Daniela Brodská
Biblický text (Ef 2,18-22):
„A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.“
Sestry a bratři, milý sbore!
Postní období nás vede k tomu, abychom přemýšleli víc a hlouběji sami nad sebou; jistě nad sebou osobně, ale také nad sebou, jako nad lidem Páně. Co jsme zač? K čemu nás Bůh povolává? Proč chce, abychom se shromažďovali před jeho tváří? Kdo k nám patří a kdo k nám nepatří?
Možná se vám bude zdát ta poslední otázka nemístná. Vždyť přece Pán Bůh rozhoduje, kdo je jeho a kdo ne. Nicméně, my lidé si občas myslíme, že o tom taky rozhodujeme. Tak třeba: Církevní zřízení uvádí, že do církve patří lidé pokřtění. Také jsem v jednom sboru, při misijním snažení, musela vyslechnout poznámku: Paní farářko, vy nám rozbíjíte naši sborovou rodinu a taháte sem cizí lidi. Byli to tehdy pokřtění evangelíci, kteří se opět navraceli k životu v církvi. Takoví „cizí lidé“ jsou dnes v mnoha sborech. Také asi tady mezi námi v našem sboru. Myslím, že nám je jasné, že příchozí vítáni jsou a budou. Ale nebylo to jasné ve výše zmíněném sboru. Nebylo to zcela jasné ani v obci starozákonní, ani v první církvi, jak zjišťujeme z biblických textů.
A nyní máme před sebou dopis do Efezu. Z toho křesťanského listu starého 2000 let se dovídáme převratnou skutečnost: už žádné dělení – na domácí a cizince; na Řeky a Židy; na bílé, žluté, černé; na protestanty a katolíky, apod.! To bylo kdysi. Od jisté chvíle je jen jeden lidský druh, jen jedna skupina lidí – a to: hříšníci, které si Bůh zamiloval. V Kristu zbořil zeď dělící narůzno. Z těch, kdo stáli na opačných pólech, Bůh tvoří jeden lid.
Tedy: nejsou už na jedné straně cizinci a příchozí a na druhé domácí Boží. Cizinci a příchozí byli ve Starém zákoně odděleni od smlouvy. Nepatřili do Božího lidu, nebyli zavázáni k poslušnosti Zákona a neměli ani účast na smlouvě. Dům Boží nebyl jejich domem, neměli přístup k Bohu. Jen jediné tu bylo: i pro ně platil Den Hospodinův, den odpočinutí. To bylo zaslíbení, že snad jednou dojdou domů.
Zaslíbení se stalo skutkem: Už nejste cizinci a příchozí, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. A domácí Boží jsou ti, kdo jsou skutečně u Boha doma. Ne jenom na návštěvě v neděli či ve svátek. Výraz ´Boží rodina´ je v této souvislosti velmi důležitý. Znamená – že člověk už nepatří ke společenství světa, ale ke společenství Božímu. Jistě – ve světě žijeme, ale nepatříme mu; nemusíme ho ani ctít, ani se ho bát. Do Boží rodiny nás neřadí ani původ, ani tradice; dostáváme se do ní jen skrze Krista, skrze jeho smíření. Voláni jsou všichni. Vcházejí ti, kteří uslyšeli a uvěřili. Kristus je jedinou branou. Jeho kříž je jediným klíčem.
Apoštol pokračuje dál. Není to jen teorie. Je to viditelná skutečnost. Obrazem Božího domova je církev. Ta je stavbou Božího domu. Jejími kameny jsou jednotliví křesťané. Proto apoštol Petr může říci: (1Pt 2,4-8) „I vy, jako živé kamení, vzdělávejte se v duchovní dům.“
Církev – to není organizace. Je to lidské společenství. Jestliže křesťané mají být jednotlivými kameny stavby Božího domu, pak -pokud netvoří společenství, pokud si žijí svou víru sólově, nebudují dům, jsou spíš jednotlivě rozhozenými kameny, troskami něčeho, co mělo být k užitku.
Obraz stavby – chrámu, jako výraz pro živé společenství církve, doplní apoštol ještě připomenutím, jak tato stavba roste. Vzniká a roste na základě apoštolském a prorockém. Tedy na zvěstování těch, kteří se setkali se Vzkříšeným. Ta nová Boží obec – církev – je zbudována na zvěsti Písma, na živém hlasu evangelií, dosvědčovaném živými lidmi. Tj. – na zpřítomnění dějů spásy, které dosvědčují velké Boží činy pro člověka – tedy – všude tam, kde církev společně Písma vykládá, kolem Kristova stolu se sytí a žije v lásce a pravdě.
Ježíš Kristus je vazebním kamenem stavby. Jen skrze něho a s ním se tvoří Boží rodina, svatá církev obecná, která je všemu stvoření pozvánkou k pravému domovu s Bohem.
Podíváme-li se dnes kolem sebe, vidíme rozhádané lidstvo, rozhádanou občanskou společnost, vykořeněné lidi, ztracené ovce! Nic víc nepotřebujeme než najít domov se společnou řečí. A to není marná utopie. Ten domov Bůh člověku otevřel, všem bez rozdílu: silným i slabým, horlivým i zklamaným. Společenství církve v každém sboru je toho znamení. Na to se smíme zaměřit a plně spolehnout. Nejsme tu od toho, abychom prosazovali sebe, abychom vychovávali svět či ho lhostejně pomíjeli. Naším posláním je, abychom ve svém sboru vytvářeli život, kterým ukážeme, že jsme dostali dar dobrého domova.
Modlitba: Za to vše tě, Pane chválíme a děkujeme. Dej nám, prosíme, sílu, abychom všemu lidskému rodu byli znamením, že smí a má najít domov u tebe. Amen