Kázání: Koho hledáte? (J 20,1-18 a J 14,20)

Daniela Brodská

Biblický text 1 (J 20,1-18):

„První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“

Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých.

Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“

Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.““


Biblický text 2
(J 14,20):

„Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“

 

 

Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!

Ačkoli slavíme Velikonoce každý rok, přece jsou obestřeny zvláštní atmosférou tajemství a duchovního napětí. Jako by pokračovalo dění toho prvního rána po sobotě. Zůstalo jen nemnoho Ježíšových věrných, věrných svému Mistru a Pánu až za hrob. Čteme o nich, že nevycházeli z údivu a ochromení, když byli v zármutku a zmatku postupně konfrontováni s předivnou událostí Kristova vzkříšení. Ten den po sobotě měl začít sled dalších všedních dnů. Začalo však něco mimořádně nového. Ten den po sobotě se stal Dnem Páně! A je jím doposud.

Události zapsané v Novém Zákoně známe. Ženy z Ježíšova okruhu projevují oddanost svému již pohřbenému Pánu. Jdou ke hrobu, i když se tím vystavují postihu stráží i židovské zlobě. Láska a žal jim pomáhají překonat strach před lidmi. To je projev oddané víry – překonat z lásky ke Kristu strach z lidí. Touto prověrkou prošel i náš národ za vlády komunistů – a dnes jsme zemí s nejmenším počtem křesťanů v Evropě, možná na celém světě. Ukazuje se, jak důkladná byla protináboženská propaganda minulých desetiletí; jak církev, zatlačená do ghetta, nemohla nebo měla strach misijně působit. Přesto člověk musí prožívat radostný údiv, že víra je stále živá a Boží lid tu pořád ještě je. Věřící a praktikující křesťané mají v tomto ohledu výhodu, protože to vědí. Ale je před námi pořádný kus práce – s Boží pomocí, samozřejmě!

Evangelista Jan, ve své zprávě, soustřeďuje zájem především na Marii Magdalskou. Na hříšnici, jejíž život Ježíš proměnil svým odpuštěním. Dá se rozumět tomu, že nesla smrt svého Pána zvlášť těžce. Vyšla ke hrobu ještě za ranní tmy a ke svému údivu spatřila, že kámen je odvalený. Běží to oznámit Petrovi a Janovi. Učedníci tam utíkají a přesvědčují se, že hrob je prázdný. Pak se vracejí domů. Evangelista poznamenává, že ´dosud nevěděli, že podle Písma Ježíš musí vstát z mrtvých´ (J 20,9). Ne, že by jim to Ježíš již dávno neříkal. Evangelisté píší: „A začal je učit (Ježíš učedníky), že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších (představitelů Izraele), velekněží i zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“ (Mk 8,31-32). Ale, jak to doposud bývá, buď učedníci moc nedávali pozor, nebo ta slova nebrali zase tak vážně. Prostě si to nezapamatovali. Nevědomost učedníků potvrzují i synoptická evangelia v příběhu o cestě do Emaus. Ještě nepoznaný Ježíš vypráví svým dvěma spolupoutníkům, že už proroci oznámili jeho vzkříšení.

Petr a Jan nahlížejí do hrobu, Marie zůstává stát venku a pláče. Pak se taky naklání do hrobu, odkud slyší otázku andělského zjevení: „Proč pláčeš?“ A hned potom slyší hlas samotného Ježíše, kterého však nepoznává: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Po novém oslovení ho přece jen pozná. Radostně přijímá pověření, aby ostatním bratřím pověděla o jeho vzkříšení a návratu k Otci. Marie Magdalská jako první svědčila o Kristově vzkříšení: ´Viděla jsem Pána, toto mi řekl.´ Její pláč se proměnil v radost. A stejně se proměnil i zármutek ostatních. Naplnilo se dřívější ujištění Páně: „budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“

My se nyní, sestry a bratři, můžeme zamýšlet nad tou velikonoční událostí i ve vztahu k naší vlastní situaci, k okolnostem, v nichž žijeme. Proč Marie plakala a proč se rmoutili učedníci? Jistě proto, že Ježíše milovali a spojili s ním své životy. Jejich Pán a učitel zemřel na kříži. Rmoutili se nad smutným koncem jeho poslání a nad ztrátou nadějí, které do něho vložili. A mohli bychom také říct, že Marie plakala nad láskou, kterou svět zavrhl. Spolu s Marií bychom i my mohli plakat každý den, že lidé stále nechápou velkou Boží lásku a doposud viní Boha za skutečnosti, které z valné části působí sami.

Ale teď je tu zvěst velikonočního rána: Není třeba se rmoutit a plakat, protože Boží dílo nemůže být zmařeno! Boží láska vítězí! Vzkříšený Kristus je slavným důkazem. Je však potřeba umět se dívat zrakem víry. Slyšet Slovo o předivné Boží moci a pomoci.

Zrak víry měla Marie i učedníci. Zrak víry byl darován i nám. I do našich životních úzkostí a obav zaznívá velikonoční evangelium: „Proč pláčeš? Váš zármutek se promění v radost!“

Také nám se nejednou zdá, jako Marii a učedníkům o Velkém pátku, že Kristova věc je v našem světě ztracená, pohřbená; že nemá vyhlídku do budoucnosti. Také nám často zatemňuje zrak víry smutek a bolest. Bezradně přešlapujeme u prázdného hrobu. A právě tehdy máme a smíme slyšet ujištění vzkříšeného Pána: není proč plakat, zármutek se obrátí v radost.

Jak to dokázat? Vzpomeňme na Marii. Ona i v pláči a zármutku byla tak soustředěná na svého Pána, že za ním šla, šla ho hledat i pohřbeného. Šla za ním, a tak ho mohla najít, mohla uslyšet jeho hlas, poznat ho vzkříšeného a vítězného.

K tomu nás zve dnešní biblické poselství: hledat Ježíše, Pána života, nechat se jím oslovit a přijmout jeho ujištění o Boží lásce a pomoci.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme za velikonoční evangelium a jeho radostné ujištění, že ani my nemusíme klesat na mysli. Ty, vzkříšený Pán, jsi s námi, tobě je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Amen

Comments are closed.