Daniela Brodská
Biblický text (Gn 12,1-9):
„I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci.
I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.“
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Biblické texty pro dnešní neděli směřují naše přemýšlení opět k věcem podstatným pro život. Vyprávějí o podivuhodném Božím vedení a také o nároku, který je kladen na člověka.
Ten známý příběh o Abrahamovi navazuje na souvislý celek, ve kterém vypravěč podává zprávu o velkém stvořitelském díle; také o tom, jak se člověk podílel na úpadku stvořeného světa. Neposlušnost lidí v ráji, vražda Ábela, vzpoura lidstva a stavba věže sahající až k nebi – to jsou obrazy lidské vzpoury vůči Stvořiteli. Bůh se však přesto rozhoduje lidský život na zemi zachovat.
Oslovuje Abrama a tím uvádí nové skutečnosti. Bůh od této chvíle jedná prostřednictvím jednoho vyvoleného, jedné rodiny, která se rozroste v jeden, Bohem vyvolený lid. Ovšem to neznamená, že by o další lidi Bůh ztratil zájem. Abram zde vlastně zastupuje celé lidstvo. Stává se modelem lidství, vzorem, jaké by mělo být.
Muž Abram se poslušně podle Hospodinova příkazu ubírá do země, která je mu zaslíbena. Boží povolání je signálem, který ohlašuje nový začátek. Text představuje Abrama jako věřícího, poslušného a proto požehnaného. A tak je Hospodinem osloven: „…jdi do země, kterou ti ukážu“. Podivná výzva: Seber se a jdi jinam! Nevíš sice kam, ale jdi! Co to znamenalo pro Abrama a jeho rodinu? Naprosté zpřetrhání tradice; odchod z prostředí, na které byl zvyklý, kde měl příbuzné, přátele a známé, kde se cítil bezpečně.
Abram si jistě uvědomoval nebezpečí cizího prostředí bez ochrany rodu. V mnoha případech šlo o život. Ve starověku bylo takové vykořenění nejednou rovné trestu smrti. Přes toto riziko se Abram vydává na cestu.
Co znamená pro dnešního člověka někam odejít? Lidé i dnes utíkají třeba před zákonem, nebo před bídou, bezprávím a nesvobodou, také před válkou. Některé lákají cizí kraje, jiní hledají štěstí nebo naplnění dávného snu.
Příkaz daný Abramovi je zvláštní, protože není věcně zdůvodněný. Je podložený jen slibem: Jdi a já tě přivedu na místo, které jsem ti vybral. Kdo dokáže takovou výzvu poslechnout? Kdo dokáže takto vykročit do neznáma? My bychom snad uměli takovou výzvu poslechnout, když by ji vyslovila osoba, o jejíž lásce k nám nepochybujeme, které důvěřujeme. Abram šel, poněvadž důvěřoval Hospodinu.
Pokusme se představit si tu situaci jako součást vlastního života. Žijeme zde v našem prostředí. Nemáme důvod utíkat, nelákají nás vidiny exotických krajů. A přece někde v hloubi duše bychom zaslechli výzvu: Seber se a odejdi! Žádný racionální důvod, jen: Odejdi a bydli jinde! Myslím, že bychom byli zmateni a rozhodování by bylo hodně těžké.
Bible se neobírá psychologizováním. Oznamuje: „ Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.“ Nebyl ostatně jediný, kdo byl postaven před okamžitou volbu. Podobně zněla Ježíšova výzva učedníkům: „Pojď za mnou.“ Taky se nepíše o tom, že by měli lhůtu na rozhodnutí co dělat s majetky, jak zajistit domovy. Prostě zanechali všeho a šli.
Tady nám Písmo sděluje velmi důležitou skutečnost o životě věřícího člověka. Na Boží výzvu nelze reagovat jinak než činem. Kde je víra, tam není zmatek ani váhání. Víra umožňuje rozhodnutí a převtěluje je ve skutek.
Linie lidí, kteří se pro víru museli rozhodovat, se táhne celými lidskými dějinami. Od prvních učedníků, přes všechny pronásledované, kteří svou víru nechtěli zapírat, až po současnost, po nás, kteří věříme a slyšíme Boží výzvy. Vždyť ono „vyjít“ může znamenat i víc, než opustit místo bydliště a odstěhovat se jinam. Může to být také tak, že člověk zůstává na stejném místě, ale odchází vnitřně: – z tradic svých svatyň a bůžků, odchází ze stereotypu života konzumní společnosti, odchází ze zvyklostí, které ho vzdalují od Boha.
Četli jsme příběh o bohatém mládenci. Nepodobáme se někdy víc jemu než Abramovi? „Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku“. Odejít z nějakého místa může být totiž snadnější, než zůstat a přece vyjít ze svých návyků, nářků, společenských vazeb, nebo i závistí a zlostí.
Abram byl věřící a z toho plyne i další skutečnost – byl poslušný, neboli: slyšel a poslechl. Odešel s nadějí, že k němu Bůh zase promluví. Jeho poslušnost nebyla krátkodechá, nebyla chvilkovým vzplanutím. Tak tomu pravděpodobně bylo u bohatého mladíka. Jsou totiž všelijaké druhy poslušnosti. Od nekritické úcty k autoritám, přes napodobování vzorů, respektování zvyklostí až k poslušnosti přemítavé, která vybírá, co je lepší, co horší. Ale poslušnost Abramova? Jeho okamžitá reakce bez kladení podmínek se moc sympaticky nejeví. Někdo by mohl říct, že šel do nejistoty a hned – jak se říká – jako vůl na porážku.
Ale nezapomínejme, že Abram si byl jistý, že slyší Boží hlas! Taková jistota předpokládá úzký, intenzívní vztah mezi člověkem a Bohem. Předpokládá celoživotní očekávání, že se Boží hlas ozve. A to je další důležité oznámení, které text zprostředkovává. Bůh oslovuje člověka. Člověk víry je otevřený a očekává Boží oslovení; slyší zaslíbení a důvěřuje jim; nejsou mu proti mysli Boží příkazy, není mu zatěžko je následovat.
Abramův příběh se nás dotýká. Připomíná důvěru k mluvícímu Bohu. I k nám přece Bůh promluvil ve svém Synu. Nabízí nám v něm svá zaslíbení a volá i nás k naslouchání i k činům. Jak je psáno: Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!
Abrahamova víra i poslušnost byly neseny zaslíbeným požehnáním. Člověk Staré smlouvy toužil po požehnání, neboť bez něho život nebyl možný. Právě v tom zaslíbeném požehnání viděl Abram záruku, že v cizině nebude sám, dokonce – vzejde z něho celý národ.
I v dnešní době člověk stále po něčem touží, něco hledá. Říká se to všelijak: hledá smysl života, lásku, přátelství, spravedlnost. Hledáme možnosti, jak lépe spolu vycházet, jak se bránit proti zlu, jak uchovat mír. Těm touhám se sice neříká, že by byly požehnáním, ale když ty věci domýšlíme a srovnáváme s touhami starozákonního lidu, je to podobnost velmi silná. Všichni vlastně toužíme po požehnání. Abram je obdržel. Tam, kde se s Hospodinem setkal, tam mu postavil oltář. Vztyčený pamětní kámen je jako vykřičník, který připomíná: Zde Bůh dal požehnání, dal novou perspektivu tomu, kdo slyšel a uvěřil. Tento vykřičník je určený zaslíbeným potomkům. Je určený i nám. Sděluje: Kdo uslyší a poslechne, bude nositelem Božího požehnání pro budoucí generace.
Stejně jako každý z nás, kdo ve víře a poslušnosti, v zápase a obětování nese dál to velké zaslíbení – to jest – je svědkem díla Kristova,- ten staví podél své životní cesty pamětní kameny. Nemusí to být zrovna kvádry. Stačí možná kamínky dobrých mezilidských vztahů; pozornosti, které potěší a povzbudí; obětavost, která pomůže; odpuštění, které otevře novou šanci. To vše je a bude také znamením Boží přítomnosti mezi námi. To vše je a bude svědectvím, že Boží požehnání je tu také dnes. Požehnání, které povzbudí víru i naději, že Bůh dokončuje svou láskou a mocí na co sami nestačíme. Svými životy se smíme stát znameními, že Bůh mění život člověka. Rozbíjí klamné jistoty, vyvádí nás ze zabydlenosti k životu novému, který korunuje svou žehnající přítomností.
Modlitba: Pane, prosíme o sílu a duchovní odvahu, abychom svou vírou a jednající poslušností patřili ke svědkům tvého díla. Přiznej se k nám svým požehnáním. Amen