Jakub Kašpar
Biblický text (Joz 24,1-18):
„Jozue shromáždil všechny izraelské kmeny do Šekemu. Svolal izraelské starší, představitele, soudce a správce, a postavili se před Bohem.
Jozue řekl všemu lidu: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vaši otcové, Terach, otec Abrahamův a otec Náchorův, sídlili odedávna za řekou Eufratem a sloužili jiným bohům. Vzal jsem vašeho otce Abrahama odtamtud za řekou a provedl jsem jej celou kenaanskou zemí. Rozmnožil jsem jeho potomstvo a dal jsem mu Izáka. Izákovi jsem dal Jákoba a Ezaua. Ezauovi jsem dal do vlastnictví Seírské pohoří. Jákob a jeho synové sestoupili do Egypta. Poslal jsem Mojžíše a Árona a porazil jsem Egypt divy, které jsem učinil uprostřed nich. Potom jsem vás vyvedl. A když jsem vyvedl vaše otce z Egypta, přišli jste k moři. Egypťané však vaše otce pronásledovali u Rákosového moře na vozech a koních.
I úpěli k Hospodinu a on položil mračno mezi vás a Egypťany a způsobil, že se přes ně přelilo moře a přikrylo je. Na vlastní oči jste viděli, jak jsem naložil s Egyptem. Pak jste pobývali dlouhý čas v poušti. Potom jsem vás uvedl do země Emorejců, kteří sídlili v Zajordání. Bojovali proti vám, ale já jsem vám je vydal do rukou. Obsadili jste jejich zemi a já jsem je před vámi vyhladil. Když se pozdvihl moábský král Balák, syn Sipórův, aby bojoval proti Izraeli, a poslal pro Bileáma, syna Beórova, aby vám zlořečil, nechtěl jsem Bileáma slyšet, opětovně vám musel žehnat. Tak jsem vás vytrhl z jeho rukou.
Pak jste přešli Jordán a přišli jste k Jerichu. Občané Jericha, Emorejci, Perizejci, Kenaanci, Chetejci, Girgašejci, Chivejci a Jebúsejci bojovali proti vám, ale já jsem vám je vydal do rukou. Poslal jsem před vámi děsy a ti je před vámi zapudili, totiž dva krále emorejské; nezapudil jsi je ty svým mečem a lukem.
Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich, vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte.
Bojte se tedy Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva, kterým vaši otcové sloužili za řekou Eufratem a v Egyptě, a služte Hospodinu.
Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“
Lid odpověděl: „Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům! Naším Bohem je přece Hospodin. On nás i naše otce vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. On činil před našimi zraky ta veliká znamení, opatroval nás na celé cestě, kterou jsme šli, i mezi kdejakým lidem, skrze nějž jsme procházeli. Hospodin zapudil od nás každý lid, i Emorejce sídlící v zemi. Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh.“
Kázání: Bratři a sestry, milí přátelé, milé děti,
Jozue, vůdce, ba vojevůdce, Izraele, se v Šekemu loučí s tímto světem a mluví při tom jako prorok. „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele!“ To jsou slova, uvozující prorocké výroky, tedy upozorňující na to, že lidskými ústy promlouvá sám Stvořitel. Připomíná ve stručnosti, za co všechno Izrael Bohu vděčí, co všechno Bůh pro Izraelce udělal a jak je dovedl až sem, do středu „země, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu“.
Slyšíme tam řadu takových podivných spojení a slov o zapuzení nepřátel, dokonce vyhlazení Emorejců. Taková slova neradi slýcháme a někdy máme chuť se jim v naší svaté knize vyhýbat. Jako bychom se k nim nechtěli znát. Naše víra je přece vírou v Boha lásky, milosrdenství a odpuštění, tak jaképak vyhlazování a vojenské porážky?
Jozue jako v této chvíli prorok připomíná Izraeli jeho vlastní dějiny. Zkusme se vrátit do našich školních let, posaďme se zpátky do lavice, zvoní a začíná hodina dějepisu. Copak se v ní dozvíme? Od příchodu praotců Čecha a Lecha jsou i naše dějiny plné bojů, šarvátek a přetlačování. Od Palackého je naše historiografie postavená na příběhu boje Čechů proti Němcům, případně husitů a protestantů proti katolíkům… Není trochu zvláštní, že se nám zdá shrnutí historie Izraele zvláštní a sebestředně násilné? To, co se snaží Jozue předním mužům Izraele říct je, že od chvíle, kdy předkové přišli do země zaslíbené, „zvěře a ptáků plné, mlékem a strdím oplývající“, tu stále jsme. Přes všechna příkoří, přes všechny nesnáze, nepřátelství, nájezdy, války a utrpení tu stále žijeme. Není to snad příběh Boží milosti, které jsme za to vděčni? A platí bez ohledu na národnost a na konkrétní území. Přes všechny lidské šarvátky a odpornosti, které si umíme udělat a navzájem děláme, tu stále jsme a stále máme šanci. Dostáváme ji znovu a znovu, pokud – pokud věříme tomu, kdo nám ji dává a nabízí. Pokud věříme, že ten, kdo nám ji nabízí, je tu, zná nás a je tu s námi a pro nás. Opakovaně to slíbil a Jozue svou řečí dokládá, že Bůh své sliby plní, že je nedává nadarmo. Na nás je ta druhá polovina smlouvy.
„Bojte se tedy Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva, kterým vaši otcové sloužili za řekou Eufratem a v Egyptě, a služte Hospodinu.“ Můžeme si vybrat. Vybrat, jestli chceme sloužit tomu jedinému Bohu, tedy tomu, kdo nám dává znovu a znovu novou příležitost, tomu, kdo je ochotný nám znovu a znovu odpouštět, anebo nejrůznějším věcem a věcičkám, za kterými se skrývá nebezpečí, že v posledku věříme hlavně a jenom sami sobě. A když přijde ouvej, kdo nám zbývá?
Je to naše volba. Nikdo nás k ní nenutí. Jozue říká – jestli se vám to nehodí, nebo nelíbí, sami si zvolte, komu chcete sloužit. Já jsem vám právě odvyprávěl, co pro nás udělal Hospodin a můj rod má jasno, sloužit chceme jemu. Každý z nás si může vybrat. Ovšem, pochopitelně se všemi důsledky. Nemůžeme se rozhodnout pro službu Baalovi a pak plakat nad tím, že na nás Hospodin zapomíná. Nemůžeme se rozhodnout pro výlet na hory a pak plakat, že je na horách zima, fouká a padá v květnu sníh.
Možná se teď raději zastavme u toho slovesa „sloužit“. Co to vlastně znamená? Když se ve Starém zákoně mluví o službě, má se na mysli především bohoslužba. Tedy ne jen služba v chrámu, ale služba Bohu – služba, kterou vykonávají kněží, poslušná služba proroků, služebná role Duchem Božím posedlých izraelských náčelníků z knihy Soudců či Bohem vyvolených a olejem pomazaných králů. Ta služebnost je ve vztahu k Bohu a prvními služebníky nejsou otroci, zemědělci a řemeslníci, ale kněží, proroci a králové. Jejich role má být pro ně závazkem. Službou. I Jozue si v Šekemu povolává představitele všech izraelských kmenů, nemluví k bezbřehému zástupu „národa“, ale k jeho představeným.
Pro nás, křesťany, se význam toho, co znamená sloužit, Ježíšovým poselstvím ještě rozšiřuje. V Matoušově evangeliu (Mt 20,25-28) můžeme číst: „kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Už nejen soudcové, proroci, kněží a králové, ale my všichni. A už nejen ve vztahu k Bohu, ale i k sobě navzájem. Taková je povaha služby, která je naším povoláním. Povoláním všech, kdo se rozhodli být součástí Kristovy církve. „A toto jsou jeho (Ježíšovy) dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla.“ (Ef 4,11). Každý z nás má jiné obdarování, každý z nás má jiné schopnosti, každý z nás má jiné možnosti – ale úplně každý z nás má příležitost, jak může být služebníkem druhým a jejich prostřednictvím našemu Bohu. Naše služba ale nespočívá jen v nesení kříže a v tom, abychom si se svými kříži navzájem pomáhali. Spočívá i v tom, abychom se nezapomínali radovat z toho, že je Bůh s námi v našich radostech, ale i v těžkých chvílích. Radovat se z evangelia, které nám říká, že ne svými zásluhami a seznamem dobrých skutků, ale svou vírou a láskou otevíráme dveře Božího království. Naše služba spočívá v tom, že z nás tahle dobrá zpráva má zářit, svítit světu. Tak se staví tělo Kristovo, tedy církev.
K tomu jsme se zavázali ve chvíli, kdy jsme přijali křest ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého. To je náš slib. A povaha slibu, bez pochybností pak slibu před tváří Boží či s Božím jménem na rtech, je, že je navždycky.
Proto je to také slib velice vážný, neb by vlastně měl být člověkem nezrušitelný. Slib daný jinému člověku jistě porušit nebo zrušit dokážeme, ale slib daný Bohu? Vezmeme-li svůj slib zpátky, můžeme očekávat, že bude platit i Boží strana smlouvy? To je také důvod, proč by křesťané, kteří křest přijali jako děti, měli projít konfirmací, tedy potvrzením křestního slibu.
Když jde všechno hladce, všechno se daří a jsme plni sil, odhodláni a překypujeme zdravím, není plnění slibu obvykle nic náročného. Jenže tak, jako se dějiny neodehrávají jen v míru a přátelském soužití mezi lidmi a národy, i náš život nefunguje jako procházka růžovým sadem. Jozue klade Izraelcům na srdce: „služte mu bezvýhradně a věrně“. Žádné „teď jsem unavený, příště to vynahradím dvojnásob“ se nepočítá. A věrnost se pozná v dobách zlých, ne v těch pohodových.
A kdo nám to jako zkontroluje? Náš Bůh přece! „Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh,“ uzavírají svou přísahu Izraelci v Šekemu. On je náš Bůh. Náš! To neznamená, že je náš a nikoho jiného. My si nemůžeme nikoho přivlastnit. Ani vlastního partnera, ani vlastní děti, ani přátele – natož Boha. Službou našemu Bohu a našim bližním budujeme naši církev a ani to neznamená, že by nám patřila, nebo že bychom si o ni mohli rozhodovat, jak jeden každý z nás chce. To zájmeno „náš“ vyjadřuje vztah. Asi, jako když dítě řekne „moje maminka“, „můj tatínek“, nebo když říkáme „naše vlast“, či když se do něčeho opravdu položíme, považujeme to za „naši věc“. V tomto smyslu je to „náš Bůh“, Bůh, se kterým máme vztah, nerozlučitelně svázaný naším slibem ve křtu. A my z Písma i z vlastních životů víme, že on své sliby plní. Ta druhá část smlouvy je na nás.
Modlitba: Všemohoucí Bože, říkáme Ti Otče náš a Ježíši, kterým jsi k nám sestoupil, říkáme náš Spasitel a zachránce. Dávej nám, prosíme, sílu, odhodlání a odvahu stát za svým slibem, za smlouvou, kterou jsme učinili přijetím křtu ve Tvé jméno, a pomoz nám dostát svému služebnému povolání. Amen