Markus Meckel, evangelický kazatel v poslední vládě NDR

Po pádu komunistického režimu v Německé demokratické republice se do první demokratické vlády země dostal také evangelický kazatel Markus Meckel. A to ne na místo ledajaké. Stal se ministrem zahraničních věcí a byl to právě on, kdo s Hansem Dietrichem Genscherem, západoněmeckým resortním kolegou, připravoval znovusjednocení obou částí Německa. Při jeho podzimní návštěvě v Herlíkovicích a Vrchlabí jsme měli šanci udělat krátký rozhovor.

V letech 1989 a 1990 jste byl přímo v srdci politických událostí a občanského hnutí v NDR. Zakládal jste novou sociálnědemokratickou stranu, působil v první demokratické vládě země, spolupracoval s Hansem Dietrichem Genscherem na přípravě smlouvy o znovusjednocení Německa. Co je vaší nejsilnější vzpomínkou na ty roky? 

Ta úplně nejdůležitější a nejtrvalejší vzpomínka a zkušenost je vědomí, že věci kolem sebe opravdu můžeme změnit. Ano, jsou k tomu potřeba ideje, čas, štěstí, profesionalita a takové věci – ale lidé jsou opravdu schopní věci měnit, mohou být opravdovými občany.

Před rokem 1989 jste byl aktivním účastníkem demokratické opozice. Byl jste v té době v kontaktu s opozičním hnutím v Polsku (Solidarita) a Československu (Charta 77)? V čem ty kontakty spočívaly?

Nebylo snadné takové kontakty navázat a udržovat. Opravdu nebylo jednoduché se navzájem vůbec najít.

Měl jsem kontakty v opozičním hnutí v Maďarsku a Rumunsku, pár také v Polsku a ČSSR. Někteří z nás se pak dostali úspěšně do kontaktu se Solidaritou a Chartou 77 v druhé polovině 80. let. Jeden z mých přátel byl dokonce uvězněn za to, že přes hranice převezl z Polska materiály od hnutí Solidarita.

Tyhle kontakty s opozičním hnutím v jiných komunistických zemí znamenaly důležité povzbuzení, přidávaly nám odvahu. Snažili jsme se také navzájem podporovat snahy o propuštění politických vězňů. Pomáhalo, když se ukázalo, že se o nich ví za hranicemi.

Jak se vám po změnách na přelomu let 1989 a 1990 dařilo skloubit práci v politice s vaším teologickým a kazatelským povoláním?

Když jsem se v roce 1990 stal poslancem a ministrem zahraničních věcí NDR, opustil jsem místo ředitele Ekumenického centra nedaleko Magdeburgu. Ale kazatelem jsem zůstal a jsem jím dodnes, se všemi právy. Nicméně nemám žádné konkrétní zařazení v církvi.

Mezi spoustou věcí, v nichž se angažujete, je i turecká genocida Arménů na v roce 1915. Jak jste se vlastně dostal k tomuto tématu?

Myslím si, že historická vina pro nás musí být výzvou. Tuhle zkušenost si neseme v řadě oblastí z různých dob naší historie. V průběhu Velké války jsme, jako Němci, byli spojenci Osmanské říše, tedy dnešním jazykem Turecka, a věděli jsme, co se tam v roce 1915 dělo. Existovaly zprávy o probíhající genocidě a taky lidé, jako pastor Johannes Lepsius (více o něm viz Český bratr 12/2017, pozn. autora), kteří se snažili pohnout Německo k nějaké intervenci, která by ty hrůzy zastavila. Ale neuspěli. Máme tedy jasnou spoluzodpovědnost za to, co se stalo a já ji cítím. V roce 2011 se nám s kolegy podařilo v Lepsiově rodném domě v Postupimi otevřít muzeum – Lepsiushaus, abychom pomohli připomenout odkaz muže, který neváhal a nebál se udělat tolik možného i nemožného, aby Arménům pomohl, aby informoval německou veřejnost a přiměl německou vládu k akci. Neuspěl, ale to nesnižuje jeho roli. Temný stín to vrhá na ostatní.

Děkuji za rozhovor

Jakub Kašpar

Další informace o aktuální práci Markuse Meckela najdete na www.markus-meckel.de

Rozhovor vyšel v časopise Český bratr č. 2/2018