Vrchlabí 15. 5. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 98,1, 1. čtení 1 Sam 16,14–23, Kázání Kol 3,12-17, 3. čtení Lk 19, 37-40, pož. 2. Tes 2,16
Písně: 118, 316, 147, 288, S 292
Milé sestry, milý bratři, milí přátelé,
dneska to bude o svlékání a oblékání. Tedy hlavně o oblékání.
Tak se to totiž v dopise do Kolos píše: oblečte (!) milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. A kdybychom četli o kousek výš, tak tam je zase to svlékání. Svlečte starého člověka. To jsou všechny ty věci, které nám nesluší – křivost, zloba, hněv, oplzlost, chamtivost a tak dál. S tím moc parády nenaděláme. Máme se jít převléct. Obléct nového člověka. To svlékání a oblékání značí nějakou proměnu.
Máme pár týdnů po Velikonocích. Promýšleli jsme při nich Ježíšovu smrt a vzkříšení. Teď přichází řada na důsledky. Co z toho pro nás plyne. Mluvil jsem o Velikonocích o tom, že Ježíšova smrt nějak souvisí s odpuštěním. Ježíšovo vzkříšení přemáhá slepé uličky danosti a definitivnosti. Otevírá nové možnosti. A teď pár neděl po Velikonocích nám ten dnešní dopis naznačuje: „to, co se stalo, taky nějak souvisí s vaším životem. Nějak to proměnilo Váš život. A ta proměna má být vidět, jako když si obléknete zbrusu nové šaty. I pro způsob našeho života se otevírají nové možnosti. Proto můžeme svléct ty staré a obléct ty nové.
*
Šaty dělaj člověka. To známe. Tím, co ráno vytáhneme ze skříně, trochu vyjadřujeme, jak se cítíme. Dobrá nálada – barevné šaty. Když chce člověk mít klid a nevyčuhovat z davu, navlíkne si něco nevýrazného, šedé triko, černé kalhoty a tak podobně. Oblečením se také ale vyjadřuje, když člověk náleží k nějaké skupině, popřípadě profesi.
Před pár týdny v Praze v kostele u Martina ve Zdi proběhla takzvaná módní přehlídka proti rasismu. Pořádal ji farář pro menšiny Mikoláš Vymětal, který nám nedávno povídal na Hovorech v Libštátě. Módní přehlídka proti rasismu. Na přehlídkovém molu, respektive v apsidě kostela se promenovali ženy i muži v různém oblečení typickém pro skupinu, ke které patří. K vidění byli muži, ale povětšinou ženy v ukrajinských, běloruských nebo romských lidových krojích. Muslimské ženy v krásně vyšívaných hidžábech. A prostor dostali také farářky a faráři různých církvích, kteří předvedli, v jakých všech barvách lze mluvit z kazatelny. Bohužel jich tentokrát nebylo o moc víc než černá a bílá. Přitom se hrálo, zpívalo a tancovalo. Každý dostal prostor svým oblečením vyjádřit k čemu se hlásí, na jakou tradici v životě navazuje. Lidé si ukázali, v čem jsou výjimeční, nebo v dobrém slova smyslu zvláštní, a potom si u čaje mohli povídat také o společných věcech. Třeba, jak kdo peče bábovku.
Příslušníky některých náboženství poznáte podle oblečení. Židovští muži nosí kipu, nebo-li jarmulku. Ti ortodoxnější i pejzy, kloubouky a tak dál, vdané ženy si zahalují vlasy. Podobně je to u ortodoxnějších muslimů – ženy nosí burky, hidžáby, nikáby, muži často vousy. Liberálního muslima, nebo muslimku na první pohled na ulici ale nepoznáte. Stejně jako nepoznáte podle oblečení křesťana – pokud nemá zrovna na autě rybičku.
*
K tomu právě směřuje ta výzva, Epafrase, který píše dopis do Kolos. Epafras píše: „To že patříte ke Kristu se má poznat podle toho, jak žijete.“ Ty šaty, který dělají člověka, jsou u nás naše životní projevy. Jak žijeme, jak se chováme, jaké vztahy máme s druhými lidmi. A tady to začíná být právě náročné. Svléct starého člověka, všechny ty naše malosti, podlosti, neřesti a obléct nového člověka, to není tak snadné, jakože člověk do skříně vrátí jedno ramínko a vytáhne druhé.
A ten katalog ctností, které máme podle Epafrase vykazovat, nemíří nijak nízko: „Oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.“ Můžeme si každý udělat mentální čárku u té ctnosti, kde nejvíc selháváme. Tak třeba trpělivost rozhodně není moje největší přednost. Jsou to náročné úkoly. Náročné normy, podle nichž máme jednat s druhými lidmi.
Ono to u nich ale nekončí. Dopis pokračuje. A hned první slova jsou. „Snášejte se navzájem a odpouštějte si.“ Tady už je vidět, že autor měl s lidmi nějakou zkušenost. Věděl, že je dobré mít vysoké nároky, ale že v jejich plnění zpravidla nebýváme zrovna velcí hrdinové. Proto to „snášejte se a odpouštějte si“. To protože vždycky nám na druhých bude něco nevonět, budou mít jiný cit pro barvy než my, nebo budou nosit otrhané kalhoty. Je a bude, co s úsilím snášet, co si odpouštět. A protože u základu toho všeho leží, že nám „Pán odpustil“, můžeme si i my pořád znova navzájem odpouštět. Nám bylo odpuštěno a díky tomu odlehčení, můžeme odpustit druhým. Tak se smíme posouvat dopředu a zkoušet to znovu. Znovu a znovu se oblíkat.
*
To nejdůležitější, co prý si ale máme oblékat je láska. Ta to všechno spojuje k dokonalosti. Jako když si vezmete pěkný vršek, hezký spodek, zářivé náušnice a naleštěné boty, ale pořád tomu ještě něco chybí. Nějak to pořád neladí dohromady. Chybí tomu final touch, ten poslední prvek, který celému outfitu dá teprve správný šmrnc. A pak z šatníku vytáhnete pásek, zapnete si ho přes šaty, a konečně to všechno má tu správnou eleganci. Pásek, který propojí odshora dolu všechny části garderóby. Láska, která k dokonalosti spojí všechny naše snahy o dobré soužití. Končím tím skoro každé svatební kázání. „Mějte se rádi.“ Ono se to snadno řekne. Ale bez toho vážně není nic. Láska.
*
S láskou tak nějak přichází i ty další důležité věci: „Pokoj v srdci“, o kterém mluví epištola. To vnitřní smíření, zklidnění, vyrovnání uvnitř člověka. A právě z lásky roste společenství. „Jedno společné tělo.“
Epafras píše do čerstvě vzniklého sboru v Kolosech. Do církve. Vlastně teprve dává první doporučení, jak vlastně křesťané mají žít. Nemají za sebou dva tisíce let církevních dějin, tak je to učí od začátku. Ale myslím, že i my se to právě po těch dvou tisících letech můžeme s užitkem poslechnout znovu. Jak to vlastě v církvi chodí?
Epafras mluví o jednom těle – to je jeho obraz církve. Tak o církvi mluvil i jeho učitel Pavel. Jedno tělo. Jedno tělo, které je poskládané z mnoha různých, různě oblečených lidí. Všichni se snaží na sebe navléct to nejlepší, ale tady jim padá ramínko, tamhle mají flek od hořčice, na botě žraloka. Ale nějak to navzájem snesou, s menším a často větším úsilím si to odpustí a snaží se vzájemně v tom šatníku dobrého života podporovat. To myslí Epafras, když říká, že lidé v církvi se mezi sebou mají napomínat. Půjčí si sako, když jde jeden na svatbu. Upozorní na rozepnutý poklopec. Přežehlí si košili. Jinými slovy, bližšími těm dopisu Koloským, je dobré uznat, když se někomu povede něco dobrého, a naopak když se jeden chová jako blbec, je dobré mu to říct. Ale nezůstat u toho. Ujít s ním tu cestu. A taky odpustit. Hněv a zloba to jsou ty staré hadry. Láska je nové oblečení. S tím napomínáním – když se už už chystáme někomu porovnat kravatu, je vždycky dobré si nejdřív vzpomenout na to s tou třískou a tím trámem. Jinak by člověk mohl taky rovnat druhému kravatu a ani nevědět, že má sám cosi na botě. To bývá trapas.
No a dál popisuje Efapras, jak to v církvi chodí. Lidé v ní studují, co na sebe v životě oblékali ti před nimi. Společně se vracejí k příběhům o Ježíšovi a příběhům a Židovském lidu a snaží se z toho okoukat něco pro styl svého života. Hledají inspiraci pro vlastní šatník. Nebo také hledají útěchu, když se zrovna zaseknou dveře od skříně a člověk ztrácí sílu dolovat z ní své nejlepší vlastnosti.
A nakonec, když už se všichni tak pěkně oblíkli a sešli se při téhle vzácné události, tak je také potřeba pořádně slavit. Zpívat, děkovat, modlit se hrát, veselit se – z toho, že se to barevné tělo sešlo. Že nás propojuje ten pás lásky a že jsme od Boha dostali krásné a vzácné oblečení, kterým se přeci jen můžeme pyšnit. Jen to klidně dělejme, dávejme na odiv, co jsme dostali naděleno. Ať si lidi všimnou. Třeba se zeptají, kdože nám to šije, a taky, k němu zajdou. Stojí za to se pěkně oháknout. Vložená láska se projeví na každém střihu.
*
S tím svlékáním a oblékáním to není nikdy snadné. Člověk začíná každé ráno v uváleném pyžamu, nebo nahý před otevřenou skříní znova. Máme ale dobrého módního poradce – tak dejme na jeho doporučení.
Amen