Vrchlabí 24. 4. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit: Ž 116,7, 1. čtení: J 20,19-29, Kázání: Kol 2,12-15, 3. čtení: 1. Pt 1,3, Nu 6, 24-26
Písně: 549, 330, 553, 399, 548
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Na velký pátek, pod Ježíšovým křížem jsem říkal, že Kristova smrt nějakým způsobem souvisí s odpuštěním. Nechtěl jsem tehdy tak úplně vysvětlovat, jak přesně s odpuštěním souvisí, protože se mi zdálo, že všechna racionální vysvětlení znějí tak nějak technicistně, mechanicky. Dnešní text z epištoly Koloským nás k těm otázce Ježíšovy smrti, odpuštění a vzkříšení vrací.
*
Mluví o něm také příběh o prvním setkání vzkříšeného Ježíše s učedníky a posléze s Tomášem.
Učedníci prožívají setkání se vzkříšeným Ježíšem. Radují se. Nechávají se proměnit Duchem, který na ně z živého Ježíše dýchá. Tomáš zrovna někam odběhl, když byl Ježíš mezi učedníky. Proto se zdráhá uvěřit. Chce důkazy, tvrdá fakta. A tak při dalším setkání Ježíšovi sahá do ran po hřebech a kopí, aby se přesvědčil. Rýpe se mu v jeho bolesti. Jakoby mu sypal sůl do ran. Jsou to ty rány, které Ježíši uštědřili lidé, kteří ho pověsili na kříž. Nemáme právo se Ježíšovi, ani nikomu jinému rýpat v bolestech, které jsme mu způsobili. Naším úkolem je rány léčit. A přece člověk často dělá spíš to první, protože se zdráhá vžít do situace druhého a uvěřit. Cestou k léčbě ran je odpuštění. Tam, kde chybí, rány mokvají, lidé do nich stále znovu strkají prsty. Odpuštění naopak rány zaceluje, hojí. Umožňuje zahojení, nové fungování poraněných míst. Jejich nový život.
Právě o odpuštění Ježíš promlouvá k učedníkům – „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ V tom je obrovská moc. Člověk buď může nechat otevřené rány zet a mokvat a rýpá se v nich. Nebo může odpouštět, pracovat na uzdravení.
*
Ten druhý text z epištoly Koloským se snaží tak trochu z odstupu vysvětlit, jak Kristova smrt a vkříšení souvisí s odpuštěním. Vyjadřuje se docela složitými slovy. Zjednodušeně říkají: „všechny ty špatné věci, které děláte, vás drží při zemi, umrtvují vás, brání Vám žít život naplno, totiž živě. Když skrze Ježíšovu smrt získáváte odpuštění, jako byste se probudili k životu. Skutečně naplno žili.“ Odpuštění probouzí k životu.
*
Jak odpuštění lidi proměňuje vyprávějí některé Ježíšovy příběhy. Ježíš místo toho, co by věci složitě vysvětloval, tak je prostě dělal. Nechával je lidi prožít. Buď na vlastní kůži, nebo skrze podobenství. Vzpomeňte, co udělalo otcovo odpuštění s marnotratným synem. Znovu oblékl důstojné šaty a začal pořádně žít. Otcovo přijetí a odpuštění syna probudilo k životu. Vrací ho do rodiny.
Známe také příběhy o Ježíšově uzdravování, jak tělesném, tak společenském. Možná si vzpomenete, jak lidé k Ježíšovi přinesli ochrnutého člověka. Nedostali se dveřmi, tak odkryli střechu. Člověka, který nemohl chodit, k Ježíšovi spustili na lehátku stropem. Místo toho, co by ho Ježíš hned postavil na nohy, tak mu řekl: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“
Ježíš dobře věděl, že také člověk, který nemůže chodit, může žít naplněný život. Zato člověk, který je zamotaný v křivdách, které přijal a v bolestech, které rozdal, daleko hůře zvedá hlavu. Bolesti způsobené nemocnými vztahy, které jsme poničili, nebo poničili druzí, nás mohou ochromovat celostně a dlouhodobě. Dusí náš život. Žijeme na půl plynu. Umrtvují nás. Odpuštění naše druhým a odpuštění nám od druhých skutečně léčí. Probouzí k životu to, co v nás umřelo. To, co v nás bylo nemocné.
Až teprve poté, co Ježíš postavil na nohy důstojnost toho člověka, poté, co mu odpustil a vrátil mu tak život do žil, teprve poté ho staví na nohy i fyzicky. A ten člověk odchází zdravý po duchu i po těle žít svůj život naplno.
*
Odpuštění dokáže probouzet k životu jednotlivce, umí vracet život do vztahů a umí také obživovat společnost. Na příběh o uzdravení chudého navazuje příběh o povolání celníka. Ježíš přijal pozvání na večeři od celníka, od člověka opovrhovaného společností. Mohli bychom říct korupčníka. Myslím, že také nálepka „estébák“ má v našem vnímání podobný význam, jako celníci pro tehdejší společnost. Kolaboranti s okupanty, kteří škodí druhým, a to ne z přesvědčení ale pro vlastní prospěch. Snad si můžu dovolit říct, že mnoho z nás má určitou mez, po kterou jsou ve své vstřícnosti, nebo pochopení pro lidské poklesky ochotni zajít. Za tou mezí už naše velkorysost, nebo snad ochota odpouštět končí, nebo kulhá. Celníci byli pro většinu lidí za touhle mezí. Estébáci bez skrupulí. Právě od takových se Ježíš nechal pozvat na hostinu. Ježíš jde za mez slušných lidí. I v tom je ochota k odpuštění. Odpuštění začíná setkáním na stejné úrovni. Teprve, když se podíváme druhému do očí, sedneme si s ním k jednomu stolu, může začít náročný proces odpuštění.
Slušný lid, farizeové, se nad Ježíšovým setkáním hlasitě pohoršovali. „S takovýmahle sedává, s celníky a hříšníky u jednoho stolu. To přece nejde!“ Minulý týden jsem říkal, že ukřižovaný Ježíš jde za zločinci do výkonu trestu. Sedá si k trestancům na lavici odsouzených, k jejich stolu. Spolu s nimi nakonec umírá, aby je mohl vzkřísit k novému životu. A tak si také sedá i k těm tehdejším estébákům a hoduje s nimi. A když se slušní občané pohoršují, odpovídá: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Právě jednoho takového estébáka, celníka Léviho si Ježíš vybírá do nejužšího kruhu svých učedníků. Umožňuje mu změnit život. Z okraje ho vrací do společnosti. A i společnost je tím bohatší. Protože celník Levi, který dostal novou šanci, toho po Ježíšově boku mnoho dobrého udělá.
*
Odpouštět těm, kdo nic neudělali, je snadné – a taky zbytečné. Odpustit těm, kdo to v životě vážně pokazili a někomu ublížili, to znamená umožnit jim nový život. Začlenit je do společnosti. Možná, že to takhle zní až moc radikálně. Ale ono to jednak radikální je. Jednak se perspektiva mění ve chvíli, kdy si uvědomíme, že jsme toho každý sám dost pokazili, každý někomu ublížili, každý jsme poranili nějaké vztahy. Když si tohle uvědomujeme, uvědomíme si také, že právě díky odpuštění i my můžeme žít život v našich vztazích. Tam, kde lidé nemluví o vzájemných křivdách a bolestech, kde odpuštění chybí, jsou z toho celoživotní bolesti. Kolik rodičů se trápí tím, co se jim nepovedlo ve výchově svých dětí. A i děti se s lecčím vyrovnávají (a pak zase jejich děti). Kolik bolesti je ve vztazích, kde si takové rány neumíme přiznat a odpustit. A odpuštění jako by prasklo zapouzdřený puchýř a najednou se otevírá nová, společná cesta. Díky odpuštění druhým, odpuštění nám i odpuštění sami sobě můžeme být součástí svého nejbližšího společenství, můžeme být součástí společnosti.
*
Vrátím se teď ke slovům epištoly Koloským. Myslím teď ta slova o tom, že Ježíš „vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.“ Zkusme si ten dlužní úpis představit jako smlouvu o hypotéce. Nevím, ale dokážu si představit, že splácet hypotéku, může být dost stresující záležitost. Člověk každý měsíc vidí, kolik mu po výplatě přistane na účtu a kolik z toho hned odejde na umoření hypotéky. Co všechno dobrého by se s těmi penězi dalo podniknout. Ale nejsou. Přijde mi to podobné, jako když člověk trvale naráží na pochroumané vztahy. Kolik energie to hned na začátku dne sežere domluvit se s někým, s kým jsme si nějak ublížili. Ta energie by se dala vložit do něčeho dobrého, nebo radostného. Je to stresující a vyčerpávající.
Nevím, jestli někdo máte hypotéku. Pokud ano, zkuste si představit, že by někdo tu smlouvu vzal a roztrhal. A vy už byste nemuseli na začátku měsíce zoufat nad pokrácenou výplatou. Mohli byste odjet třeba na dovolenou, nebo si alespoň konečně pořídit ten nový koberec.
Podobně funguje odpuštění. Tu energii, kterou člověku kradou rány, které rozdal i utržil a ony teď mokvají a bolí, může získat zpět. A v odpuštění tu energii nezískává zpět jen člověk sám. Získávají ji zpět všechny zúčastněné strany. Všichni, kdo se na té bolesti podíleli, jsou společně posíleni. Mohou svoji životní energii věnovat něčemu jinému. Nemusí žít na dluh. Jsou znova probuzeni k životu.
Vztahy, rodiny, společenství, společnosti, kde dokážeme odpouštět, jsou živé. Nejsou hnané koloběhem křivdy, viny a odplaty. Místo soukromých ale i společenských závodů ve zbrojení, místo politiky zastrašování, můžeme vstoupit do vztahů, do společnosti, kde to žije. Ježíšovo odpouštění nás probouzí k životu. A i nám Ježíš říká, že komu odpustíme viny, tomu budou odpuštěny. Bývá to někdy dost těžké. Ale nešetřeme s odpuštěním. Vítězí nad silami, které vládnou bolestí. Odpuštění probouzí život. Amen