Michael Pfann
Biblický text (J 14,15-19;23b-27):
„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.
Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi.
Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
církev je nouzové řešení. Představte si, když vám zkolabuje počítač. Zasekne se, zamrzne a musíte ho restartovat. Naběhne znovu, ale protože v něm zůstávají neopravené chyby, pracuje v nouzovém režimu. Funguje. Dá se s ním pracovat, ale má omezené některé funkce. Při příštím zapnutí už bude počítač zase běžet správně. Život církve je vlastně životem v takovém nouzovém režimu. V církvi vzpomínáme na to, jaké to bylo, když na zemi chodil Pán Ježíš a přibližoval přitom Boží Království. To bylo. V církvi také vyhlížíme, jaké to bude, až přijde Ježíš znovu a s ním Boží Království naplno. To bude. Ale my žijeme někde mezi tím. Ještě to není naplno. Žijeme, ale některé funkce našeho života jsou ještě omezené. Jako v nouzovém režimu.
Dnes jsou letnice. Narozeniny církve. Říkat oslavenci, že nežije naplno, je docela drzost. Je to jako přijít na oslavu třicetin a říct oslavenci: „vypadáš dobře, tak na pětačtyřicet“. No jo, ale co dělat, když to tak je. Církev je holt nouzové řešení, které musíme přetrpět, než Boží království přijde naplno. Církev je nouzové řešení. Anebo není? Podívejme se na to.
V tom textu, který jsem četl z Janova evangelia, Ježíš připravuje učedníky na svou smrt. Loučí se s nimi. Naznačuje jim, že zemře. A mohl by pokračovat ujištěním, že tedy časem zase přijde, ale kdoví, jak dlouho to bude trvat. Mezi tím to musí učedníci vydržet. A bude to stát za starou bačkoru. Tímto způsobem ale Ježíš učedníky na vznik církve nepřipravuje. Takhle by se loučil někdo, kdo o sobě má hodně vysoké mínění a zároveň hodně nízké o těch, které opouští. Takto se ale Ježíš s učedníky neloučí. Odchází a má přitom v učedníky důvěru. Má důvěru v církev, která vznikne.
Je to trochu jako s dětmi, když je necháváte samotné doma. Neuděláte to, dokud nemáte důvěru, že to zvládnou a nezapálí dům. Jasně, rodič odchází s jistou nervozitou. Přihodit se může leccos. S určitými ztrátami se počítá. Rozbitý talíř. Zaběhnutý pes. Děti usnou na gauči u televize s nevyčištěnými zuby. S tím vším se počítá. A nebudeme se tvářit, že v dějinách církve to zůstalo jen u nevyčištěných zubů. Zdaleka ne. Člověk odchází a dává dětem důvěru, že to nějak zvládnou. Po svém a s určitými nedostatky ale přece. Ta důvěra je důležitá. Důvěra jednak dělá člověka dospělým, jednak buduje vztah. A o vztahy Ježíšovi při loučení s učedníky jde. A nejsou to nijak jednoduché vztahy.
Po Ježíšově odchodu vznikne církev. To jsme my tady. A církev to je neuvěřitelně zašmodrchané klubko všemožných vztahů. To Ježíš ví a vlastně to tak také chce. Ví, ale dobře, že, kde jde o vztahy, tam to nejen září láskou a radostí, ale také srší konflikty a někdy i nenávistí. Ježíš si nedělá iluze. Proto na rozloučenou opakuje, to co pro něj bylo nejdůležitější ve všem, co říkal a dělal: „Milujte!“ Takhle prostě. „Milujte Boha. Milujte se navzájem, tak jako já jsem miloval vás. To je mé hlavní přikázání.“ Nic víc, nic míň. Jenže ono to fakt není málo. Dodržovat tohle přikázání skutečně důsledně, je opravdu těžké. O tom vám asi nemusím moc vyprávět. Bez lásky, to s těmi vztahy ale přichází dost zkrátka. Jenže, co s tím, když církev tvoří právě vztahy?
Říkal jsem na začátku, že církev je nouzové řešení. Jestli někde cítíme nouzi, tak je to právě ve vztazích. V nich je největší bolest. Málo co je tak třaskavá směs bolesti, hněvu a smutku, jako staré křivdy. Ve vztazích je ale také největší síla. Proto bývá kostel nejplnější při svatbách, kdy lidé uzavírají vztah na celý život. Je to tak velká věc, že chtějí, aby se s nimi radovali i druzí. Ve vztazích je síla. Proto si zaslouží tolik pozornosti a péče.
Ježíš se loučí se svými učedníky. Odchází a dává jim důvěru, že to, co on započal, oni ponesou dál. Připomíná jim, že můžou pokazit kde co, ale nesmí zapomínat na lásku. Musí pečovat o vztahy, z nichž je církev tvořená. Jenže zdá se, že je to opravdu těžký úkol. Ježíš sice odchází, ale nenechává svou církev úplně samotnou. „Odcházím, ale nemusíte se bát, nezůstáváte na to všechno sami.“ Církev nevzniká z party učedníků, kteří zůstali sami a opuštění. Církev vzniká právě tehdy, když učedníci zjišťují, že nejsou sami. To si právě dnes o letnicích připomínáme. V prvním čtení jsme slyšeli o tom, že o letnicích na učedníky sestoupil Duch svatý. Byli plni ducha. Nadchnutí, nebo nadšení. A bylo to nadšení, které je nakažlivé. Z tohoto naplnění Duchem, z nadšení vznikla církev. Bez Ducha Svatého, by to nadšení bylo ale krátkodeché.
Právě to sliboval Ježíš učedníkům, když se s nimi loučil. Slíbil jim, že jim vyprosí od svého Otce Ducha svatého. Je to těžko uchopitelná existence, takový Duch Svatý. To ukazuje mimo jiné i to, že jen v těch několika dnešních verších je označen hned několika pojmenováními. Jednak Duch Svatý, ale také Duch Pravdy, Přímluvce, popřípadě Utěšitel. Tento Duch bude s církví v době po Ježíšově odchodu, on bude pomáhat udržovat vztahy církve. Bude to Duch Pravdy, protože funkční vztahy jsou upřímné. Bude to přímluvce, který bude stát ve vztazích na naší straně. Bude se přimlouvat za jejich prospěch, proti všem, kteří tvrdí, že láska je přežitek a věrnost je ze staré školy. Bude to utěšitel, který potěšuje, když vztahy bolí a dochází trpělivost. Ano v našich vztazích to bude i nadále skřípat, ale dostáváme v nich silnou podporu, a proto v nich budeme také zažívat radost a lásku.
Není to trochu málo, zúžit církev jen na vztahy? Církev přece není Beverly Hills 90210, nebo Ordinace v růžové zahradě. Jenže ono nejde jen o vztahy mezi lidmi. Ježíš, který se loučí s učedníky mluví především o vztazích mezi Bohem a lidmi. A právě Duch Svatý je tím, kdo tento vztah udržuje. V tom mezičase mezi Ježíšovým odchodem a druhým příchodem církev dostává pevnou linku mezi Bohem a lidmi. Duch Svatý vstupuje do toho nouzového režimu církve a obnovuje jeho nefunkční funkce. Udržuje vztah církve s Bohem a posiluje vztahy mezi lidmi v církvi. Jestliže jsou lidé na lásku krátcí, Duch Svatý jim dává k lásce sílu. Pomáhá unést a zacelovat všechny ty nakřáplé vztahy. Pomáhá odpouštět staré křivdy. Duch svatý – utěšitel, utěšuje ve chvílích, kdy lidé, které milujeme, jsou daleko, nebo umírají. Duch Svatý, přímluvce se bije za naše vztahy, i když my už jsme hodili ručník do ringu. Duch Pravdy pomáhá říkat druhým pravdu, i když to bolí, s výhledem k tomu, že PRAvda povede k náPRAVě našich vztahů. Duch Svatý je Svatý, to znamená, že pochází od Pána Boha, udržuje nás s ním v kontaktu.
Ten poslední vztah, o němž se v našem textu mluví, je vztah uvnitř Boží trojice, Bůh Otec, Syn, Duch svatý. Že jsou vztahy složité? Ano jsou. Boží trojice je toho dokladem. Kdo se snažil někdy porozumět vztahům uvnitř Boží trojice, pochopil záhy, že vztahy jsou vskutku složité. Teologové se je snaží popsat už druhé tisíciletí a pořád nejsou hotoví. Vztahy jsou složité, protože jsou živé. Stále se vyvíjejí. I obraz Boží trojice má ukázat, že Bůh je živý. Je ve stálém tvořivém procesu. Živý Bůh tvoří živé lidi a živé vztahy. A co je živé, je na jednu stranu vždy ohrožené. Co je živé, má ale na druhou stranu živý potenciál tvořit. Život je tvořivý.
Na začátku jsem řekl, že církev je nouzové řešení. Není to pravda. Pravda je, že církev zdaleka není dokonalá. V některých svých funkcích selhává a bude selhávat. Je tvořená vztahy a ty nejsou vždy ideální. Však jsou lidské. Nedokonalost patří k životu a církev je živá. Co není živé, neselhává, ale také netvoří.
Církev není nouzové řešení. Vznikla, protože Pán Ježíš důvěřoval lidem, že dokážou společně žít a pokračovat v tom, s čím on začal. Bůh dal církvi na pomoc Svatého Ducha. To není žádný nouzový nástroj. Je to síla, která žije. Duch Svatý je síla, která tvoří vztahy. A ty jsou Boží. Co je Boží, je živé.
Církev není sama, a proto není žádným nouzovým řešením. Pán Bůh je s ní, a proto se církev nemusí bát. Nežijeme v nouzovém režimu. Žijeme v mezičase. Už v tom mezičase ale můžeme žít naplno. Dává nám k tomu na pomoc svého Ducha. A tak jako církev můžeme žít s odvahou a hrdě. Nemusíme se bát nedostatku financí, prázdných kostelů, ani toho, co se děje za jejich zdmi. Nemusíme se nakonec bát ani pošramocených vztahů. Můžeme tvořit nové věci. Můžeme nacházet nové způsoby, jak v církvi žít a pracovat, jak spolupracovat s lidmi mimo ni. Nemusíme se bát milovat Boha i lidi kolem nás. Pán Ježíš nám k tomu všemu dává svou důvěru. Amen