Daniela Brodská
Biblický text (Ř 16,26-27):
„Sláva tomu, který má moc upevnit nás ve víře podle svého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno, nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijímali vírou. Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen“
Kázání:
Sestry a bratři, milý sbore! Většinou je to tak, že se před kázáním přečte biblický text a pak se vykládá. Tentokrát však bude hlavním motivem nedělního rozvažování myšlenková linie textů, určených pro jednu z nedělí po velikonocích. Ty myšlenky jsou shrnuty v apoštolově příběhu v Aténách. A vyvrcholení, k němuž máme dospět je Díkuvzdání z dopisu do Říma, které jsme před chvílí slyšeli.
Linie se odvíjí od lidí. Ti v Aténách si přišli Pavla poslechnout, aby se něco dověděli. Podobně jsme zvědaví i my dnes. Poslechneme si zprávy, čteme noviny, časopisy i knihy, abychom získali informace. Někde v podvědomí většiny lidí je zakódovaná zvídavost. Je dobré mít přehled. Mnozí bloumají po povrchu skutečností, jiní jdou hlouběji. Jak se rozšiřuje obzor vědomostí, přicházejí otázky po smyslu věcí, bytí, po hodnotách etických i duchovních. Je docela pozoruhodné, že i lidé, kteří k duchovním věcem nebyli nikdy vedeni, ba bylo jim to vytloukáno z hlavy ideologiemi nebo posměchem, se nejednou zamyslí nad oblastí lidské existence, kterou tuší, uznávají, a přece o ní nic pořádně nevědí.
V Aténách si to uměli zařídit. Tušili, že může být ještě něco víc, než co zmapovali. Pojistili se, postavili pomník neznámému bohu. Nevíme, zda po něm pátrali. Možná jim stačilo, že přijali jeho existenci. I dnes mají lidé tušení, že je ještě cosi mimo materiální svět. Také se různě jistí. Někteří věří v osud, jiným se zalíbilo sem tam něco z nějakého světového náboženství, co si pak lehce a nezávazně praktikují, a někteří jsou docela obyčejně pověrčiví.
Situace je dokonale zralá pro vstup posla. Atéňané měli štěstí, přišel apoštol Pavel. Využil jejich dílčí připravenosti, jejich pomníku pro neznámého Boha, a zvěstoval jim evangelium Ježíše Krista. I dnes je také situace nejednou zralá a jsme tu my, Kristovi svědkové. O čem můžeme mluvit s dnešními tušícími? Samozřejmě, že o evangeliu Ježíše Krista, ale to je příliš obecné konstatování. Zaměříme se teď jen na dva podněty, které jsou v Pavlově řeči. Pokusíme se je promyslet. Třeba budeme moci něco z toho uplatnit v nějakém budoucím rozhovoru.
Hledající člověk je ten, kdo není výhradně soustředěný jen na sebe, jen na materiální hodnoty. Zdaleka není takový suverén, jak se třeba na první pohled jeví. Tuší, že je něco nad ním. Nebrání se „to něco“ pojmenovat Bůh. Je schopen připustit, že s Bohem souvisí existence vesmíru i světa; jisté zákonitosti, podle nichž se to tu točí; také člověk, lidstvo, dějiny… Moc však nerozumí, JAK to souvisí, ale tuší, že se v tom Bůh nějak angažuje. Přemýšlí dál a je schopen připustit, že cosi velmi důležitého Bůh sděluje lidem tím, že obětuje svého Syna. Pak takovému hledači patrně vyvstane otázka: Proč to všechno Bůh vůbec dělá? Vždyť vše dokázal sám, v ničem nebyl na lidech závislý. Tak proč?!
V Pavlově řeči je odpověď. S citlivostí psychologa navázal na poctu neznámému Bohu a s podobným uměním zdůvodňuje Boží jednání: „Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt…“ Takže, milý hledači, ono je to s tou Boží nezávislosti složitější. Bůh nemusí být závislý, ale chce být závislý. Úplně opačně, než člověk: Ten je závislý, ale nechce být, nechce si svoji závislost přiznat.
„Jen se, člověče, podívej na sebe, jako na toho, pro něhož je stvořen svět a všechno v něm. Ty za to stojíš Bohu, který je nad tebou. A všechno to má jeden důvod: Bůh chce být tebou nalezen.“ Bůh nejednal, netvořil, aby pak člověku řekl – tak tady jsem, to jsem pro tebe udělal a ty budeš vděčný, budeš mě poslouchat a ctít. Nic takového. Bůh vše učinil, vybavil člověka schopností hledat, pátrat a nalézat. Dal mu svobodu dobrat se velkého poznání, dojít až k setkání. A není to žádná složitá schovávaná. Bůh není od nikoho z nás daleko.
Poctivý hledající může pochopit: má hledat, propátrat cesty svědků různých vyznání víry, třeba si prověřit i praktikování vyznavačů, horlivců nebo střízlivých, trénujících tělo nebo ducha…Proč ne?! Hledá přece poctivě, aby nalezl. Ale, co když to trvá už moc dlouho? Když začíná propadat malomyslnosti – zda najde? Co když právě jemu „není dáno, aby nalezl“? Co když svoji příležitost zmeškal? Co když právě jeho Bůh odmítá? Nějak se na něho hněvá?
Pro tyto chvíle nejistot má apoštol Pavel důležité sdělení. Po podnětu k legálnímu hledání, je tu druhý podnět, který chci dnes vyzdvihnout. „Bůh však prominul lidem dobu, kdy ho ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této své neznalosti litovali a obrátili se k němu.“ Je tu možnost „přímého spojení“. Bůh není od nikoho z nás daleko. Nikomu nebere možnost, nikoho nevyřazuje, nikdy a nikde.
Boží prominutí a možnost pro všechny – to je zvěst svědků víry, která se prolíná celým biblickým sdělením. U starozákonních proroků se opakuje jako refrén: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy“ (Iz 45,22); „Jestliže se obrátíš, vrátím se k tobě“ (Jr 15,19); „Obraťte se tedy a budete žít“ (Ez 18,32). V Pláči Jeremiášově je naléhavá prosba: „Obrať nás, Hospodine, k sobě“ (Pl 5,21). A taky nalézáme v bibli Boží ujištění: „Obracím k nim svůj zrak v dobrém, přivedu je zpět… Dám jim srdce, aby mě poznali, že já jsem Hospodin. Budou mým lidem a já jim budu Bohem…“ (Jr 24,6-7) Apoštol Pavel říká pohanským obyvatelům Lystry, kteří jeho a Barnabáše, chtěli prohlásit za bohy: „Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám z nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí.“ (Sk 14,15b-17) V dopise křesťanům v Efezu jde ještě dál: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás obdařil vším duchovním požehnáním,…nás vyvolil,…vykoupil obětí za naše hříchy, dal nám poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ (Ef 1,9).
Po všem, co Bůh pro člověka učinil, nezůstává pasivní. Nechce nechat lidi bloudit v beznadějném kruhu, nelibuje si v jejich nejistotě. Naopak: je blízko, zve k hledání, zaslibuje nalezení. Promíjí, dává šanci litovat a obrátit se k němu. Ba co víc, proměňuje lidská srdce, sám obrací k sobě ty, kteří hledají, litují a chtějí být obráceni.
Biblické texty perikop pro neděle po velikonocích obsahují velmi aktuální zprávu. Zprávu pro naši dobu, která trpí skepsí, beznadějí, nejistotou a libuje si v naříkání. Ta zpráva obsahuje perspektivu a výzvu. Jak říká žalmista v Ž 66: „Pojďte, pohleďte na Boží skutky…zachoval jsi nás při životě…své milosrdenství jsi mi neodepřel.“ Jak vidíme, Boží slovo je plné naděje, – pro začínající hledače, pro pokročilé, kteří dar víry vzdělávají, je nadějí pro všechny. Je čas dospět k díkůvzdání: „Sláva tomu, který má moc upevnit nás ve víře podle svého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno, nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijímali vírou. Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků“.
K tomu lze dodat jen – amen, tj. – nechť se tak stane.