od sebe odlišujeme. Můžeme spolu i nesouhlasit a dohadovat se, pokud se tím snažíme dopracovat společnému porozumění a vzájemně se obohatit. A tahle otevřenost rozmanitosti tu ale není jen pro nás, co spolu chodíme, ale může a má otevírat dveře i úplně novým lidem, kteří jsou jiní zase po svém. Pokud dokážeme i jako sbor být místem, které je otevřené rozmanitosti a jinakosti, myslím, že to může být přitažlivé i pro nově příchozí. To je to první, čím můžeme obohacovat demokratickou společnost i sami sebe: Církev a sbor jako místo, kde se učíme rozmanitosti.

To druhé: Když člověk sleduje noviny, zdá se, že je všechno černé. Současná politická kampaň je založená na vzájemném očerňování a strašení. Všechno je špatně. To, co chybí, jsou příběhy o tom, co se podařilo dobrého. Takové příběhy inspirují k dalším dobrým podnikům. Když je zamlčíme jejich místo si vezme to negativní strašení. Vyprávění o dobrých zkušenostech mění atmosféru ve společnosti. Pokud mám být konkrétní, tak se stačí podívat vedle na Otevřenou farní zahradu. Na zaneřáděném placu z nadšení pár lidí vyrostlo krásné hřiště pro děti. Teď ho doplňuje terapeutická zahrada, unikátní projekt, který pomáhá lidem s handicapem učit se novým věcem, pracovním návykům, odpovědnosti. Zároveň se tak na té zahradě propojují světy, které do té doby šly po různých kolejích. To je skvělé dílo. O takových podnicích, které se dějí z prosté a nezištné lásky k druhým – a to nepřeháním – je potřeba vyprávět. Takovéhle příběhy tvoří vstřícnější svět. Společnost pro lidi. To je tedy to druhé, čím můžeme přispívat k dobré atmosféře v demokratické společnosti: Vyprávět příběhy o úspěchu dobrých činností.

Na závěr: Demokracie není ideální společenské uspořádání. Jen se mi zdá, že lepší jsme zatím nenašli. To opravdu dobré nás teprve čeká v Božím království. Všechny systémy do té doby budou poznamenány lidskou pochybeností. Zvláště novozákonní zvěst nám ale dodává odvahu: Ukazuje totiž, že navzdory vší naší pochybenosti nás Bůh miluje a připravuje pro nás dobrou budoucnost. Ta se po částech realizuje už teď. Právě z tohoto zaslíbení můžeme čerpat odvahu k tomu, abychom usilovali o dobré, spravedlivé a svobodné mezilidské soužití, i když se to na první pohled může zdát marné. Navzdory našim chybám, Bůh přidává tam, kde lidé usilují o společné dobro. Amen

Comments are closed.