Daniela Brodská
1. biblický text (J 2,13-25):
„Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘
Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.
Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil. Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.“
2. biblický text (Ž 19,8-12):
„Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě.
Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.
Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost v srdci.
Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo.
Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy.
Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve. Jsou poučením i pro tvého služebníka, když na ně dbá, má odměnu hojnou.“
Kázání:
Sestry a bratři, milý sbore! Je třetí postní neděle, která se jmenuje Oculi – „oči“. Ten název navazuje na žalmistovu prosbu ze 119. žalmu: „Otevři mi oči…“Před chvílí jsme ji slyšeli. Církevní perikopy tentokrát nabízejí zvěst podle sepsání Janova. Oddíl o Ježíšově akci v chrámu zazněl v prvním čtení. A perikopy zároveň nabízejí i Ž 19, z něhož je text kázání.
Ty verše jsou jako báseň. Dávají si záležet na prvních dvou slovech: Hospodinův zákon…, Hospodinovo svědectví…, Hospodinova ustanovení…, Hospodinovo přikázání…, Hospodinova bázeň…, Hospodinovy řády… Zákon, svědectví, ustanovení, bázeň, řády. To je slovník soudní síně! Zní našim uším přísně až nepříjemně. Teprve přívlastky v jednotlivých verších napovídají, že si nečteme v trestním zákoníku, ale v bibli. Zákon udržuje při životě, svědectvím nezkušený zmoudří, přikázání dává očím světlo, bázeň obstojí navždy, řády jsou vzácné a sladké – příjemné, milé dobré. A všechno dohromady je poučením, které tomu, kdo se mu dá do služby, přinášejí odměnu hojnou.
Jakou má však tento starozákonní text souvislost s novozákonním? Proč je perikopy přiřazují k sobě? Možná je těch souvislostí víc, ale jedna je zjevná: Učedníci si vzpomněli, že je psáno… Samozřejmě jde o Hospodinovo ustanovení, řád, smlouvu, zákon… To Ježíš hájí, toho se zastává a nezvykle tvrdě to prosazuje.
Janovo evangelium se odlišuje od synoptiků: Matouše, Marka a Lukáše tím, že dál rozvíjí téma zboření a znovu postavení chrámu, což je obrazem Kristova budoucího vzkříšení. To si však necháme na jindy.
Ráda bych teď spolu s vámi sledovala biblický motiv, který se mi zdá o obou textech velmi nápadný, napínavý, dramatický. Předznamenává dramatičnost pašijních události. Oblouk napětí v žalmu asi necítil Izraelec žalmistovy doby tak, jako dnešní člověk. Už jsem konstatovala, že snůška pojmů ze soudní síně nezní našim uším moc sympaticky. Ještě hůř určitě zní lidem mimo církev. Člověk si dnes zakládá na svých právech, ohání se svobodou osobnosti… Otravují ho nařízení, řády… Svoji šikovnost si dokazuje tím, jak mistrně je umí obcházet… Bázeň, poslušnost jsou pro něho pokořující požadavky. Ale: od této polohy oblouku text přechází ke skutečnosti, která se určitě líbila kdysi a líbí i dnes: kdo na ně dbá, má hojnou odměnu. Kdo by ji nechtěl?! Žalmista mluví básnickou, náboženskou řečí o zcela základních věcech lidského, ba každodenního života. Např.: Pro některé děti i dospělé je nepříjemnou povinností, že se musí pořád něčemu učit. Ale: posléze v životě shledávají, že to přináší odměnu, možná i hojnou. Nebo: někdy nám dá hodně přemáhání držet jazyk za zuby a neříct hned, co se na něm rodí. Ale: nejednou takové sebeovládnutí přinese hojnou odměnu v našich vztazích. V příkladech bychom mohli pokračovat. Prostě: je řada věcí, které se nám moc nezamlouvají, ale ve výsledku přinášejí životu užitek.
A teď příběh z nové smlouvy: Ježíš se v něm chová naprosto netypicky. Ten tichý, laskavý, pomáhající Ježíš… Ježíš, který se potýká se svými protivníky zpravidla jen slovně, právě ten si plete bič, převrací stoly, rozhazuje mince a žene lidi z chrámu. Takhle ho moc neznáme. Když si představíme, že bychom u toho byli, možná bychom se cítili trapně. Podle zmínky o učednících soudím, že taky nebyli zrovna ve své kůži. Píše se tam, jako by sami pro sebe potřebovali nějaké zdůvodnění, „ vzpomněli si“ – asi později – „že je psáno: Horlivost pro tvůj dům mě stráví.“ To je citát z žalmu 69,10. Takže – na začátku nepříjemná, na pohled nelibá akce, ale: jde přece o zásadní vztah k Božímu domu, jde o zásadní vztah k Bohu. A správný vztah k Bohu je životodárný. Zase je tu oblouk napětí mezi něčím, co je na jedné rovině podivné, nepříjemné, ale efekt je naprosto positivní.
Pomalu se nám rozkrývá, proč církevní tradice právě v době postní, v době před velikonocemi připomíná souvislost mezi tím, co je člověku zpočátku nepříjemné, nelibé, nepochopitelné, ale v závěru nezbytné a životodárné. Ve vyhrocené podobě se to děje právě ve velikonočním příběhu: nepochopení, ponížení, utrpení a smrt. To je jedna strana oblouku. Na té druhé je vzkříšení a život pro všechny, kdo poznají souvislost a přijmou ji. Jedno bez druhého nelze, teprve obojí je životodárné.
Přítelkyně katolička mi jednou svěřila, že její syn označil křesťanskou víru za kult utrpení. To je smutné nepochopení. Ale vzpomněla jsem si na to znovu, když jsem viděla film Mela Gibsona Utrpení Ježíše Krista. Nelíbil se mi právě proto, že byl příliš založen jen na utrpení. To přece není celé evangelium. Řekla bych to tak: když se přetíží jedna strana oblouku, přestane byt nosný, nebo se úplně zhroutí. Víra potřebuje oblouk zakotvený rovnoměrně v na obou stranách, v obou evangelijních důrazech. Teprve pak je nosný. Teprve potom přináší víra radost a naději, sílu pro náš život.
V biblických oddílech pro dnešní neděli je vedle závažné teologické zvěsti také obraz moudrého ponaučení. Každý den nám přináší nějakou situaci, která je výzvou: pamatuj na oblouk a snaž se, aby byl zakotvený na obou stranách. Mám nepříjemné povinnosti? Když se pustím do jejích plnění, vytvořím něco důležitého pro život svůj, svých bližních? Nemám chuť se přemáhat a řešit porušené vztahy? Když to přece jen zkusím, přinese to něco dobrého? Pořád je něco, v čem se budeme muset rozhodovat. Prostě to tak je. To není rezignované konstatování. Je v tom úkol a poslání. Dar víry je pak nenahraditelnou pomocí. Říká nám, že i z nepříjemných problémů lze hledat a nalézat životodárné východisko. Když bych chtěla použít výraz syna katoličky, pak lze říct: Jestli je křesťanství nějakým kultem, pak je to kult naděje, síly, lidskosti, radosti. Tady víra zakotvila druhou stranu našeho oblouku.
A na závěr ještě potěšení z žalmu 119,33-40: „Ukaž mi cestu svých nařízení, Hospodine, důsledně ji budu zachovávat. Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život.“
Modlitba: Pane náš, v Ježíši Kristu jsi zakotvil náš život i naši naději. Děkujeme ti za tvou lásku a věrnost. Amen