Jakub Kašpar
1. biblický text (Dt 20,1-8):
„Když vytáhneš do boje proti svým nepřátelům a spatříš koně a vozbu, lid početnější, než jsi sám, nebudeš se jich bát, neboť Hospodin, tvůj Bůh, který tě přivedl z egyptské země, je s tebou. Než podstoupíte boj, přistoupí kněz a promluví k lidu.
Řekne jim: „Slyš, Izraeli! Dnes podstupujete boj proti svým nepřátelům. Neklesejte na mysli, nebojte se, nebuďte ustrašení, nemějte z nich hrůzu. Vždyť Hospodin, váš Bůh, jde s vámi, aby za vás bojoval s vašimi nepřáteli a zachránil vás.“
Pak promluví k lidu správcové: „Ten, kdo vystavěl nový dům a ještě jej nezasvětil, ať se vrátí domů, aby nezemřel v boji a nezasvětil jej někdo jiný.
Ten, kdo vysadil vinici a ještě z ní nesklízel, ať se vrátí domů, aby nezemřel v boji a nesklízel z ní někdo jiný.
Ten, kdo se zasnoubil se ženou a ještě si ji nevzal, ať se vrátí domů, aby nezemřel v boji a nevzal si ji někdo jiný.“
Dále ještě správcové promluví k lidu: „Ten, kdo je bojácný a zbabělý, ať se vrátí domů, aby jeho bratři neztratili odvahu jako on.“
2. biblický text (L 14,15-24):
„Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘
Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘
Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘
Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘
Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“
Kázání
Pozvání na hostinu. To je taková příjemná věc. Spousta jídla a pití, setkání se zajímavými lidmi, často se spoustou přátel. Kolikrát se na takové party povede potkat se s někým, koho jste už léta neviděli…
V Ježíšově podobenství z Lukášova evangelia zve nám neznámý pán na hostinu své přátele. Pozval je dokonce nadvakrát, jak se to tehdy dělalo. A vlastně se to tak při oficiálních příležitostech dělá i dnes. V poště najdete pěknou obálku, třeba s nějakým exotickým znakem, a dočtete se třeba, že jeho excelence, velvyslanec řekněme Gruzie v České republice si dovoluje vás s manželkou pozvat na recepci u příležitosti oslavy Dne nezávislosti Gruzie. A na konci poznámka R.S.V.P. s e-mailovou adresou a telefonním číslem. R.S.V.P., neboli „répondez s’il vous plaît“, odpovězte, prosím. Pěkné, zdvořilé, pozvání s prosbou o potvrzení účasti nebo omluvu za neúčast.
Přátelé našeho pána tedy dostali nějakou podobnou pozvánku a odpověděli, že dorazí. Proto k nim onen pán, krátce před dnem D či okamžikem O, poslal svého zaměstnance, aby se ujistil, že pánové opravdu dorazí. Jenže, ouha, ono jim do toho něco vlezlo. Jeden koupil nové pozemky, a že prý je potřebuje obejít. Druhý zas rozšířil svá stáda dobytka (deset volů, to už je pěkný nákup), a potřebuje je otestovat. Třetí se čerstvě oženil, a zřejmě si se ženou chtějí své první společné večery užívat ve svém hnízdečku, než aby ztráceli drahocenný vysněný společný čas někde na večírcích.
Samé důležité věci jim do toho vlezly. Tak důležité, že v předchozích generacích dokonce patřily k povoleným omluvenkám z boje, jak jsme slyšeli ve čtení z páté knihy Mojžíšovy (Dt 20,1-8).
Z boje takové věci jednoho omlouvají, ale před naším hostitelem to, evidentně nezabralo. Četli jsme, že „pán domu se rozhněval“ a svého zaměstnance poslal do ulic, aby na nich posbíral, koho může, a pozval spoluobčany, namísto těch, kdo pozvání na poslední chvíli odmítli.
Chystaná party byla zjevně opravdu veliká, protože stále ještě zbývalo místa, a tak se dostalo i na ty, kdo žili mimo město, „na cestách a u ohrad“. I ty pán pozval a služebník je měl dokonce „přinutit“ – možná proto, že taková pozvání normálně nedostávali, a tak se styděli, nebo možná dokonce báli nějaké habaďůry.
Oním pánem domu myslí Ježíš zcela evidentně Boha Otce, samotného Hospodina. Je nám to jasné už z úvodního verše, kdy jeden z posluchačů říká jasně „blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ Ostatně analogické podobenství dokladuje ve svém evangeliu také Matouš (Mt 22,1-10), kde ho sám Ježíš začíná slovy „s Královstvím nebeským je to tak…“.
Pán pozval ty, které považoval v první vlně za nejhodnější pozvání. Ty, kteří budou jeho hostině ozdobou. Ty, kdo jsou na takovou hostinu připraveni. Ty, kteří mu už na první pozvánku kývli. Jenže ve finále to jsou právě oni, kdo našli dobré omluvy pro svoji neúčast. Majetek – nová pole je třeba obhlédnout, práci – pět párů nových volků musíme vyzkoušet, nebo posvátný svazek manželský – se svou milovanou ženou si chceme užít sami sebe.
Hostitel tedy bere zavděk pozváním těch, kteří připraveni dozajista nejsou. Ani nemohli být, protože první oběžník z pozváním k nim vůbec nezamířil. A i když jich spousta na překvapivé poslovo sdělení ráda kývla, stále je jidla a pití tolik, že pánův služebník vyráží dokonce i k těm, kteří podobné pozvání nejen nedostali nikdy, ale nejspíš o něčem podobném nikdy ani neslyšeli, a když, ani je nenapadlo, že by se to někdy mohlo týkat jich.
Takové pozvání je vlastně dar. Respektive nabízený dar. Přijď, vše je pro tebe připraveno, napojím tě a nasytím a rád tě uvidím. Přijmout takovou nabídku je nejen slušnost, ale také vlastně svým způsobem povinnost. Vždyť její nepřijetí se rovná odmítnutí daru. Nevědomost o tom, že takovým pozváním se nám hostitel dává, je tedy znamením sebestřednosti a nezdravého sebevědomí.
Je to také otázka priorit. Nešlo by ta pole obejít až zítra? A co volci? Opravdu je nový majitel musí zkoušet hned teď? Nebo nemohl by je vyzkoušet ještě před začátkem hostiny, na kterou byl pozván? Čerstvý ženáč má omluvu dost silnou. Vždyť jeho manželství je přece posvátným svazkem, který musí dostat přednost před nějakou veselicí a hodováním, před společenskou událostí. Ale nemohl by svou novou choť vzít s sebou? Představit ji hostiteli, jeho rodině, přátelům, uvést ji do společnosti v její nové roli?
Odmítnout takový dar pozvání je docela hazard. Nezdá se vám? Vždyť čím jsme, bez obdarování, která jsme od Boha dostali? Kdo je operní zpěvák, když přijde o hlas? Kým je violoncellista bez hudebního sluchu? Co si počne maratonec bez svých nohou? A co kazatel bez daru porozumění?
Jaké máme priority my, my, kteří jsme už svým křtem nebo konfirmací, odpověděli pozitivně na první Boží oběžník s jeho R.S.V.P. na konci? Když přijde ta chvíle Božího pozvání (a to není na konci našich pozemských životů, ale může to být v každé minutě každé hodiny každého našeho dne), čemu dáme přednost? Práci, majetku, rodinnému hnízdečku a jeho zdobení, anebo překonáme vlastní sebestředný zájem, který se nám v tu chvíli může jevit jako vrcholně důležitý, a vyrazíme za Božím poslem? My máme tu kliku, že jsme dostali už ten první oběžník a odpověděli na něj „ano, Pane, tu jsem“. Ale pokud nebudeme ochotní opravdu vyrazit, ostrouháme. Mnozí jiní, kteří uslyší Boží pozvání poprvé, bez předchozího upozornění, bez varování, v šoku, ti, kdo nikdy nebyli v kostele, synagoze, ani mešitě, se nakonec mohou z Božské party radovat spíš, než my, protože nezaváhají.
Pozvání si musíme vážit a my jsme jej dostali. A dostáváme jej stále dokola, den za dnem, znovu a znovu. Přijmeme jej, nebo budeme radši obhlížet svá pole? Opustíme svá hnízdečka, anebo dáme Pánu, jenž nás zve k sobě, najevo, že je v pořadí našich priorit až kdesi za párem volů? Je to na každém z nás, bratři a sestry. Amen.
Modlitba:
Bože, Otče náš, milý Pane, ty jsi ten, kdo nám denně chystá hostinu a my jsme od Tebe zváni. Děkujeme Ti z celého našeho srdce a věříme, že poznáme, když k nám přijde Tvůj služebník ověřit, zda skutečně přijdeme. Přijdeme, Pane, stůj při nás, ať dokážeme svůj slib splnit. Amen