Daniela Brodská
1. čtení (Joz 6,12-25a):
„Za časného jitra přinesli Jozue a kněží Hospodinovu schránu. Sedm kněží neslo před Hospodinovou schránou sedm polnic z beraních rohů a za pochodu troubilo na polnice. Ozbrojenci šli před nimi a shromážděný zástup šel za Hospodinovou schránou; šli a troubili na polnice.
I druhého dne obešli město jednou a vrátili se do tábora. To dělali po šest dní.
Ale sedmého dne za časného jitra , hned jak vzešla jitřenka, obešli město týmž způsobem sedmkrát; jen onoho dne obcházeli město sedmkrát. Když obcházeli po sedmé, zatroubili kněží na polnice a Jozue lidu nařídil: „Strhněte válečný pokřik, neboť vám Hospodin město vydal. Město se vším všudy je klaté před Hospodinem. Naživu zůstane jen nevěstka Rachab se všemi, kteří jsou u ní v domě, neboť skryla posly, které jsme vyslali. Jenom se mějte na pozoru před tím, co je klaté, abyste nebyli vyhubeni jako klatí, kdybyste vzali něco klatého. Přivolali byste na izraelský tábor klatbu a uvrhli jej do zkázy. Všechno stříbro a zlato i bronzové a železné předměty budou zasvěceny Hospodinu, dá se to na Hospodinův poklad.“
Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný pokřik. Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město. Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly. Ale oběma mužům, kteří jako zvědové prošli zemí, Jozue řekl: „Vstupte do domu té ženy nevěstky a vyveďte tu ženu odtud spolu se vším, co jí náleží, jak jste jí přísahali.“
Ti mládenci, zvědové, tedy vešli dovnitř a vyvedli Rachabu i jejího otce a matku i bratry se vším, co jí náleželo; vyvedli všechno její příbuzenstvo a poskytli jim místo za izraelským táborem. Město se vším všudy vypálili. Jen stříbro a zlato i bronzové a železné předměty dali na poklad Hospodinova domu. Ale nevěstku Rachabu, dům jejího otce a všechno, co jí náleželo, nechal Jozue naživu.“
Biblický základ kázání (Lk 19,28-44):
„Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma. Když se přiblížil k Betfage a k Betanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte naproti do vesnice, a jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! Zeptá-li se vás někdo, proč je odvazujete, odpovězte mu: ‚Pán je potřebuje.‘“
Šli, kam je poslal, a nalezli vše, jak jim řekl. Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majitelé: „Proč to oslátko odvazujete?“ Oni odpověděli: „Pán je potřebuje.“
Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili. A jak jel, prostírali mu své pláště na cestu.
Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“
Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: „Mistře, napomeň své učedníky!“
Odpověděl: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“
Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore! Tuto neděli čte celá církev biblické svědectví o králi, který na oslu vjíždí branou do svého města. Je přece květná neděle, připomínající Ježíšův příjezd do Jeruzaléma. Vjíždí na oslátku, je zdraven palmovými ratolestmi. Tradice tak vyjadřuje, že přichází král mocný, který však na sebe dobrovolně bere ponížení – proto osel místo koně -, a také dává vzrůst nové naději – proto ty zelené ratolesti a jásot přihlížejících.
Evangelista Lukáš však zřetelně uvádí ještě další téma, které nelze přehlédnout. Poslechněme si pokračování textu, který jsme slyšeli: „Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: ´Mistře, napomeň své učedníky!´ Odpověděl: ´Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.´
Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dyn, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvoje děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil. (Lk 19,39-44)
To téma jsou kameny. Ježíš o nich říká: kdyby se mezi lidmi nenašel nikdo, kdo by znal dobrotu Boží, ty kameny by promluvily.
Donesla jsem vám dnes kameny, které jsem nasbírala při svém cestování po světě, aby dnešní kázání připomínaly, abychom pamatovali na Ježíšovo slovo, že si Bůh bude vždy probouzet lidi, kteří o něm budou mluvit a budou jeho svědky v tomto světě. V tom je naše naděje.
Lukáš nás vede ještě k jinému pohledu na funkci kamenů. Ano, jsou chladné a mlčenlivé, tvrdé, symbolizují některá lidská srdce. Jejich vlastnosti však mohou také dobře sloužit. Kameny nezůstávají ležet bez užitku. Lidé je sbírají a staví si z nich domy, ploty a hradby. I ta brána, kterou Ježíš vjíždí do Jeruzaléma, je z nich postavená. Stejně jako celé město, do něhož míří. Evangelista věnuje kamenům, kamennému městu, jeho hradbám zvláštní pozornost. Užívá jich k varování! Jsou opět symbolem – a to lidské pošetilosti, lhostejnosti, které nevedou k naplnění zaslíbení.
Z kamene uměl člověk vždycky dobře stavět domy, které mu poskytovaly úkryt, střechu nad hlavou. Kámen dobře sloužil člověku jako ochrana proti nepřátelům. Buď jako obraný val, chránící hradba, nebo taky jako zbraň, jíž bylo možné udeřit nepřítel mezi oči, až se bezmocně svalil. A když to vše domýšlíme dál – člověk umí pořád mezi sebe a jiné stavět hradby, valy, které brání druhému porozumět, pochopit ho, přijmout ho. Kameny jakoby, s trochou fantazie, vždy představovaly hranice lidských možností i mezilidských vztahů.
Ale stejně jako kameny mohou promluvit, mohou být prolomeny i mocné valy, budované lidskou rukou či myslí. Mohou být prolomeny nejen násilím. Připomíná nám to příběh z dávných dob, kdy Boží lid putoval z otroctví do země, která mu byla zaslíbena. Ti lidé neměli žádné obléhací stroje. Měli jen zaslíbení o zemi, která bude jejich a měli víru, že na své cestě dorazí k cíli. A v té cestě jim stojí Jericho. Město propadlé bludným pověrám, město bez Boha, město plné lidských představ, ale bez Božího zázemí. Lidé toho města byli jako lidská duše zavřená v kamenném těle. Ale Bůh dokáže i takovou hradbu prolomit. Naučí ten kámen poslechnout, ať se mu to líbí nebo ne. A těm, kteří se mu vysmívají, zahraje po svém. Dává do rukou svých vyvolených jedinou zbraň: jásot nad tím, že on je jejich Bohem. A tak Boží lid obchází město a troubí, v síle Ducha duje na počest Bohu, který jej vede. Před silou Boží moci pukají kamenné hradby nedobytného města a sypou se v prach. Může vstoupit každý, komu se zachce. Takhle to vypráví starý příběh a člověk si těžko dovede představit, že tomu tak bylo doopravdy. – I přesto, že je dokázáno, že některé frekvence zvuků dokážou tříštit hmotu. O to tu ovšem nejde. Silou toho starého příběhu je jeho obraznost. Bůh otevírá cestu, neobstojí nic, co by chtělo bránit. Bůh vládne i kamenům, i ty se před ním sklánějí do prachu. Nebo volají ´Hosanna´! Kdy tohle člověk pochopí?
Oba dnes čtené biblické příběhy si jsou podobné. Tomu staršímu chybí snad jen ty zelené ratolesti. … Ale jedna tam přece je: Rachab. Žena zachráněná s celou rodinou. Žena, která se stává příslibem pro všechny, kdo se celým srdcem připojí k Hospodinu. K tomu, který dokáže prolomit i kamenné hráze lidských srdcí. Rachab je nadějí pro každého, kdo klesá na mysli kvůli beznadějnosti života, kvůli studeným kamenným hradbám lidských vztahů. Rachab bude vždy všem připomínat, že navzdory bezohlednosti světa je tu pořád naděje na záchranu.
Každé město, ať Jericho nebo Jeruzalém, každý z nás je v nebezpečí, že se ohradí v kamenných valech. To když zapomeneme, co vede k pokoji; … Když naše kameny zatarasí brány na cestě svobody, pak povstává Bůh a způsobí, že vše, co se nám zdá pevné, rozsype se v prach. Když člověk nepoznává, natož když ignoruje čas, kdy se Bůh sklání k lidem, budou jeho jistoty rozmetány, jak hradby Jericha. Když člověk bere sám sebe tak vážně, že přehlíží děje kolem sebe, může se mu stát, že mu před nosem projede očekávaný král, a on si toho ani nevšimne.
Vlastně je podivné, jak se květná neděle s tím rozjásaným průvodem, oslavným máváním zelenými ratolestmi, jak vlastně zapadá do předvelikonoční doby. Do doby, která spíš než cokoli jiného zve ke ztišení, pokání, k tichému rozjímání o vinách člověka. Důvod je možná v tom, že příběh květné neděle připomíná nejen pokoru, pokání jako součást lidské existence. Ten příběh, kterým vrcholí postní období, nám odhaluje, že pokora a pokání nejsou samoúčelné. A už vůbec ne pouhým trpitelským sebetrýzněním. Ne, ne, jsou především přípravou a odhodláním k činnému životu v pravdě a lásce, k životu v radosti a pokoji.
Bůh se k nám sklání a přináší svůj pokoj, smíme ho přijmout a šířit ve jménu Božím dál, aby ho bylo nejméně tolik, kolik je na světě kamenů.
Modlitba: Přicházíš, Pane, vstupuješ i do našich hradeb, abys je rozbořil, abys soudil, abys dal zvítězit. Pane, chceme tě vítat a chováme naději ve tvé milosrdenství. Přemohl jsi smrt a v tom je naše šance, že i my můžeme přemoci, co se nám zdá nepřekonatelné, a to obdaříš-li nás vytrvalostí a vírou. O to tě prosíme. Neopouštěj nás. Amen