Kázání: K čemu nás Kristus zavolal? (Mt 28,16 – 20)

Daniela Brodská

Biblický text (Mt 28,16-20):
„Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.  Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.  Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého  a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.““

 

Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!

Kázání je pro přehlednost rozděleno do pěti částí.

1. Ježíš řekl: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky. Komu je tato výzva určena? Farářům a teologům? Lidem zvlášť k tomu obdarovaným? Vzhledem k tomu, že oněch jedenáct učedníků tvořilo tehdy celou církev, můžeme říct, že je určena všem křesťanům. Každý z nás má v té věci jiný úkol. Teologové pomáhají hledat formulace, lidé s darem slova mohou oslovit zástupy, spisovatelé napsat knihu, hudebníci složit píseň a většina ostatních je povolána, aby vydávala svědectví o Kristu ve svém okolí. Je to náš společný úkol a poslání, které jsme přijali s darem víry.

Mnoho křesťanů má však zábrany mluvit o tom, čemu věří. Zdá se jim, že víra je natolik soukromá a osobní věc, že se snad ani nehodí o ní mluvit. Nikdo přece na potkání nevykládá o tom, co je pro něho v životě nejdůležitější, o čem sní, co miluje atd. Jenže Křesťanská víra není naše osobní záliba ani soukromá útěcha, po které nikomu nic není.

Bůh chce, aby všichni lidé mohli být spaseni. A to se děje právě tím, že od nás uslyší o Kristu. Svědectví o Kristu je naplňováním Boží vůle. Jestliže jsme poznali Boží lásku a pomoc, nemůžeme si tu radost a naději nechat pro sebe! To bychom byli velcí sobci. Copak nevidíme, kolik lidí dnes nemá pro co žít? Vymazáním duchovního rozměru života, k němuž došlo v minulých dobách, nastalo ve společnosti vakuum. Lidé se snaží tuto díru zaplnit kde čím. Sázejí na adrenalin, přehánějí zábavu, vrhají se do práce, střídají vztahy, hromadí majetek, pěstují východní kulty, dají se vtáhnout do všelijakých sekt, dají na věštby a horoskopy. To vše svědčí o tom, že mají žízeň po naplnění života. A my z vlastní zkušenosti víme, že ji neutiší a nenaplní nikdo jiný než Ježíš. Jestli nám na tomto světě a lidech jen trochu záleží, nemůžeme mlčet.

 

2. Ježíš poslal kázat i ty, kteří pochybovali.

Učedníci, kteří se setkali se vzkříšeným Ježíšem, nebyli jen nadšení obdivovatelé. Někteří z nich měli v srdci pochybnosti a nejistotu. Přesto jsou i oni vyslání jako apoštolové do světa. To znamená, že pochybnosti není třeba skrývat. Není to ostuda ani něco zakázaného. S otázkami a nejistotou je třeba počítat, naučit se s ní žít a věřit.

Možná si klademe otázku, jak můžeme někoho získat pro Krista, když naše víra není dost silná. V našem srdci se mísí naděje i bezradnost, odhodlání i otázky, předsevzetí i úzkost. Zdálo by se, že s takovou nedokonalou vírou bude lepší se schovat, mlčet a neztrapňovat se. Pak by ale o křesťanské víře nemohl mluvit nikdo! Naše víra nebude nikdy dokonalá, úplná a bez pochybností. Svou povahou je víra vždycky něco nehotového. Je to směr cesty, ne dosažení jejího cíle. K tomu, aby člověk mohl svědčit, nemůže čekat, až jeho víra bude bez všech pochybností. Jestliže nám na někom záleží, chceme se s ním podělit o to nejlepší, co známe. Pán Ježíš řekl, že k tomu, aby se pohnula hora, stačí víra tak malá a křehká jako zrnko hořčičné. Právě lidé, kteří všechno nevědí a mnohé teprve hledají, mohou být pro druhé inspirací, protože hledající si řeknou – vždyť on má stejné otázky jako já, a přece věří a modlí se. Může to být tedy cesta i pro mne!

Ale, co když v zápalu boje víru ztratíme? Co když dostaneme tak těžké otázky, že si s nimi nebudeme vědět rady? Diskutovat o víře může být riziko. Existuje řada těžkých otázek – nezaviněné utrpení, války, katastrofy. Co s tím? Ale buďme v klidu. Na tyto otázky nezná jednoznačnou odpověď nikdo! Trápí se s nimi všichni, nejen křesťané. Mnoho věcí ve zmateném světě neumíme vysvětlit, není za co se stydět. Máme však Boží slovo, jak se s těmi bolestnými věcmi vyrovnávat, jak je snášet, jak na ně reagovat. I když nevíme, proč lidé trpí a proč se nedaří zabránit válkám a neštěstím, víme, jak se v takových chvílích zachovat. Postavit se na stranu dobra. Mírnit utrpení, bránit slabé, obětovat se pro druhé.

 

3. Ježíš řekl: Učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.

Dnes se vyučování většinou chápe jako předávání informací. V Ježíšově době však učitel předával moudrost nejen slovy, ale i vlastním příkladem. Žáci žili se svým mistrem, takže kromě slov vnímali i jeho způsob a styl života. Křesťanství musí být vidět na našem vlastním životě. Je třeba, aby lidé nejprve viděli naši pečlivost a poctivost v práci, naši pravdomluvnost, spolehlivost, trpělivost a laskavost ve vztazích. Křesťan by měl svým způsobem života vyvolávat otázky. Proč takhle jedná, odkud má sílu? Teprve pak by na ně měl začít odpovídat. To neznamená, že bychom museli být bez chyb. I naše chyby svědčí o Kristu. Lépe řečeno, způsob, jakým se k nim dokážeme přiznat, litovat jich a usilovat o nápravu. Křesťan nesvědčí o Kristu svou dokonalostí, ale svou upřímností.

Víra se však neobejde bez slov. Kdo vírou jen trochu žije, najde i vhodná slova. Nejúčinnější je docela obyčejné a prosté svědectví o Boží pomoci a blízkosti, kterou jsme sami prožili. Písmo nás ujišťuje, že Duch Boží nás naučí, co a jak máme říci. Pozná to však pouze ten, kdo otevře ústa.

 

4. Ježíš řekl: Hle já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.

Někdy nám v hovorech o víře brání pocit marnosti. V duchu si říkáme: Tolikrát jsem se jim snažil něco říct, ale nemá to cenu. Svědectví v rodině se nedaří. Práce ve sboru také naráží na různé problémy. Ale sbor tu je a žije! Každé předání víry je zázrak. Nikdy to není samozřejmé. Je to jako štafetový běh. My začneme a pro nás přijdou jiní a budou mít na co navázat. A Boží zaslíbení říká: Mé slovo se ke mně nevrátí s prázdnou.

Evangelium není lidská nauka, ale Boží moc, která mění lidské životy. Evangelium působí i nezávisle na nás. V rozhovorech není třeba dojít k vnějšímu a rychlému úspěchu. Naším úkolem není přesvědčovat, ale svědčit! Naším úkolem je nabídnout, pozvat, přivést – a pak nechat Boží slovo působit. Předáváme něco, co má hodnotu samo o sobě. Evangelium má sílu klíčícího semene a ta se neztratí.

 

5. Ježíš řekl: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.

Náš text tímto slovem začíná, ale nechali jsme si ho na konec. Když člověk ví, že víra je dar, který přichází z moci Boží, umožňuje mu to, aby ponechal druhým svobodu. Lidé, kteří hledají víru, nesmějí být pod tlakem. Skutečně věřit je možné jen z vlastní vůle. Tuto svobodu je třeba každému dopřát. Je to důležité zejména pro děti věřících rodičů a pro všechny nevěřící, kteří mají za partnery křesťany. Místo, aby křesťan naléhal, má jiný nástroj, a tím je modlitba. Za lidi, které vedeme k víře, se musíme především modlit. Misijní neúspěchy nás mají vést k modlitbám! Někdy si myslíme, že naše svědectví nemá smysl. Až mnohem později zjistíme, že pro řadu lidé bylo naše svědectví velmi důležité. Upřímné svědectví o Kristu se nikdy neztratí. Právě proto nesmíme mlčet.

Modlitba: Duchu svatý, otevři naše ústa a podepři naší vůli, abychom svým životem i slovem lidem připomínali Ježíše Krista. Amen

Comments are closed.