Do kin dnes míří film Milada – v Jilemnici už 7. listopadu

Do kin dnes vstupuje nový celovečerní film režiséra Davida Mrnky Milada. Zpracovává příběh české evangeličky a demokratické političky Milady Horákové, popravené po vykonstruovaném a vylhaném procesu komunistickou mocí 27. června 1950. V Kině70 v Jilemnici ho můžete vidět už v úterý 7. listopadu v 19:30.

Milada Horáková (25. 12. 1901 – 27. 6. 1950) se narodila v rodině Čeňka Krále, oddaného myšlenkám Tomáše Masarykova. Ze studia na gymnáziu za Rakouska-Uherska byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly studentstvu zakázané. Nakonec jí však byl umožněn přestup na jiné pražské gymnázium, kde maturovala už za Československa roku 1921. Následně zvažovala studium medicíny, ale po doporučení otce padlo její rozhodnutí pro Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1926 úspěšně odpromovala.

Roku 1924 se setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady, kam také vstoupila. Brzy se stala oporou Plamínkové a později přítelkyní a následně klíčovou osobností této organizace.

Krátce po ukončení studia se Milada vdala za Bohuslava Horáka, redaktora Československého rozhlasu. Díky němu pak hluboce věřící Milada Horáková přestoupila i se svými rodiči od římsko-katolické církve k Českobratrské církvi evangelické. V roce 1933 se manželům Horákovým narodila dcera Jana.

Milada Horáková byla významnou českou feministkou. V roce 1929 se stala členkou Československé strany národně socialistivké, mimo jiné strany budoucího československého prezidenta Edvarda Beneše. Milada Horáková se angažovala ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě v souladu s Ústavou z roku 1920, která ustavovala rovnost před zákonem. Jako socialistka byla také aktivní v otázkách solidarity, a to především na poli sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení. Byla členkou Československého červeného kříže a řady dalších sociálních spolků.

Po Mnichovu na konci roku 1938 byly vdané ženy ve státních službách ze zákona penzionovány pro uvolnění míst pro lidi odsunuté ze Sudet, připojených k Německé říši, a Horáková proto musela odejít ze zaměstnání. Skrze Ženskou národní radu organizovala sociální pomoc nejen v souvislosti se světovou ekonomickou krizí, ale nyní i uprchlíkům ze Sudet. Po roce 1939 se zapojila do odbojových organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu.

Neušla však pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla i s manželem zatčena, původně za práci v Ženské národní radě. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Dva roky byla vězněna v Praze, po atentátu na Heydricha byla deportována do Terezína, kde později vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou, později popravenou. Z malé pevnosti v Terezíně byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. Soud s Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 let vězení. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici Aichau v Horním Bavorsku, kde ji osvobodila americká armáda.

Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po konzultacích s prezidentem Edvardem Benešem vstoupila znovu do vedení obnovené ČSNS a přijala poslanecký mandát Prozatimního Národního shromáždění.

Obnovila také Ženskou národní radu pod novým názvem Rada československých žen, kde se stala předsedkyní; spolu se svými spolupracovnicemi z Rady založila v lednu roku 1947 časopis Vlasta.

Ve volbách v roce 1946 byla zvolena za ČSNS so Národního shromáždění a stala se členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (např. odmítnutí Marshallova plánu) a brzy rozpoznala vztah československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována Státní bezpečností, kterou již od konce války ovládali právě komunisté.

V období vládní krize v únoru 1948 se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Milada Horáková byla po 25. únoru 1948 vyloučena ze všech svých veřejných funkcí. Po neúspěšném boji s nástupem komunismu se 10. března 1948 rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu na protest proti jejich jednání. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu kolem ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále se zasazovala proti komunistům. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů.

Horáková se dostala do hledáčku StB v rámci akce „Střed“, při níž byla ve své kanceláři 27. září 1949 zatčena. StB při vyšetřování nechvalně proslula svými brutálními metodami výslechů a vynucených přiznání. Za účasti sovětských poradců užívala StB jak fyzického násilí, jako byly bití, nedostatek potravy, nucené bdění, zima, stísněné místnosti, případně narkotik, tak psychického týrání a vydírání vedoucích ke ztrátě racionální sebekontroly a duševní dezorientaci.

Po zatčení Jaromíra Kopeckého v srpnu 1949 si StB nakonec zvolila Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny, kterou StB nazvala „Direktoria“. Poté bylo v listopadu 1949 zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS.

Následný vykonstruovaný „monstrproces“ byl první velký politický proces, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci (v tomto případě Lichačev a Makarov). Poprvé v něm byly používány jejich metody výslechu a předem naučených „scénářů“ v průběhu procesu. Doktorku Horákovou se jim však, jako předtím gestapu, zlomit nepodařilo.

Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný proces po vzoru sovětských čistek ve 30. letech na přímý příkaz Klementa Gottwalda.

Někteří však odolali tlaku a nejednali podle vynucených scénářů, mezi nimi i Milada Horáková. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory (v pozadí stála tajná státní bezpečnost a sovětští poradci). Obyčejní lidé, pamatující Masarykovu republiku, k níž se Milada Horáková otevřeně během procesu hlásila, byli uvrženi již samotným procesem do strachu, zejména o sebe a o svoje děti a podpisovali rezoluce požadující trest smrti pro Miladu Horákovou.

Po osmém dni procesu byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.

Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože se mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, Gottwald rozsudky k trestům smrtipodepsa.

Svůj poslední dopis, určený především rodině, napsala v den popravy ve 2:30 hodin ráno. V něm mimo jiné prohlásila: „Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. (…) Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“

Milada Horáková byla popravena oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 hodin ráno.

Podle Wikipedie zpracoval Jakub Kašpar

Milada – píseň skupiny Epy de Mye

Díky za filmovou Miladu – recenze Mirky Spáčilové na iDNES.cz
Milada Horáková jako encyklopedické heslo – recenze Tomáše Seidla na iHNed.cz
Milada je skvělé gesto, ale špatný film – recenze Martina Svobody na Aktuálně.cz
Milada. Povrchně líbivý pomník Miladě Horákové – recenze Jany Čížkovské na ČRo3 – Vltava
Život Horákové v zatmívačkách – recenze Kristiny Roháčkové na iRozhlas.cz

Věděla jsem, že to nebude lehký večer – rozhovor s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové, v Českém rozhlase