Daniela Brodská
Biblický text (Jr 1,4-10):
„Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ Nato jsem odpověděl: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Ale Hospodin mi řekl: „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.“ Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova. Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.““
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Pamatujete ještě na kázání o Jonášovi? Dnešní text má blízké téma. Nad postavou Jonáše jsme uvažovali o tom, jak nelehký je úkol být Božím svědkem. Tohoto poslání není možné se ujmout bez Boží milosti a pomoci, bez oddané upřímné víry.
Dnes se k tématu vracíme na příkladu starozákonního proroka Jeremiáše. Snad bude jeho příběh pro nás povzbuzením.
První verše prorockého spisu velmi krátce uvádějí do doby a seznamují s Jeremiášovým původem – kněžská rodina, složité politické souvislosti, povrchní zbožnost Hospodinova vyvoleného lidu. A hned ve čtvrtém verši – zásadní změna všeho, co se doposud dělo: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo.“ Bůh je aktivní vůči konkrétnímu jednotlivci. Člověk by raději měl klid, vedl si v životě jako doposud. Nejde to. Dotýká se ho Boží aktivita, bezprostředně, osobně: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě…posvětil a dal za proroka…“ Jeremiáš slyší a uvažuje: To je důvod úžasu a radosti: Bůh mě zná. To on mi daroval život. Jeho žehnající ruka je nade mnou. Ale, prosím, ne tak naléhavě a hned s požadavky?!
Bůh říká: Vybral jsem si tě, budeš pro mne pracovat. To znamená, že nemohu žít jako doposud. Bůh mě povolává, abych se postavil tváří v tvář lidem. Už nebudu stát vedle nich, abych poslouchal, co říkají, a zaujal nějaký postoj, když se mi bude chtít. A mlčel, když se mi nebude chtít mluvit. Nemohu se stáhnout do své ulity a říct: Dělejte si, co chcete, ale beze mne. Tak právě takhle to už nepůjde.
No, a když se poslání ujmu, nebudu osamocený? Nezůstanu sám proti všem? Nebudu k posměchu? Jak může Bůh něco takového chtít? A právě ode mne?
Myslím, že Jeremiášovi rozumíme. Jeho uvažování, úžas z daru života, z Božího vyvolení i obavy z nelehkého poslání jsou nám blízké. Věříme, že Bůh zná každého člověka, každý je přece Bohem obdarovaný. A komu bylo dáno, od toho se i žádá. Jistě nedostává každý natolik závažné poslání jako Jeremiáš. Ale i při mnohem menších úkolech se vynořuje nejistota a vzápětí i výmluvy: Tohle bych měl dělat právě já? Jsou povolanější, kteří by měli nastoupit a něco pro Boha začít dělat.
I Jeremiáš propadá úzkosti a chce Boží pověření odvrátit: Jsem příliš mladý. Nehodím se za proroka. Že je mladý, to je konstatování skutečnosti, ale že nebude umět konat prorockou službu? To už je podivná skromnost, která zapomíná na Boží moc. Podivná skromnost, která si vytváří vlastní představu o lidech, kteří mají nést druhým Boží slovo: Možná by to měli být starší lidé, ti už mají zkušenost v práci s jinými. Možná by to měli být nějací představitelé státní moci, kteří stejně mluvívají k lidem a lidé je musí poslouchat. Nebo možná vzdělanci, kteří umí věci lépe vysvětlit. Možná by to měli být teologové – kazatelé, od nich se přece výklad Božího slova očekává.
Jeremiášova výmluva – jsem malý, jsem chlapec – neobstojí. Výmluvy neplatí. Nemůže za sebe poslat nikoho jiného, nemůže jmenovat nikoho, kdo by se Bohu lépe hodil. Zůstává to na něm. Bůh jasně řekl: Ty to jsi, vyvolil jsem tě před tvým narozením.
V bibli není Jeremiáš osamocenou postavou tohoto typu. Známe Mojžíše. Jemu Bůh říká: Vyveď v mém jménu můj lid z Egypta. Jdi k faraónovi a mluv… Mojžíš odpovídá: Já nechci, já nepůjdu, neumím mluvit. Eliáš – vydává svědectví, kterým ho Bůh pověřil. Výsledek je odlišný od prorokových představ. Zdrcený prorok odchází do pouště a chce zemřít. Jonáš – slyší úkol: Jdi do Ninive a vyřiď tam mé slovo. Jonáš se nevymlouvá, ale bezhlavě prchá na opačný konec světa.
Z uvedených příkladů vidíme, že všechna ta biblická svědectví chtějí zdůraznit cosi pro víru podstatného: Jednak – jde-li o Boží dílo ve světě, jsou k němu povoláváni lidé. A pak – jde-li o Boží dílo, výmluvy neplatí. Mojžíš vyvede Boží lid z Egypta. Eliáš vychová nástupce Elizea. Jonáš s Boží pomocí poslouží k obracení a odpuštění v Ninive. Jeremiáš jde nakonec také, protože Bůh nejen přikazuje, ale povzbuzuje, vede a pomáhá. Bůh napomáhá člověku v jeho bezmocnosti: „Neboj se, já budu s tebou a vysvobodím tě.“
Sestry a bratři, podstatné je – ve víře přijmout, že s námi, s každým z nás, se mnou osobně, můj Bůh počítá. Ví o mně, nechává mi podíl na svém díle v tomto světě. Není rozhodující jakou podobu mé poslání má, jestli ho my posuzujeme jako větší nebo menší. Je jistě přiměřené Božímu obdarování. Bůh zná naše schopnosti i naši nedostatečnost. Ví o našich obavách, zda obstojíme. A vždy ve víře smíme zaslechnout a přijmout: Neboj se, já jsem s tebou, abych tě zachránil.
Stejně jako Bůh uklidnil Jeremiáše a připravil ho na všechno, co ho čekalo, uklidňuje a připravuje si Bůh i ty, kteří ho poslouchají, připravuje si i nás. Zůstává s námi svým obdarováním.
Hospodin vztáhl ruku a dotkl se mých úst: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova. Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“
Bůh neváhá vsadit na slabého, zdráhajícího se člověka, aby skrze něho ukázal svou moc. Boží moc skrze ubohého Jeremiáše dokáže na zemi víc, než zmohou pronárody a králové. Stejně tak Boží láska skrze Ukřižovaného přemáhá životu nepřátelské mocnosti. Nám lidem je pak svěřena zvěst o Božím panování, svědectví o velké lásce a věrnosti, která trvá na věky.
Modlitba: Svatý Bože, prosíme, oprosti od svazujících obav, dotkni se váhavých srdcí, posilni víru ve svou moc, která převyšuje všechny lidské schopnosti i možnosti. Dej nám sílu poslání rozpoznat, přijmout a vyjít. Amen