Daniela Brodská
Biblický text (Mt 28,1-10):
„Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm.Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví.
Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to.“
Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.““
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Staré věci přestaly a začaly nové! Svítá nový den! Takhle rámuje evangelium událost velikonočního jitra. V šesti dnech stvořil Bůh nebe a zemi, sedmého dne odpočinul – a osmého dne vstal Kristus z mrtvých. Vlastně se tu znovu rozbíhá to nejzákladnější, oč jde Bohu na této zemi, s člověkem – a s celým stvořením. Dnes si nepřipomínáme žádné soukromé církevní výročí. Tyhle naše bohoslužby jsou ozvěnou a dosvědčením základního stvořitelského Božího činu. O to dnes jde, o nic menšího.
A teď: s kým to všechno souvisí? Kolem koho se všechno točí? Kolem ukřižovaného. Kolem Mesiáše, který podle lidského rozhodnutí vše prohrál. Dokonce mu nezbyl ani učedník, ani jeden veřejný přívrženec. Evangeliu nezbývá než končit v moři zapomnění.
Ano, ta světodějná, stvořitelská událost se točí kolem zavrženého, odmítnutého a umlčeného popraveného. U JEHO hrobu zní osmého dne, prvního dne po sobotě, že to je všechno jinak.
A nyní si všimněme, KDO je tu osloven: Jsou to ŽENY. A čtenáři Písma vědí, že v židovském prostředí a také v Matoušově podání, nemá žena nijak významné místo. Nositeli tradic, autoritami v náboženství a v základních věcech života vůbec byli tehdy muži. S Ježíšem jich bylo dvanáct – číslo plnosti, hotového celku. Jenže teď tu není široko daleko ani jeden. Po žádném z pověstných sloupů není ani zmínka. Výmluvněji nemohl Matouš vyjádřit, že od Ježíše už nikdo nic nečeká. Jediný, kdo si vzpomene, jsou ženy. Jdou se aspoň podívat, jak to vypadá u hrobu. A to není zrovna projev víry – jít obhlédnout hrob. Jejich procházka na hřbitov je taková poslední tečka za předchozím děním. Drama skončilo, ještě rozloučení u hrobu a pak už nic. Jen hřbitovní klid.
Tento lidský přístup nepatří jen k minulosti. Je to tak pořád. Často slyšíme od civilních řečníků při pohřbech: nezbývá, než se sklonit před majestátem smrti. Dál už není nic. I dnes – jako by bylo toto podivné, nezdravé smíření se smrtí – součástí životní filozofie. Jako by bylo moudré nic dobrého a nového od budoucnosti nečekat, nic si od druhých neslibovat, raději zadusit každé nadějné očekávání hned v zárodku, raději se poddat skutečnosti zániku a smrti.
A právě takový koloběh zmaru je náhle, nečekaně zastaven a rozvrácen. Země, odvěká nositelka smrtelníků, se zatřásla, zachvěla v ozvěně nového Božího stvořitelského činu.
A HLE STALO SE. Zatím co lidé všechno vzdali, vyrůstá něco nového. I STALO SE, tento biblický refrén se opět ozývá. Ozývá se opět proto, že náš Bůh, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Otec Ježíše Krista, není Bohem hřbitovního klidu, ale Bohem nových počátků.
A HLE STALO SE.
A poněvadž to, co se stalo, stalo se z Boží vůle, napříč lidské zkušenosti, proto teď nejprve přichází na scénu Boží posel. Otevírá hrobku a posadí se provokativně – právě na ten kámen, který měl střežit hřbitovní klid. A poněvadž je to Boží posel, nespokojí se jen němým poselstvím, ale odpovídá na lidský zmatek: Ptáte se, co to znamená? Proč je Ježíšova hrobka prázdná? Na to vám mohu odpovědět: Ten ukřižovaný a pohřbený tu není. TADY ho nenajdete. Ten popravený a pohřbený vstal. Ano, ten ubitý, umlčený, ten, co ho odepsali nepřátelé i přátelé, vstal. Není tady.
To je jádro kázání velikonočního jitra! Je jako čára přes rozpočet. Jako překvapení pro Ježíšovy nepřátele i přátele. Jako překvapení z Boha, který je při díle tím nejnečekanějším způsobem. Jako studená sprcha každé lidské odevzdanosti a mátožnosti. A také jako impuls víře, která zapomněla, co to znamená věřit. Přišly jste obhlédnout Ježíšův hrob, milé ženy? Tak se otočte, obraťte se a jděte zpátky k lidem. Přišly jste si zavzpomínat, jak to bylo s Ježíšem krásné? Tak se otočte, obraťte se a jděte vstříc nové budoucnosti – samozřejmě s Ježíšem!!! Jděte zpět do světa plného odchodů, beznadějí a umírání. Jděte do světa pochmurných tónů a vneste do něho píseň, které stojí za to – cele otevřít uši i srdce: PÁN BYL VZKŘÍŠEN!
Tento stvořitelský povel obrací církev tváří v tvář lidem. Už není možné konat shromáždění církve proto, abychom si tu odpočinuli, ale proto, abychom byli obráceni: od minulosti k budoucnosti, od smutku k radosti, od lhostejnosti k očekávání, od osamělosti k setkání. Obrací nás zvěst Božího posla o velkých Božích činech, vytrhuje nás z beznaděje ke skutečné víře. Je to slovo, které umožňuje věřit, očekávat a jít vstříc Božímu království. Je to znamení, že Bůh je při díle. Prolomil okovy viny. Nad hrobem rozsvítil světlo života. Přiznal se ke svému Synu, jehož prý pohltila smrt. Jeho je tento den.
A co ženy na tohle kázání? Tu rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. Utíkají se strachem i s radostí. Ze zkušenosti bychom pochopili jedno nebo druhé, ale obojí najednou? Ovšem právě to, že je tu pohromadě bázeň i radost, je nejlepším dokladem, že je velikonoční evangelium skutečně zasáhlo. Jak by se nevylekaly, když je potkalo, co nečekaly? A jak by se neradovaly, když jejich Pán, který se zdál ztracený, je najednou blízko? Odtud je právě radost. Radost těch, kdo už nemusejí hledat Živého mezi mrtvými. Radost těch, kdo smějí věřit a zvěstovat život a naději.
Utíkají směrem, kterým je obrátilo a vyslalo kázání velikonočního posla – A HLE JEŽÍŠ! Povšimněme si, že potkávají Ježíše právě, když uvěřily nemožnému. Kdyby zůstaly na hřbitově nebo šly prostě domů – Ježíše by nepotkaly. Ale protože uvěřily a utíkají jako ti, kteří se spolehli, že právě tomuto slovu stojí za to důvěřovat, potkávají Ježíše.
„Buďte pozdraveny!“ Ježíšův pozdrav je určený těm, kdo se rozběhli cestou naděje a víry. Jeho pozdrav posiluje odvahu těch, kdo uvěřili. Jeho pozdrav ujišťuje: Když se rozběhnete cestou velikonočního jitra, neběžíte naprázdno ani do prázdna.
A od něj, svého Pána, slyší potvrzení slova, které zaznělo u hrobu. Vlastně úplně stejné to slovo není. Nejprve slyšely – jděte k učedníkům – ale Ježíš říká – jděte k mým bratřím. Ano – ti, co od něj utekli, co v něj přestali věřit, co ho zapřeli, co už od něho nic nečekají – to jsou – to jsme – jeho bratři a sestry. Vzkříšený nás zdraví, hostí u svého stolu a ty, nad kterými my jsme už možná zlomili hůl, nazývá svými bratry a sestrami, a nás za nimi posílá. A potom nás spolu s nimi posílá do Galileje. To ovšem není výzva k turistické pouti do svaté země. To znamená – jít prostě do světa, ven z kostela, ze shromáždění, k lidem za hradby církve. A my se tam smíme rozběhnout s důvěrou, že ani tam nezůstaneme sami, ale znovu a nečekaně tam Pána naděje a života potkáme.
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, proměňuj naši chabou víru v jistotu, že ty jsi přemohl hřích, smrt i všechno zlo. Posiluj tím vědomím náš každodenní život. AMEN