Vrchlabí 29. 5. 2021
Michael Pfann
Texty: 1. čtení a kázání: Mk 6,30–44, Poslání: Kaz 11,1
Písně: 286, 368, 14, 284
Milé sestry, milý bratři, milí přátelé,
zahrajeme si teď tak trochu na hamouna. Pošlu dokola krajíc chleba. Prosím vás, zkuste si ten chleba rozdělit tak, aby na každého z vás alespoň kousek vyšel. Schválně, jestli na každého vystačí.
Není to nijak zvlášť hygienické. Ale když jsou lidi spolu, tak to taky není nic moc hygienického.
„Vždycky se radujem, když se lidi sejdou, jen do rytmu se hejbou a nikam nejdou.“
Takhle to zpívá, nebo spíš repuje moje oblíbená kapela Prago Union. „Vždycky se radujem, když se lidi sejdou.“
Je to tak. Radujem se, když se lidi sejdou. Máme za sebou festival, lidi se sešli, byli spolu a byla to radost. I když nebylo nejkrásnější počasí, lidi se potkali, něco pěkného zažili, byli spolu. A teď jsme taky spolu. To je radost!
*
Je to podobně jako v tom vyprávění o Ježíšovi a hladových zástupech. Píše se tam: „Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí.“ Kolem Ježíše to cvrčelo. Lidi přicházeli. Přitahoval je k sobě. Tím, co dělal, co říkal, energií, kterou vyzařoval. Lidi k němu chodili – něco se naučit, nechat si pomoc v nemoci, trápení, ukázat směr cesty. Bylo kolem něj živo. Lidi se scházeli.
Ten nejužší kruh učedníků toho chvílemi měl dost. Taky si chtěli odfrknout. Sami si sednout, najíst se nadechnout. A dokonce i Ježíš občas sám odcházel na odlehlá místa, protože také potřeboval klid na to, aby mohl čerpat to, co pak dál rozdával. Tak začíná i ten dnešní příběh: Ježíš se svými nejbližšími učedníky po práci odplouvají stranou od lidí – Ježíš sám jim říká, ať si po práci, kterou pro lidi dělají, trochu odpočinou. Odpočinek je důležitý. Proto plují na klidné místo.
Holt, ale zrovna to nebyl ten den – lidi už zase přichází, celé zástupy. Ježíšovi se zdají dezorientování, neví, kam by se vrtli, a tak k nim začíná mluvit. Mluvit o dobrém směru pro život. Lidi se zase sešli. Je to radost.
*
Včera jsme na festivalu udělovali ocenění Modrej život, pro lidi, kteří tady na vrchlabsko-jilemnicko-hostinsku dělají něco dobrého pro druhé, pro přírodu, pro komunitu. S každým z nominovaných bylo natočeno krátké video, kde ten člověk povídal o tom, co dělá, proč to dělá. I když každý dělá něco jiného, jeden motiv se v jejich povídání opakoval. Zdeňka Flousková z vrchlabského okrašlovacího spolku to vyjadřovala téměř doslova tou větou z úvodu: „mám radost, když vidím, že se lidi sejdou…“
U těchto aktivit, které vznikají odspoda to bývá často podobné. Na začátku stojí často jeden člověk, případně malý hlouček, který se do něčeho pustí. Svojí energií, zápalem pro věc a často také tvrdohlavou cílevědomostí dokáže strhnout další a další a ono se to pak nabaluje dál. A z jednotlivců, z hloučků se stávají davy. Z malých věcí rostou velké. Někteří lidé říkají, že jednotlivec nic nezmůže. Není to pravda. Abych ještě jednou citoval svojí oblíbenou kapelu Prago Union: „Každá změna se nejdřív v tobě rodí.“ Začíná to u nás, u každého jednotlivce. Teprve odtud se to valí dál, jako sněhová koule. Linda Zelenková z Přátelské školy to říká ve videu pro Modrej život o Markétě Čejpové. Na první blešák, který organizovaly, přišlo osm lidí. Po pár letech bylo na food festivalu lidí už tři tisíce. Jeden člověk toho zvládne urvat mnoho, protože ta dobrá energie, dobře nasměrovaný zápal pro věc se multiplikuje, rozmnožuje a lidi se přidávají. A když se sejdou, radujeme se.
*
To je příběh, který se stále opakuje. A ten Ježíšův příběh je exemplární příklad toho, kolik toho může změnit a kolik dobrého může udělat jeden člověk. Na začátku byl Ježíš, pak malý hlouček okolo, a po stoletích už se počítali na miliony. Jasně, jakmile se z toho hnutí kolem Ježíše, stala lidská instituce, začalo to na mnoha místech drhnout. Ale to nic nemění, že to, čím lidi strhnul a strhává dodnes, bylo dobré. Proto se lidi scházeli.
Tím se vracím k tomu vyprávění. Ježíš mluvil k davům lidí. Mezitím přišel večer, lidi dostali hlad, bylo je potřeba nakrmit. „Když tu sedí pěkně pospolu, přece je nebudeme posílat domů ani do obchodu. Škoda, aby se rozutekli. Nekažte jim tu radost z toho, že se sešli. Když za náma přišli, musíme se o ně přece postarat.“ Říká Ježíš. „Ale Ježíši“ namítají učedníci „na to nemáme peníze. Máme jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Tady vidíme, že v sociální a komunitní i církevní práci byl nedostatek zdrojů problém už odpradávna. A to ještě neměli grantové agentury. Zároveň, pokračování příběhu ukazuje, že hmotné zdroje nakonec nejsou to, na čem to všechno stojí. Ten motor k akci, k dobré věci, k setkání je jinde.
Ježíš rozsadil lidi na trávu. Bylo jich pět tisíc. Přesněji pět tisíc mužů s rodinami, takže ještě násobně více. Ježíš kouknul do nebe, poděkoval za ty dary – projevil tak svoji vděčnost – a začal lámat těch pět chlebů a dvě ryby. Učedníci je jako číšníci roznášeli mezi lidi. Všichni měli dostatek, a ještě toho spousta zbylo.
*
Na to vyprávění můžeme koukat z různých stran. Z různých stran můžeme vnímat, co že se to stalo za zázrak. Můžeme si jistě říct a nebudeme daleko od pravdy, že Ježíš měl díky svému propojení s Bohem prostě zázračné ručičky, a tak mu to pod nimi rostlo.
Taky ale můžeme koukat na věc z dalšího úhlu pohledu. Ta Ježíšova síla, energie jednotlivce, vůle udělat něco pro druhé se prostě rozmnožuje. Tam, kde je vůle je i cesta. Ježíš se o ty lidi prostě chtěl postarat, chtěl radost ze společenství rozmnožit, a tak udělal všechno pro to, aby to vyšlo. A ono to vyšlo. Tam, kde je vůle, duch, odhodlání, naděje, tam jde i z mála udělat spoustu. Možná právě v téhle vůli a víře, že to prostě jde, je jádro toho zázraku.
*
Zajímalo by mě teď, jak to dopadlo s tím krajícem chleba, který jsem vám poslal. Vyšlo na každého? … Krása.
Asi si musíme přiznat, že zázračnost našich ručiček má svoje limity. Jeden krajíc zůstane jedním krajícem. Asi nemáte plná břicha. Ale i to, že jsme se o něj dokázali podělit, je hodnota, která ten krajíc překračuje. Podělili jsme se a i to nás, kromě všech těch mikrobů, co jsme si přitom předali, trošičku propojilo, přiblížilo.
Jistě, je to tak, že narážíme každý na nějaké limity. Pro mě je důležité věřit, že je tu něco, někdo, kdo ty limity překračuje. Díky tomu můžeme věřit, že limity je možné překročit. Že okolo jednoho krajíce chleba se může sejít třicet lidí.
Na příbězích lidí oceněných Modrým životem, které jsem zmiňoval, i na příběhu o Ježíšově nasycení pěti tisíc je inspirativní jedna věc: Stojí za to dělit se o svůj žvanec chleba, o svůj talent, svojí energii, svoji chuť do života. Ono se to rozmnožuje. Něco se mění. Lidi cítí tu sílu a přicházejí. A my se vždycky radujem, když se lidi sejdou.
Amen