Jakub Kašpar
Biblický text (L 21,20-28):
„Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí, poněvadž jsou to dny odplaty, v nichž se má naplnit vše, co je psáno.
Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí. Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.
A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“
Kázání (inspirováno kázáním Martina Féra v Růžďce na 1. adventní neděli 2010)
Dnes je, sestry a bratři, první neděle adventní. Zapalujeme první svíčku na adventním věnci a těšíme se. Není to tak? Ti mladší se těší hlavně na štědrý večer, my starší se těšíme na duchovní zklidnění, usebrání a očekávání připomínky narození Krista Krále, tedy chvíle, kdy samotný Bůh se už na to nemohl dívat a přišel přímo mezi nás. „Dítě v chlévě leží, Bůh se sklonil k nám,“ budeme možná zpívat za čtyři týdny…
A v perikopách pro dnešní bohoslužby jsme slyšeli samé hrůzy. „Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. Padnou ostřím meče,“ čteme ve verších z Lukášova evangelia, které dávají základ tomuto kázání. „Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět.“ To ale nezní jako něco, na co chceme čekat, ne? Na tohle čekáme, za to se modlíme, a proto jsme sem i dnes přišli? Tohle jsme chtěli slyšet na začátek adventu? Dělá si z nás ten kazatel nějakou nemístnou legraci? Tohle mají být naše adventní vyhlídky? Vyhlídky na „svátky klidu a míru“, jak se pojmenovával smysl Vánoc, když o Kristu nebylo volno hovořit?
Vyhlídky, zdá se z dnešních textů, nikterak radostné, klidné a mírové vůbec nejsou: „Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“ To vypadá spíš na celosvětovou katastrofu, zhroucení všeho co známe a zánik všeho, co máme rádi. A kdy se to stane? Kdy že takové strašlivé věci přijdou, kdy to máme čekat?
Tak, teď ale přichází chvíle, kde je potřeba říct, a to velmi nahlas, že smyslem podobných apokalyptických textů (jako jsme dnes slyšeli od Daniela – Da 2,26-45 – i Lukáše) v Bibli není věštění budoucnosti, předpovídání konce světa a strašení nebohých věřících, nýbrž naprostý opak – máme je v našem svatém Písmu proto, aby nás ujistily o naději, a to o naději, kterou máme právě teď. Ne o nějaké naději virtuální, která přijde, až bude zle, ale o té, která je před námi, na dosah, jen po ní sáhnout, jen si ji uvědomit, jenom ji začít žít. Ty texty nepředpovídají budoucnost. A už vůbec ne dávnou budoucnost Blízkého Východu. Mluví o tom, co se děje teď a tady.
Velkou část toho, o čem jsme četli z Daniele nebo Lukášova evangelia, můžeme totiž docela snadno najít ve světě, ve kterém žijeme. Kolem nás. I když o tom čteme v čase budoucím, je to něco, co známe z vlastní současnosti. Čteme biblický komentář naší vlastní situace, respektive situace našeho současného světa. A to je také účel. My totiž máme poznat, že nejde o něco, co někdy, příště, možná dokonce v nějakém vzdáleném budoucím příště, nastane. My máme poznat, že se to týká nás a týká se nás to dnes. Stejně jako se to týkalo minulých dnešků našich životů i životů těch, kdo tady žili před námi. V časech našich matek a otců, prabáb a pradědů, i v časech Ježíše Nazaretského.
Znamení na slunci, úzkost národů, strach a očekávání zlého – četli jste zprávy o reportech klimatologů z mezivládního panelu pro klimatickou změnu při OSN? Nebo přímo tu zprávu vědců samotnou? Není úzkost národů přímo fyzicky přítomná v masách uprchlíků v táborech v Jordánsku, Sýrii, Iráku, Kurdistánu, Iráku, Itálii, Řecku, Srbsku, Černé Hoře? I těch na cestě, třeba těch, před kterými my, ve strachu křičíce bohapustá hesla o ochraně tradice křesťanské kultury, přiboucháváme vrata do (zatím ještě) bezpečného světa?
A to je zase úzkost v národu našem – bojíme se zoufalých, bojíme se jiných, bojíme se neznámého, protože svět kolem nás, jaký jsme znali, se mění. Neboť
mocnosti nebeské se zachvějí – řád světa, jak jsme ho znali v posledních třiceti letech, tedy po dobu celé jedné generace, se opravdu chvěje ve svých samotných základech. Zpod nohou nám zmizela pevná půda a my máme strach, jestli to chvění ustojíme. Takže nás Ježíš v evangeliu straší? Tím hůř, že ne nějakou vzdálenou apokalyptickou vizí, ale vlastně samotným dneškem?
Nikoli, nestraší. Jen nám říká, jak to ve světě chodí. Jak to je. Mimochodem – jak to je už dva tisíce let (a bylo odjaktěživa předtím). Říká nám – vůbec si nestavte žádné vzdušné zámky, nedělejte si o světě žádné iluze, ani o lidech – tedy o sobě. Nehrajte si na schovávanou sami se sebou. S lidmi a světem to dobré není, nikdy nebylo a nejspíš ani nikdy nebude. Naše polistopadové iluze (a popravdě nejen naše) o tom, že všechno už bude jen lepší a pokrok ke svobodné, demokratické, nezkorumpované, osvícené a vzdělané společnosti už nikdo nezvrátí a nezastaví, jsou jen chiméra. Jen sen, který se na chvíli, na pár let, zdál být realitou. Matrixem, ve kterém jsme žili a Ježíš nám svým Slovem říká hořkou pravdu – totiž, že je to právě jen matrix, jen virtuální realita, v níž není dobré setrvávat.
Ostatně, víte, proč zapalujeme adventní svíce zrovna na věnci? Věnec je symbolem koloběhu světa, řádu světa, který jde od počátku k počátku. Stejně jako každý den začíná podle našeho dnešního vnímání půlnocí a další půlnocí končí, aby dal vzniknout dni novému, i svět běží v podobných cyklech.
Tak co si z toho ale máme vzít? Pomůže nám (nebo světu) nějak, když budeme víc, hlasitěji, častěji a jadrněji nadávat? Nebo když se ponoříme do hlubin žalu, třeba toho teď tak často zmiňovaného environmentálního – tedy do skeptického zoufalství, že stejně není záchrany, protože svět je odsouzen k záhubě a nepatrná nicka, jako jsem já, s tím stejně nic neudělá? Máme se někam schovat? Zalézt, jako šnek, do ulity a tvářit se, že se nás to netýká? Třeba někde na samotě u lesa, anebo v bublině bratří a sester ze sboru, nebo v partě dobrých přátel a rodiny? Nebo je naším úkolem naopak vylézt na tribuny a hlásat konec světa, strašit pořádně ostatní, aby se pořádně a dostatečně vyděsili? Anebo nemá smysl nic z toho a jediné, co smysl má, je užívat dne, carpe diem, to je to, oč tu běží?
Vůbec ne, sestry a bratři. Ten text totiž tím chmurným líčením nekončí. Následuje další verš: „A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Tohle přece ale není žádné strašení. To je přece velké povzbuzení a ohromná naděje!
Ano, nic si nezakrývejme, se světem to jde od desíti k pěti. A nejspíš je to jeho setrvalý stav. Ale pozor, Ježíš nám vzkazuje něco ještě mnohem lepšího –
právě tehdy, kdy se zdá, že jde všechno z kopce, kdy je všechno rubem navrch, kdy to vypadá, že je všechno špatně (i kdyby to nebyla válka, klimatická krize nebo zástup válečných uprchlíků, ale „jen“ pracovní vyčerpání nebo předvánoční stres), slyšíme Kristovo: „Napřimte se a zvedněte hlavy, vaše vykoupení je blízko!“
Nepadejte na kolena pod tlakem okolností, pod tíhou světa. Neklesejte na mysli a nevěšte hlavu. Naopak, zvedněte ji a celí se narovnejte, protože sílu máte v nebesích. To není nikde daleko a vysoko, to je přímo vedle vás. Jsem to já a já jsem s vámi. A já nejsem nikdo jiný, než Bůh, který přišel až k vám, ke každému jednomu z vás. Já jsem silnější, než svět, to já přemáhám všechno světské utrpení, dokonce i smrt. To nám Ježíš říká, když slibuje, že naše vykoupení je blízko.
A proto jsme dnes četli právě toto proroctví a právě toto evangelium. Advent začíná, tak se napřimme a zvedněme svoje hlavy, protože vykoupení je blízko. Tak se mu nebraňme a svěřme se do jeho náruče.
My neočekáváme v adventu Vánoce, stromeček, dárky a vánočního kapra, klobásy a bramborový salát. Očekáváme příchod Pána. A on je blízko. Stojí přímo tady, vedle nás.
Znovu říkám, nemylme se – neznamená to, že když zvedneme ty své skleslé hlavy a napřímíme svá ohnutá záda, zmizí všechno zlo světa, i to, co trápí přímo nás, všechny nemoci, strázně a starosti. To všechno nás jistě bude otravovat i nadále. Ale s hlavou vztyčenou a s nadějí Slova, které jsme dnes mohli znovu zaslechnout, se můžeme radovat. Přesto, že ani naše usilovná snaha měnit svět k lepšímu, určitě nevyléčí všechny bolesti a neduhy planety, Pán tu bude s námi. Pokud budeme chtít. Pokud se tedy nenecháme porazit, přemoct tíhou okolností, bezmocí, neskončíme v nadávání, jak je všechno kolem nás špatně, ale naopak v důvěře v Boží prozřetelnost budeme rozdávat radost a dobro, budeme solí země a světlem světa.
Sestry a bratři, napřimme se a zvedněme hlavy! Pán přichází! Se zvednutou hlavou můžeme za okamžik slavit s naším Pánem u jednoho stolu. Amen