Daniela Brodská
Biblický text 1. čtení (Ž 139, 1b-24):
„Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.
Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.
Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.
Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.
Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.
Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal.
Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.
Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.
Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.
Jak si vážím divů , které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.
Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev!
Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci.
Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.
Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“
Biblický text 2. čtení (Ž 139,23-24):
„Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Pokusme se v tichosti zpytovat sami sebe a přiznat si, jak často vyznáváme tak, jak to dělá žalmista v celém Ž 139. Zpravidla jsme zaneprázdnění celotýdenním shonem tak, že nahlédnutí do svého nitra odkládáme na nedělní dopoledne. Někdy jsme však natolik drceni osobními problémy, strachy a nemocemi, že z nás vytryskne prosba o Boží pomoc. Tyto skutečnosti jsou zřejmě odrazem naší doby, ale jsou i odrazem našeho vztahu k Bohu. Dejme se dnes poučit žalmistou, jaký by měl být náš vztah k Bohu, jak bychom se měli modlit a na co se dotazovat.
Nemusíme si myslet, že žalmistova situace byla snazší než naše a že se mu to chválilo. To je jasné, že radostně chválí člověk, kterému je dobře. Ale víme o žalmech, že jsou to písně a modlitby lidí, kteří byli většinou v těžké životní situaci. Třeba David na útěku před Saulem, kdy mu šlo o život. V Ž 139 máme před sebou modlitbu člověka, spíš modlitbu celého lidu, který po velkých trápeních vyslovuje vyznání: vyznání o Boží vševědoucnosti, všudypřítomnosti a všemohoucnosti. Místo naříkání, ztrápenosti a pesimismu slyšíme jásavé vyznání: „Jak si vážím tvých divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku.“ Popřemýšlejme nejprve nad těmi třemi pojmy, které nám přibližují Boha, říkají o něm jaký je: Bůh vševědoucí, Bůh všudypřítomný, Bůh všemohoucí.
První je uvedena vševědoucnost. „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě, víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.“ Takto si žalmista představoval, jak Bůh o člověku ví. Nejspíš nám to vůbec není cizí. Taky často s údivem poznáváme, třeba dodatečně, že jsme byli vedeni, že jakýmsi tajemným způsobem je Bohu o nás vše známo, že on ví lépe než my, co prospívá a co škodí. Můžeme z toho mít až pocit vlastní malosti. Ale právě v takových situací, kdy narážíme na podivuhodné a nepochopitelné Boží vedení, si uvědomujeme Boží velikost a rodí se víra.
Dál je řeč o Boží všudypřítomnosti. „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.“ Kdyby snad chtěl člověk před Bohem uprchnout, není to možné. I to zřejmě lidem dochází, proto možná tolik lidí dnes předstírá, že Bůh není. Pro žalmistu a člověka víry je samozřejmé, že Bůh Izraele není vázán na jedno místo, nelze mu uniknout. Kromě tohoto rozpoznání, zaznívá z těch veršů také radost, že se člověk Hospodinu nemůže ztratit. A to ani tehdy, když by o to ve své bláhovosti usiloval. Viz Jonáš! Bůh si ho našel. Ne proto, že by byl pronásledovatelem, ale proto, že je zachráncem, který člověka nepouští ze zřetele.
V třetí části žalmu se mluví o Boží všemohoucnosti. „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů , které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.“ Žalmista o Boží všemohoucnosti neuvažuje abstraktně, ale ve vztahu k sobě samotnému, ke své vlastní osobě. Hospodin je Stvořitel a jemu člověk patří, ať chce nebo nechce. Bůh zasahuje do dění na tomto světě. Nestojí kdesi v dálce, ale je při člověku. Je u jeho narození a provází ho celým životem. Kdo pochopí slova o tvoření jednotlivých kůstek lidského těla a o Boží přítomnosti při tkaní človíčka v těle matky, váží si i života ještě nenarozeného. „Jak si vážím divů, jež konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku.“
To, že Bůh všechno ví, je všude a má moc nade vším, jakoby vylučovalo existenci zla, existenci svévolníka, i o tom je v žalmu řeč. Také člověk, který se na Boha spoléhá, se setkává se zlými a musí se s nimi vyrovnávat. Žalmista hodnotí situaci a dospívá k rozhodnutí: Boží nepřátelé jsou jeho nepřáteli. Uvědomujeme si, že my většinou své přátele a nepřátele třídíme podle svých vlastních sympatií a antipatií? Žalmista přijímá Boží pohled. Kdo násilí a vlastní záměry přikrývá pokryteckou zbožností, je Boží nepřítel. Bible nepopírá existenci zla, ale jeho původ a působnost zůstávají tajemstvím. Ale zároveň celá bible ohlašuje, že Bůh má zlo pod kontrolou. Právě proto, že je vševědoucím, všudypřítomným a všemohoucím Pánem.
V závěru své modlitby žalmista prosí, aby ho Bůh zkoumal a zkoušel. To je jedním z těch biblických důrazů, kterým se dnešní člověk stále brání. Že by Bůh dopouštěl zkoušky? Žalmistova prosba je správná: „Bože zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid…“ Poznání vlastní nedokonalosti, sebekritická slova o vlastním srdci a o lidském neklidu vedou žalmistu k postoji naprosté vydanosti Bohu. Z ní vyplývá prosba: „Hleď, zda nejdu cestou trýzně a po cestě věčnosti mě veď.“ Zkoušky jsou mantinely, kterými vede cesta věčnosti. Kdo se nedá takto směrovat, vydá se cestou trýzně. V Nové smlouvě je tato skutečnost připomenuta slovy o široké a úzké cestě.
Snad nyní lépe rozumíme, že žalm 139 nám pomáhá poznat, jaký má být náš vztah k Bohu, jak se máme modlit, na co se dotazovat. Také odpovědi zazněly: Bůh, který nás stvořil, nás také provází, je při nás, chrání a zachraňuje. Za to vše můžeme Boha z celého srdce oslavovat modlitbami, písněmi, žalmy. Jeho mocné činy jsou tu a směřují naše životy k věčnosti.
Modlitba: Pane náš, prosíme, upevňuj naši naději a posiluj víru, že skutečně provázíš naše životy a vedeš nás k zaslíbené věčné radosti u svého trůnu. Dej, ať denně chválíme tvou velikost, dobrotu a lásku. Amen