Kázání: Lampa bez oleje nebude k ničemu (Mt 25,1-13)

Jakub Kašpar

Biblický text (Mt 25,1-13):
„Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly.

Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy.

Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘

Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“

 

Kázání: Milé sestry, milí bratři,

„tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi.“ To je zvláštní vyjádření odpovědi na tu tajemnou otázku po cíli, k němuž se – zřejmě všichni, kdo jsme se tady sešli – upínáme, na který čekáme a na který se těšíme, ne? Co je to za zvláštní obraz – desítka děvčat se chystá na svatbu. Odehraje se v noci, tak se vybaví lampami a čekají, až dorazí ženich…

Království nebeské, to je svatba. Nejenom prosté setkání se ženichem, kterým je Bůh sám, ale svatba – spojení na věky, to je to Boží království, za kterým jdeme. My jsme ty družičky, které se rozhodly, sebraly se a vyrazily ženichovi naproti.

Deset jich bylo, těch ochotných a připravených panen. Deset jich nebylo v Ježíšově příběhu náhodou. Desítka hraje v podobenství symbolickou roli. Je to číslo plnosti, celku. Těch deset družiček, to jsme my všichni. Celé Kristova církev – bez rozdílu denominace. Všichni, kdo už zaslechli Kristovu zprávu a zvěst o tom, že Bůh právě pro nás sestoupil až na zem (za týden začneme tento zlom v lidském pobývání ve světě opět symbolicky očekávat první nedělí adventní), všichni kdo přijali křest v Kristovo jméno, všichni, kdo uvěřili v Něj, Jeho Slovo, Jeho Evangelium. My všichni běžíme, s lucernami v rukou, Bohu, našemu ženichovi, naproti, celí natěšení na tu velkou svatbu na věčnost, na to spojení, které už nikdy nic nepřerve a nezničí, co vydrží a překoná vše, protože nic není a nemůže být silnější.

Ale pozor! Jen pět z těch děvčat bylo natolik moudrých, natolik předvídavých a natolik připravených, že si své lampy naplnilo olejem. Jen pět. Přitom to dá přece rozum, že lampa bez oleje je k ničemu, na cestu si jí neposvítíte, protože knot vám bez oleje hořet dlouho nebude. Těch zbylých pět nezapomnělo, že se lampa bude hodit, ale nějak už to nedomyslely do konce.

Stalo se vám někdy něco podobného? Čelovka bez baterií, auto bez benzínu, situace, kdy u pokladny na nádraží zjistíte, že jste si doma nechali peněženku… Mně se vážně vůbec nelíbilo, když jsem vytáhl z brašny foťák, abych udělal krásnou fotku Krkonoš a zjistil jsem, že jsem si nechal v počítači paměťovou kartu.

Uprostřed noci, v momentě, který prostě musel přijít (vždyť ho očekávaly!), jen nikdo přesně nevěděl, v jaký okamžik nastane, se „rozlehl křik: ´Ženich je tu, jděte mu naproti!´“. A v ten samý moment jim to došlo. V lampách dohořívaly poslední zbytečky oleje a děvčata pošetilá teprve teď začala řešit, co s tím! „Půjčte nám trochu oleje,“ škemrala na těch připravenějších. Jenže to už nešlo. Olej by pak došel všem a svatbu by to pak celou zkazilo.

Řekli jsme si, že ta desítka družiček, to jsme my všichni. Křesťané z celého světa. Je to tedy tak, že část z nás je prozíravá a připravená, a část z nás tvoří pošetilci, kteří si sice vzali svoje lampy, ale zapomněli, že v nich taky musí mít co hořet?

 „Vy jste světlo světa. (…) Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích,“ říká nám Ježíš v Matoušově evangeliu (Mt 5,14a a 16). Je tedy naším úkolem nakonec i docela doslova vzít lampy a svítit.

Tak do které skupiny družiček patříme? Kde se vidíte vy, každý jeden z vás, kteří jste se tu dnes sešli? Kam patřím já? Jsem družička k očekávání ženicha připravená a dost prozíravá, nebo jsem jen pošetilec s lampou, která co chvíli zhasne? Odpovězme si každý sám. Já si nepochybně, s trochu zardělou tváří a nadějí v mysli odpovím, že snad jsem připravený dost a olej v mé lampě nedojde. Tak teď už jen zbývá si ujasnit, jak mám přistupovat k těm druhým, k těm pošetilcům s lampami už bezmála prázdnými…

Kdepak, takhle ne! Tohle jistě není smyslem toho, co nám, svým učedníkům, Ježíš svým podobenstvím říká. Ona ta desítka, to číslo symbolizující plnost, nemluví jen o celém křesťanstvu. Ono mluví také (a možná především) o jednom jediném, avšak stejně tak celém, člověku. O každém jednom z nás. V každém z nás jsou obě pětice našich družiček. V každém z nás se mísí pošetilost s prozíravostí. Ježíšova výzva je v tom, že naše prozíravost musí v nás samotných vyhrát nad pošetilostí. Protože jinak nemáme šanci, i kdybychom měli nejkrásnější lampu z nejúžasnějšího obchodu. Jinak, až dorazíme pozdě na svatbu s naším Božím ženichem, uslyšíme jen strašidelné: „Neznám vás!“

Co se myslí tou lampou a olejem? Slyšeli jsme, že nás Ježíš povolává být světlem světa, které má svítit tak, jako „město na hoře“, které nikdo nepřehlédne. Jako svíce ve svícnu, která osvítí co nejširší okolí. Každý z nás jsme si vzali lampu, se kterou očekáváme setkání s naším Pánem. Vzali jsme si ji svým křtem, případně konfirmací. Kolik v ní je ale oleje, jak jasně a jak dlouho naše lampa bude svítit, to záleží na nás. Tím olejem v našich lampách je naše víra, intenzita, míra důvěry, s níž se vztahujeme k Bohu, s níž se Bohu dáváme a s níž do jeho vůle vkládáme své vlastní životy. Naše víra dává hořet ohni našich lamp a na ní záleží, jak moc dokážeme svítit světu. Dokážeme-li sami v sobě, každý jeden z nás, dát pořádný prostor víře, té připravené a prozíravé polovině ženichových družiček, pak můžeme zářit svou radostí v Pánu na celý svět kolem sebe. Pokud ale budeme svou důvěru vkládat jen sami v sebe a své jakkoli silné a skvělé schopnosti, lampa bude jen poblikávat, až nakonec zhasne. Pokud snad dokonce svou víru nasměrujeme k věcem úplně světským, k majetku, požitkům, užívání si bez vyššího smyslu, pak jsme na tom ještě hůř – jako družička, která snad už ani neví, kam svoji lampu založila.

S vírou a nadějí v Boží milost a Božího Ducha se můžeme setkat s Pánem v jeho království. Být na věčné svatbě, ve svazku, který trvá navěky a nikdy nekončí. K tomu nám Bůh pomáhej.

 

Modlitba: Pane, stojíme před Tebou v pokoře a kajícném rozjímání. Věříme v Tvé Slovo a chceme ho brát vážně jako svou cestu světem. Pomáhej nám pěstovat svou víru v Tebe a důvěru Tobě, pomáhej nám, abychom se nespoléhali jen na sebe a náš svět, pomáhej nám udržovat zásoby oleje v našich lampách tak, abychom mohli být světlem světa a svítit mu tak, jak jsi nás k tomu povolal.   Amen.