Jakub Kašpar
Biblický text (Mt 21,28-32):
„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel.
Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.“
Tahle příhoda se stala v Jeruzalémě, přímo v chrámu, při Ježíšově debatě s velekněžími a staršími náboženské obce. Matouš – je jediný z evangelistů, kdo toto podobenství zmiňuje – tuhle debatu zařazuje za dost dramatickou scénu vyčištění chrámu od penězoměnců – což nejspíš nenechalo chrámové představené v klidu a velmi pravděpodobně to většinu z nich nenaladilo tak, že by se chystali si s Ježíšem notovat. A poté přichází Ježíš do chrámu znovu – aby učil, tedy kázal.
Ježíš „přišel do chrámu a učil“, říká Matouš, když „k němu přistoupili velekněží a starší lidu“ (Mt 21,23a), aby s ním diskutovali, vedli debatu, o tom, kdo je a kde bere právo, moc, mandát, dělat věci, které dělá. Tedy jakým právem vyhání z chrámu ty, kdo rozměňují peníze na obětiny, převrací jim nábytek a dokonce se ani nebrání provolávání Hosanna od přítomných věřících. Jakou silou to vládne, když nechá uschnout planý fíkovník (Mt 21,18-20). O čem to mluví, když říká, že nepochybovačnou vírou můžete hýbat horami (Mt 21,21-22)?
Ježíš odpovídá protiotázkou – s jakým mandátem působil Jan Křtitel? Náboženským vůdcům jeruzalémským se ale do odpovědi nechce. Vždyť kdyby řekli, že měl mandát Nejvyššího, museli by vysvětlovat, jak to, že k Janovu volání zůstali hluší a slepí. A kdyby Janův nebeský mandát popřeli, mohli by tu mít vzbouření lidu, protože k Jordánu za Janem mířily celé zástupy, včetně samotného Ježíše.
Ani Ježíš tedy neodpoví na otázku, kde bere právo činit, co činí a namísto toho poslouží našim dnešním příběhem. Kdo ze synů onoho neznámého, zcela anonymního, člověka, splnil jeho vůli? Ten, který pěkně poslušně, zdvořile a jak se na syna tehdy slušelo, sklapnul podpatky a řekl „ano, pane“, leč nešel, anebo ten, který si dovolil tu drzost a normálně na rovinu řekl, že se mu nechce, leč potom zalitoval a odešel pracovat na vinici? Otázka naprosto jasná a jednoduchá, tedy si také obratem vysloužila jasnou a jednoznačnou odpověď – není pochyb, ten, jemuž se nechtělo, ale šel…
První ze synů říká rovnou tatínkovi, že se mu na vinici nechce. Možná pracoval do úmoru den předtím. Nebo má na dnešek jiné plány. Jinou práci. Možná třeba zábavu – mladí lidé se rádi baví a taky se bavit potřebují. Ale pak se mu to v hlavě rozleželo, možná si vzpomněl na synovskou povinnost poslušnosti nebo pomoci. Možná mu doklaplo, že otcova vinice je rodinný podnik a když je v něm potřeba udělat nějakou práci, není to jen věc jeho otce, ale i jeho vlastní. Zkrátka a dobře, zalitoval, sebral se a šel.
Druhý mladík naopak pěkně poslušně slíbil, že udělá, co jeho otec žádá a potřebuje. Ale pak mu nějak nezbyl čas. Měl jiné věci na práci. Nebo k zábavě. Nebo možná dokonce věděl, že nepůjde, už když říkal své „ano, pane“. Zásadní ovšem je, že přes všechna slova, která vyslovil, jeho skutek kamsi utek. Jeho práce na vinici zůstala neudělaná.
Kolikrát se nám každému stalo něco podobného? Že po nás někdo něco chtěl, nebo se od nás něco očekávalo, ale my s tím měli problém? Nebudu se určitě mýlit, když řeknu, že jsme všichni někdy reagovali jako oba synové onoho otce. A to se dnes od nás nečeká „ano, pane“, spokojíme se s civilnějším přitakáním. I tak často něco slíbíme, aby se posléze ukázalo, že „na to nějak nezbyl čas“. Na kolik z nás, pánové, platí ten košilatý vtip, kdy muž manželce říká: „já vím, že potřebuješ přidělat tu poličku, nemusíš mi to každý půlrok připomínat“? Komu z nás se nestalo, že slíbil návštěvu, třeba nemocnému, a pak se mu do toho něco přimotalo, nebo se mu jen nechtělo?
A naopak, jistě stejně tak dobře známe situace, v nichž jsme slib odepřeli. Protože jsme byli utahaní, upracovaní, zničení. Nebo jsme sami o sobě pochybovali předem. Že to nedokážeme, nebudeme to umět, nebudeme mít dost času. Ale pak nám došlo, že si ten čas vyčlenit dokážeme. Že kdo nic nedělá, nic nezkazí, takže je lepší riskovat selhání a něco udělat, než neriskovat a neudělat nic. Že to, co je právě potřeba udělat, je prostě potřeba a někdo to udělat musí – a proč tedy ne právě my a právě teď? A přes své prvotní „nechce se mi“ jsme se do toho pustili a hle, dílo se stalo skutečností. Znáte to, ne? Znáte to obojí, že je to tak?
Jsou to věci všední a každodenní, něco jako vinařova práce na vinici. Každý den říkáme svá „ano, pane“, nebo „nechce se mi“ ve výzvách, které jsou drobnostmi. Anebo se jako drobnosti jeví. Drobnosti odložitelné. Na zítra. Vždyť zítra je taky den. Jenže některé věci je prostě potřeba udělat hned a neodkládat na zítřek, protože zítra už může být pozdě.
A, nakonec, někdy můžeme být postaveni také před zcela nevšední výzvy, které jsou zpravidla o poznání těžší, a někdy i nebezpečnější, než ty každodenní. Tak, jako třeba Viktor Kugler, kluk z Vrchlabí, děsně hrdý na své němectví. Za války mohl dokonce získat do svých rukou podnik svého židovského zaměstnavatele. Ale on ho i s rodinou místo toho ukryl a přes dva roky se v úkrytu, spolu s dalšími, starali o osm lidí a riskovali tak své vlastní životy. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří přežívali – anebo dokonce kolaborovali se zlem. Tento týden si připomínáme, stále s velkou bolestí v srdci, také mladého evangelíka Jana Palacha, který právě před padesáti lety vyhodnotil svůj úkol tak, že má položit za svobodu oběť nejvyšší. To jistě není úkol pro každého z nás – a nikdo z nás neví, byl-li to úkol, který měl opravdu splnit Jan Palach. V každém případě jeho odchodem z tohoto světa začal jeho druhý pozemský život. A ten o dvacet let později znamenal začátek nového masové hnutí za svobodu a lidská práva v Československu, které po pár měsících opravdu uspělo. Jan Palach tedy svou obětí nakonec zvítězil, i když jinak a později, než si sám představoval. Tohle je historie. Ale nikde není psáno, že podobná rozhodnutí nemohou stát také před námi. Naopak, je psáno, že nevíme dne, ani hodiny.
A tak i oni velekněží a zákoníci s lehkostí odpověděli a rozsoudili přístup obou bratrů, aniž si v ten moment uvědomili, že Ježíš mluví o nich samotných a žádá po nich vlastně sebereflexi. Kdo plní lépe vůli našeho Otce v nebesích? Ten, který má plná ústa pravidel, nařízení, zvyklostí a obětin – a přitom každé ráno cestou do chrámu míjí žebráky a chromé, aniž by se jim byť pokusil pomoci, aniž by svým malým dílem změnil svět o kousíček k lepšímu? Anebo spíš ten, kdo nežije zrovna příkladně, v chrámu se neukázal kolik let, ale když slyší volání, otevře své uši a za tím zaslechnutým hlasem jde?
Je tu ale ještě jeden pohled. Podle něj vlastně ani ta jasná odpověď na Ježíšovu otázku není vůbec tak jednoduchá. Autoritu otce nerespektoval ve skutečnosti dobře ani jeden ze synů. Ten, který se tak jevil, vůbec ne – vždyť neudělal ani zbla z toho, co udělat měl. Ale nerespektoval ji ani ten první – odpovědět otci na žádost o splnění úkolu „nechce se mi“ – to je (a hlavně tehdy bylo) zcela nepřijatelné. Správná odpověď by byla „ano, pane“, sebrat se a jít udělat, co se po mě žádá. Jestliže je takto nezpochybnitelná vůle a autorita otce vinaře, což teprve Boha Hospodina, našeho Otce v nebesích?
„Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ (Mt 21,31b) To pochopitelně neznamená, že pro vstupenku do Království nebeského je nějak výhodnější být výběrčím okupantských daní nebo prostitutkou, než pravidelným návštěvníkem bohoslužeb, nebo třeba kazatelem. Znamená to, že není důležité, kým kdo je, jak a o čem mluví a jak žil do chvíle, než mohl zaslechnout Boží hlas. Znamená to, že důležité – zásadně důležité – je, jak reagoval, když Boží hlas zazněl.
Ježíš mohl mluvit i o sobě a svých učeních, ale neudělal to, zcela stačilo zůstat u reakcí na svého předchůdce Jana Křtitele. Ten kázal u Jordánu úplně jasně a zřetelně. A v náboženské hierarchii, v kléru, řekli bychom, to mělo odezvu nulovou, nebo dokonce zápornou. Zato „tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu. Vyznávali mu hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.“ (Mt 3,5-6) Vy, kteří mluvíte denně o Hospodinu, poučujete druhé o tom, jak se mají chovat, jak mají obětovat, co mohou a nemohou jíst, jste neslyšeli Boží hlas, anebo dokonce slyšeli – ale neuvěřili jste mu a nekáli jste se. Zato jiní slyšeli – a proto i takoví, jako jsou celníci a nevěstky vás na cestě k Božímu království předcházejí.
A to je zpráva pro nás. Připomínejme si ji snad raději každý den: Nedělní bohoslužby, každodenní čtení v Písmu, zamýšlení se nad biblickými úvahami v brožuře Na každý den nebo nad denním Heslem Jednoty bratrské – to všechno jsou věci důležité, leč pouze služebné. Jsou důležité proto, že nám mají a mohou pomoci. Pomoci k tomu, abychom nezapomínali na to zásadní – a to je Boží slovo opravdu slyšet a řídit se jím ve dnech svých životů. Každý den, každou hodinu, každou minutu se nám může stát, že před námi bude stát úkol – od toho zdánlivě nejmalichernějšího, až po ty obří, před kterými nám podklesávají kolena. A každý den Bohu, který před nás tyto úkoly staví, odpovídáme. Jsme jenom lidé – proto se nám asi jen málokdy podaří zcela naplnit jeho autoritu a očekávání – říci „ano, pane“, vyrazit a splnit, co se žádá. Můžeme ale také říct své „nechce se mi“, včas si to uvědomit, zalitovat – a jít aspoň se zpožděním. Bůh to slyší. Zejména ale vidí a velmi dobře ví, jaká jsou naše slova, co se v nich a za nimi skrývá, a co po nich následuje. Amen
Modlitba:
Pane, náš nebeský otče, prosíme tě, my, tví synové a tvé dcery, buď k nám ve své spravedlnosti milosrdný pro naše každodenní selhávání, falešné sliby a předsevzetí, i pro naše drzé odmlouvání. Prosíme tě pokorně, pomáhej nám stavět se k úkolům, které před nás stavíš, s odvahou a odhodláním. Jsme tví a chceme tvými být. Amen