19. 9. 2021, Vrchlabí na Otevřené farní zahradě
Michael Pfann
Písně: S 172, S 31, S 355, S 239
1 Gn 2,8-9 a Lk 13,18-19
Milí přátelé,
letos se na naší zahradě urodila takováhle krásná rajčata a dýně. Teda, ne že bych je vypěstoval já. To je zásluha mé ženy a dcer. Já se staral spíš o včely. Co se urodilo vám? … Můžete kouknout za vás, lidi z Diakonie vypěstovali taky pěkný rajčata, dýně, patisony atd. Ale není to vždycky snadné, třeba jablka a švestky letos plesnivěly rovnou na stromech. Péče o zahradu je holt spousta práce a některé věci stejně nejsou v našich rukou.
Máme za sebou první ročník festivalu Zahrada, který se konal tady na Otevřené farní zahradě. Támhle máte hřiště, kolem vás je terapeutická zahrada. Tak jsem si při té příležitosti prošel Bibli a koukal, kde a jak se mluví o zahradě. Těch míst je víc. Snad bez výjimky má ale zahrada v Bibli má pozitivní význam. Jsou tam rajské obrazy ze zahrady Eden s Adamem a Evou. Často se vyskytují obrazy přírody, blahobytu, dostatku, klidu. V biblické knize Píseň Šalamounova, která je takovou písní o lásce, se mluví o zahradě s téměř erotickými podtóny. V Bibli najdeme také nadějné výhledy dopředu ke světu jako zahradě, o níž se Bůh stará jako zahradník a lidem se v ní dobře daří.
Já bych se zastavil u toho vyprávění ze začátku biblických dějin, který nejspíš většina z vás znáte. „Hospodin vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého stvořil. Hospodin Bůh nechal ze země vyrůst všelijaké stromy lákavé na pohled s plody dobrými k jídlu, včetně stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla.“ (1 Gn 2,8-9) První lidé, Adam a Eva, žili v krásné zahradě. Nemuseli se o nic starat. Chodili bezstarostně nazí. Za nic se nemuseli stydět. Všeho měli dostatek. Možná znáte ten díl Simpsonových, kde Homer s Marge žijí v ráji. Homer si vždycky ukousne kousek žebírka přímo z roztomilého selátka a tomu ten kousek zase pěkně doroste. Prostě idyla. Ráj jako harmonické soužití lidí a přírody.
Jak to pokračuje, znáte, lidi chtěli mít jako většinou, ještě o kousek víc než mají, chtěli být o kus lepší. Adam s Evou chtěli být jako Bůh a špatně to s nimi dopadlo. Pokušení bylo příliš silné. Ukousli si jablka z jediného zapovězeného stromu. Ze zahrady byli vyhnáni. A od té doby je to nás samotných.
Z vlastního rozhodnutí jsme opustili pohodlný mamahotel, papahotel a jsme na vlastních nohou. Od té doby je na nás, abychom sami byli zahradníci. Od té doby si vytváříme svoje vlastní životní zahrady. Je z velké části na nás, co na nich vysadíme. Jak se o ně budeme starat. Je na nás, jak se budeme o jejich plody dělit s ostatními. Je na nás, jestli budeme směňovat hojnou úrodu jablek se sousedem, kterému se urodilo třešní. Je na nás, jestli se podělíme o brambory s tím, komu všechno sežrali slimáci. A můžeme doufat, že se s námi někdo podělí o cibuli, když máme svůj dvorek zrovna ve stínu.
Ten příběh o rajské zahradě, není jedním z těch příběhů o zlatém věku, v kterém bylo všechno lepší, tráva zelenější a víno sladší. Není to nostalgická vzpomínka, která se nikdy nevrátí. Taky to není příběh jen o tom, že si nezřídka šlapeme po štěstí sami. Spíš o tom, že jsme samostatní. Ale taky je to příběh nejen o tom, že kdysi bylo líp, ale hlavně o tom, že taky může být líp.
Že může být líp. Ježíš pro sousloví „může být líp“ používal označení Boží království, nebo nebeské království. Jinými slovy, věříme, že nás čeká ještě něco lepšího, než známe a než si umíme představit. Možná to nepřijde hned, ani za našeho za našeho života, ale přijde. To je neochvějná naděje, která jde napříč celou Biblí, ať už se jí říká Rajská zahrada, Nebeské království, zaslíbená země, nebo třeba život po smrti, nebo nirvána. A zase, není to nějaká utopická představa ráje na zemi, není to ani „opium pro uklidnění lidstva“. Ty biblické vize neříkají, „na všechno se vykašlete, stejně jednou umřete, ale to neva, pak se teprve budete mít dobře.“
Ta biblická naděje motivuje už teď dělat dobré věci. Snažit se dobře zahradničit. Protože plody zrají už cestou, a tak člověk už teď a tady dostává ochutnávky toho, co nás čeká. Ježíš vysvětloval, co myslí, když mluví o království Božím, skrz různé příběhy. Jeden je taky zahradní. „Boží království je jako hořčičné zrno, které člověk zasel do své zahrady, vyrostlo, je z něho strom a ptáci se uhnízdili v jeho větvích.“ (Lk 13,18-19)
Víte, jak je velké hořčičné zrno. Vidíte ho? (Ukazuju.) Ani ne. A přece se v Bibli píše, že z něj vyroste velký strom, v němž hnízdí ptáci. Ve skutečnosti je to spíš plevelnatá rostlina, něco jako řepka, na začátku malé zrno ale proroste celé pole. To důležité sdělení ale zůstává stejné. Z drobných nadějí rostou bohaté plody. Nebo jinak: Z malých věcí rostou velké. Nebo taky z malých činů můžou růst velké věci. Zkrátka, v té biblické naději se skrývá výzva, že už dneska stojí za to žít dobře a pro druhé.
A ještě jedna věc, ty dobré věci, které udělám, o které se snažíme nezůstávají viset ve vzduchu. Ale stávají se součástí nějakého širšího oblaku. Jako rostliny produkují kyslík. Tak se ty dobré věci spojují v atmosféru, v které se lidem i celému světu líp dýchá.
Jak je to tedy s tím zahradničením? Biblické zahrady mají společný jeden tón: Neduste svoje naděje. Nenechte se přemoci pragmatismem a řečmi o tom, že nic nemá cenu. Je dobře starat se pečlivě, s odvahou a láskou o naše životní zahrady. Občas to sice plesniví ještě na stromě. Ale také se může dost dobře stát, že se tam usadí malé zrnko něčeho dobrého a z něj může vyrůst něco velkého. Může to být strom, v kterém budou bezpečně hnízdit ptáci. Otevřená náruč. Může vyrůst dílo, z kterého budete čerpat vy sami i druzí. Nebo načerpáte u sousedů za plotem. Tak vám přeju naději, že i ve vaší zahradě porostou rajčata na rozdávání. Amen