Jakub Kašpar
Biblický text (Mt 6,16-18):
„A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“
Kázání:
Minulou středu začalo zase postní období. Doba, kdy se jako křesťané připravujeme na Velikonoce, největší ze všech křesťanských svátků, je zase tady. Máme tu už druhou postní neděli. Naši přípravu na Velikonoce charakterizuje půst. Co to vlastně je? Co tím máme na mysli, když se postíme, nebo když vůbec o postním období mluvíme?
Postní tradice je dlouhá. V křesťanství je stejně dlouhá, jako křesťanství samo. A je, samozřejmě, předkřesťanská a vůbec se neomezuje a nikdy neomezovala na prostor křesťanského nebo židovského světa. Půst je cestou usebrání se, meditace, pokání, soustředění takřka ve všech tradicích světa, počínaje kmenovými rituály severoamerických indiánů, přes naši judeo-křesťanskou tradici, islám a konče meditačními praktikami nejrůznějších synkretismů postmoderní doby. Zdá se, že jako praxe aspiruje půst na zařazení mezi všelidské kulturní fenomény.
Postem začíná své působení ve světě i Ježíš z Nazareta. Odchází se postit do pouště hned poté, co je vodou z Jordánu pokřtěn Janem Křtitelem a po návratu káže: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15). To jsou slova, která vyslovují naši bratří katoličtí kněží, když udělují věřícím Popelec na Popeleční středu, tedy když postní doba západní křesťanské tradice začíná.
Nevím, jak trávíte postní období vy. Můžeme to třeba probrat při kávě po bohoslužbách. Já se obvykle snažím vyvarovat zlozvyků, které mě normálně trápí a tak trochu si vyčistit organismus a hlavu. Snažím se intenzivněji a hlavně vědomě myslet třeba na to, abych svou spotřebou nečinil okolnímu stvoření větší utrpení, než je pro moje vlastní bytí nezbytně nutné. Snažím se intenzivněji myslet na ty, kdo jsou potřebnější, než já. Provádím každoroční ponor do tradic našich předků – nejen proto, že je to zajímavé, ale taky proto, že tohle dobrodružství občas poodhalí něco nového, protože ty jejich zvyky mívaly většinou nějakou prastarou logiku – v časoběhu roku i v žité zbožnosti.
„Čiňte pokání a věřte evangeliu,“ kázal Ježíš, když se vrátil z pouště u Jordánu. Neříká nic o tom, že máme přestat jíst maso následujících šest pátků, nebo snad dokonce čtyřicet dní, či pětačtyřicet s nedělemi, které zbývají do Velikonoc. Ani o tom, že máme přestat pít víno. Říká: „Čiňte pokání a věřte!“
Když se zamýšlíme nad tím, jaký má být ten náš půst, i ve světle toho, co jsme slyšeli od Izajáše, i od samotného Ježíše v Matoušově podání, bude asi dobré si nejprve říct, proč se vlastně chceme a máme postit. Naprosto legitimním důvodem, proč se postit, zejména od organismu toxických látek, jako je třeba alkohol, cukr nebo tabák, je naše zdraví. Ostatně, začíná jaro a návodů, jak na jarní detoxikaci organismu, najdete v každém časopise a novinách velký výběr. Nic proti tomu, řekl bych, že jen málokdo z nás takovou kúru nepotřebuje. Ale to má co do činění s našimi stravovacími a životními návyky – a také s naší vlastní slabou vůlí – ale už mnohem méně s obdobím, které končí Velikonocemi.
Velmi správným důvodem postu – třeba od masa, čaje, kávy nebo čokolády, může být snížení naší ekologické stopy. Tady už jsme možná smyslu postního období maličko blíž. Vždyť takový půst z ekologických důvodů je vlastně motivován ohledem na stvoření, na svět, jak jsme ho dostali k odpovědné správě a k životu, ohledem na naše bližní, kterými nejsou jen druzí lidé, ale i další formy pozemského života.
Nic překvapivého ale nezazní, když řeknu, že tím hlavním a zásadním motivem k půstu je především cesta k Bohu, respektive její opětovné obnovení. Půst je příležitost, dostatečně dlouhá, k tomu, abychom se zastavili ve své každodennosti a sakralizovali, neboli zposvátněli, čas, který je mezi dneškem a velikonoční Kristovou obětí. Půst nás na tuhle cestu, tu nejdůležitější cestu našeho života, cestu následování, může pomoci vrátit právě tím, že si vědomě odepřeme všednost a každodennost. Právě tím, že si upřeme některé své každodenní zvyky nebo zlozvyky – sklenku vína, maso, tropické ovoce, cigaretu, sociální sítě… To, že jde také o trénink silné vůle, je bonus navíc. Něco, co dostáváme návdavkem k dobru. Ale to, že ta lokálka našeho života vykolejí, že vybočíme z lajny, po které si to běžně štrádujeme, je šance. Šance obrátit se k tomu, který je ten nejdůležitější, ten hlavní, ten základní.
Náš Bůh je Bůh živý, Bůh dynamický, ale také Bůh milostivý a milosrdný. Bůh, kterému záleží na každém z nás, Bůh, který nás zná jménem, Bůh, který je ve své lásce připravený nám odpustit – pokud o to stojíme a svým obrácením k němu, svým pokáním, ho o to s pokorou požádáme.
Náš Bůh je ale také Bůh skrytý. „Neznámý Bůh“, o kterém Pavel mluvil na athénském Areopágu (Sk 17,23). Ten, který stvořil všechno z ničeho. Bůh, kterého nevidíme a neumíme si ho ani nijak důvěryhodně představit, ale který ví naprosto přesně všechno o nás, víc, než si myslíme, víc, než víme sami.
Proto má být i náš půst skrytý. Nevydávaný na odiv. A to ani pro světskou slávu, ani v představě, že náš půst bude sloužit jako příklad druhým. To by možná hrozilo i trochu zavánět pýchou, i když, pravda, máme být solí země a světlem světa. Půst je ale, jako modlitba, intimním rozhovorem mezi námi a Bohem. Ne nadarmo citovaná pasáž Matoušova evangelia následuje hned po modlitbě Páně a Ježíšově instruktáži, jak se máme správně modlit. V půstu se obracíme především my sami, každý zvlášť, k Bohu Otci v přípravě na připomínku oběti jeho Syna. Protože jen tak se nám může podařit dostat svou odměnu v podobě návratu na cestu k Božímu Království.
Odměnou těm, kdo se postí teatrálně, může být teatrální aplaus. Divadlu patří divadelní odměna. Těm, kdo se postí, aby tak dali příklad druhým, může být jistě dobrý pocit z toho, že se k nim někdo přidal, nebo obdiv těch, kdo se sami přidat nechtěli. Také ale veliké zklamání z toho, že svým příkladem mnohé nijak neoslovili. Dokud ale bereme svůj půst takto, máme svou odměnu, ale to hlavní nám utíká mezi prsty.
Návod, jak na to, nám ostatně dává Izajáš v dalších verších z oddílu, citovaného v dnešním prvním čtení (Iz 58,6-9): „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘“ Lámejme jha svá i ostatní, na která dokážeme dosáhnout, oblecme nahé a nasyťme hladové. Ale nedělejme to pro světskou odměnu lidskou. Dělejme to proto, že je to správné, že je to spravedlivé, proto, že víme, že to máme udělat. Právě teď. Teď je moment, kdy se ta příležitost naskytne. Ne teorie, ne „někdy příště“, ne až tehdy, až bude ten nahý nebo ten hladový sympatičtější, voňavější nebo důvěryhodnější. Dělejme to jako součást naší cesty k Pánu, ne pro vlastní lepší svědomí, trénink vůle nebo dokonce proto, že nám to zvýší reputaci a renomé.
Odměna, o které mluví Ježíš – „tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“ – nebude zcela jistě toho druhu, že když poctivě vynecháme na 40 dní červené maso z jídelníčku, splní se nám tři naše nejvroucnější přání. Nikoli, přátelé. Tou odměnou, o kterou bychom si chtěli půstem koledovat, je Boží blízkost. Půst nikdy není cílem. Je jen nástrojem, prostředkem. Dává šanci poznat Boží cestu a naši osobní cestu k Němu. Možnost odhodit, co nás zatěžuje a brání nám projít uchem jehly. Díky půstu máme skvělou příležitost promluvit si s Pánem o tom, co od nás očekává, co pro nás má připraveno a v čem spočívá služba, kterou máme právě my tady v tomto našem světě vykonat. Tak nám k tomu tedy, Pane, v letošním postním období, prosíme, pomáhej! Amen.