Jakub Kašpar
1. čtení: „Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché.
I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“
Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“
Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.
Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“
Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili.“ (Ez 37,1b-10a)
Biblický základ kázání (Lk 24,13-31):
„Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku.
Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“
On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“
A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“
Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.
Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.“
Kázání:
Sestry a bratři,
dnes je první neděle po Velikonocích nebo také Druhá neděle Velikonoční. Právě před týdnem jsme si připomínali úžas, posvátnou bázeň, překvapení – a snad možná i svého druhu hrůzu, které obestíraly Ježíšovy učedníky a učednice v Jeruzalémě třetího dne po Mistrově popravě. Nevěřícně zíraly ženy do prázdného hrobu, zmatené slyšely slova Božích andělů, kteří jim zvěstovali, že ten, kterého hledají, není v té pohřební jeskyni, protože byl vzkříšen, jak je psáno.
Co se stalo, když přišly Marie Magdalena, Marie Jakubova a Jana za učedníky a vyprávěly jim, co viděly, slyšely a prožily? Evangelista Lukáš říká, že jim jejich slova „připadala jako blouznění a nevěřili jim“ (Lk 24,11). Co si budeme povídat – kdo by taky něčemu takovému věřil, že? Na vlastní oči viděli Ježíšovo umírání na golgotském popravišti. Na vlastní oči viděli jeho smrt a slyšeli jeho poslední slova. Tři dny poté byli nepochybně všichni stále ještě v šoku a zoufalém smutku. Všechno skončilo. Všechny naděje jsou pryč. My mu věřili, že je Kristem, Mesiášem, Spasitelem Izraele. Chodili jsme za ním a s ním celé tři roky. A teď je všechno pryč, Mistr je mrtvý a my jsme zůstali sami. V Izraeli, okupovaném Římany. Naděje celého národa jsou vniveč. A teď ty tři ženské přijdou s takovou báchorkou.
V tomto rozpoložení se vydávají dva z učedníků na cestu do vsi Emaus, nedaleko, nějaké tři hodinky pěšky. Cestou si vyprávěli, co se v těch posledních dnech stalo a do toho se k nim připojil nějaký chlapík. My víme od Lukáše, že to byl Boží Syn osobně, ale oni ho nepoznali. Nepoznali ho přesto, že patřili k jeho nejbližším. Nevíme proč. Podle Lukáše „něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali“. Skoro to vypadá, že nijak nezměnil svoji podobu, protože to by bylo asi jasné, proč nevěděli, kdo to je. Byl to Ježíš, vypadal jako Ježíš, ale ti dva na cestě do Emaus ho prostě nepoznali.
Jak je to možné? To byli tak hloupí, že nedokázali identifikovat svého velkého Učitele? Mistra, kterému uctivě naslouchali měsíce, možná roky? Představme si znovu jejich situaci. Zoufalství po Ježíšově popravě, smrti a pohřbu. Těžké myšlenky a snaha se vyrovnat s tou situaci, s opuštěností, která na nich leží jako těžká deka. Pravděpodobně jim to vůbec nepřišlo na mysl, že by to vůbec Ježíš mohl být. Ano, mnohé bylo psáno ve svatých knihách Písma – v Tóře i Prorocích. Ano, on sám jim několikrát naznačoval, co se má stát a co se také stane – především v těch dnech v Jeruzalémě před tímto svátkem Pesach. „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci?“ Jenže – sen je sen, probudíš se – a je den, ne? V realitě všechny pohádky končí, zázraky se nekonají, mrtví jsou mrtví a živým zůstávají jen vzpomínky.
Vzpomeňme ještě jednou na Marii Magdalenu. Jan vypráví, že i ona mluvila osobně se vzkříšeným Ježíšem. Přímo před prázdným hrobem ji oslovil a zeptal se jí, proč pláče a koho hledá. A poznala ho Marie? Vůbec ne, přece! Myslela si, že je to zahradník a dokonce ho obvinila z krádeže Ježíšova těla…
V prvním čtení jsme slyšeli jedno z vidění proroka Ezechiele. Známou scénu z údolí suchých kostí, kdy prorok přijde na místo, kde smutně a definitivně leží ostatky padlých izraelských bojovníků. Co je to jiného, než národní zoufalství? Jenže Ezechielovi se stane něco, čemu se přece nedá ani uvěřit – má těm suchým, vyběleným kostem říct, že se zase obalí šlachami, svaly a kůží – a znovu obživnou. Znovu se z nich stanou živí Izraelci. Prorok svůj úkol splní – a proroctví se obratem naplňuje. Jak vnímáte tenhle známý příběh? Pohádka, ne? Něco takového přece není možné.
Není možné. Tohle prostě není možné. Jak často si tohle říkáme? Každý týden? Denně? Anebo snad každý den hned několikrát ztrácíme naději, protože to přece není možné? Říkáme si – a máme to rčení rádi – že naděje umírá poslední. Ale věříme tomu opravdu, anebo vlastně ve skutečnosti sami tu naději zavrhneme, zabijeme a pohřbíme, protože usoudíme, že už se nemůže naplnit, protože to není možné?
Je někdy těžké, zoufale těžké, naději neztrácet a naději žít. Je někdy neskutečně těžké věřit, že naděje ještě nezemřela. Protože věřit v možnost, kterou si při vší své vůli neumíme představit, je vlastně samo o sobě skoro nemožné.
Každý den několikrát jsme jako ti dva učedníci, kteří mluví přímo s Ježíšem a ani je to nenapadne, protože Ježíš je přece mrtvý. Každý den obviňujeme zahradníka ze zločinu a nepoznáváme, že mluvíme ve skutečnosti s tím, na kom měl zahradník zločin spáchat. Učedníci na cestě do Emaus i Marie Magdalena Ježíše nepoznali, protože si vůbec nedokázali představit, že by to mohl být opravdu on. Nebylo to pro ně přece vůbec možné. Protože to byli lidé, stejní lidé jako my.
Náš pohled na svět, naše představy o něm a naše očekávání, která od světa máme, se odvíjejí od našich zkušeností – ať už našich vlastních, nebo těch, které nám předali naši předkové, rodiče, známí, kamarádi. Podle toho se nám tvoří definice možného a nemožného. Jenže Bůh není Marie z Magdaly, ani Petr, Jan, Jakub, ani nikdo z nás. Bůh není člověk. Boží zkušenost a Boží představivost nejsou, stejně jako Boží možnosti, omezené tak, jako ty naše. Vzpomeňte na Ježíšova slova, když rozmlouvá s úplně zaraženými a zděšenými učedníky poté, co hovořil s nešťastným bohatým mladíkem, jenž chtěl dokončit seznam zásluh nutný pro zajištění věčného života: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“ (Mk 10,27)
My vnímáme některé věci jako úplně beznadějné. Bez šance. Bez možnosti na dobré vyřešení. Jenže Bůh dělá veliké věci. Bůh je tím, kdo může udělat cokoli. Bůh je Stvořitel, který dal vzniknout celému světu, v němž jako lidé žijeme už stovky tisíc let. My – lidé – můžeme s úžasem hledět na Boží dílo a Boží činy. Dělejme to a prosme, abychom měli své oči doširoka otevřené a uši nastražené, abychom dokázali rozpoznat a být vděční za všechny ty nemožnosti, takzvané shody okolností, náhody a náhodičky, které se nám stávají – a z nichž, jak se později často ukáže, máme tu možnost stvořit něco dobrého. V tom se nám zjevuje Boží moc a síla, v tom se nám zjevuje Boží milosrdenství, v tom se nám zjevuje Boží přítomnost.
Naděje neumírá poslední. Naděje totiž neumírá nikdy – pokud ji sami nezabijeme. Ježíšova kauza v Jeruzalémě dopadla opravdu zoufale – odsoudili ho k smrti, vláčeli ho zmučeného ulicemi a popravili potupným a děsivým způsobem na kříži. Co ale řekl Ježíš ve své modlitbě v Getsemane v předvečer svého utrpení? „Ne moje, ale Tvá vůle se staň, Otče.“ Jeho naděje nezemřela ani ve chvíli, kdy věděl, co ho čeká. Ani v ten poslední večer, v poslední chvíli před zatčením.
My jsme jen lidé. Na rozdíl od Ježíše nevíme, co nás čeká. Nevíme, jaký smysl ve finále bude mít to, co se s námi, kolem nás a naším přičiněním děje. Máme ale možnost věřit, se svou vírou, důvěrou se svěřit Pánu. Víme-li, že nad námi je Bůh, máme svou víru jako štít, který nás chrání před beznadějí a zoufalstvím. Máme svou víru, která nám pomáhá otevírat oči a čistit uši.
Václav Havel řekl, že „naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Bůh ví, jaký smysl má náš život a my máme v Bohu jistotu, že náš život smysl má. Naše naděje je nesmrtelná. Amen