Michael Pfann
1. biblické čtení (Lk 4,41-52)
Biblický text pro kázání (Iz 61,1-3.10n):
„Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.
Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky. Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody.“
Kázání
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
co není, může být. Co není, může být. A co může být, to už tak trochu je. Takto bych shrnul Izajášova slova, která jsme právě slyšeli.
Dneska spolu stojíme na počátku nového období, a to hned v několika ohledech. Jednak začal nový občanský rok. Během bohoslužeb složí svůj slib nová dozorčí rada místního střediska Diakonie – Světlo. Do nového období také vstupuje tento sbor se svým novým farářem, se mnou. A tak i pro mě samotného i celou naši rodinu je to vlastně nové období v životě. Žádná z těch novinek ale nevisí ve vzduchoprázdnu. Nový rok navazuje na ten starý. Místní diakonie za sebou má velké množství dobré práce. Vrchlabský sbor má ze všech zmíněných nejdelší dějiny. A já ostatně už taky mám něco za sebou.
Ve všech zmíněných případech začíná něco nového. To nové, ale jakožto nové období navazuje na delší příběh. Nové přichází s novými impulzy a nápady. Také se ale seznamuje s tím a učí se respektovat to, co už do dnešního dne bylo vyšlapáno. Máme tu tedy současnost. Na její jedné straně je minulost a na druhé straně ale také budoucnost. A ta je neméně důležitá. Říkal jsem na začátku: Co není, může být. A co může být, to už tak trochu je. Jinými slovy: Tak jako naše minulost, tak i náš výhled do budoucnosti ovlivňuje to, jak žijeme dnes. V manažerské hantýrce se tomu říká vize. V té biblické: naděje a někdy taky proroctví.
Stojíme na prahu nového období. Máme něco za sebou a něco před sebou. Proto mě těší, že zrovna na dnešní neděli přišlo na řadu právě to krásné Izajášovo proroctví. Mluví o radostné zprávě pro lidi chudé, pokorné, pro ty, kteří nejsou slyšet. Mluví o svobodě pro ty, kdo žijí za mřížemi, v poutech starých křivd a dluhů. Slibuje péči zlomeným srdcím. Přízeň těm, kdo žijí z jazykem na vestě. Potěšení těm, kdo se trápí jakýmkoli smutkem, co jich jen na světě je. Namísto hadrů a špíny slibuje slavnostní šaty, namísto smutku radost, namísto zoufalství naději. Je to výhled k radostné slavnosti, kterou pořádá Hospodin. Proroctví na sebe vrší všechny tyhle sliby, které znějí spíš jak z jiného světa. A také že ano. Tedy z části.
Izajášovo proroctví, nemluví do žádných utěšených poměrů. Izraelci se po letech v babylónském zajetí konečně vrátili do Jeruzaléma. Tolik o něm snili. A našli ho v troskách. Ponížení jim bere odvahu. Přes ruiny nevidí budoucnost. Skepse vytlačuje naději. Prorok Izajáš, nebo, kdo jeho ústy mluví, ví, že: Co není, může být. A co může být, už tak trochu je. Izajášovo odhodlání vrací odvahu. Slova o Boží přízni narovnávají sebevědomí. Radost Božího posla je nakažlivá. Izajášova vize vrací naději. A svízelná situace Izraelců se v tom světle začíná proměňovat.
Ve srovnání s Izraelci jsme na tom dobře. Ale i tak máme každý své rány a svá trápení. Ti, kdo pracují v Diakonii, pro Diakonii nebo obecně v neziskovém sektoru, to dobře znají z obou stran. Znají těžkosti a trápení těch, s nimiž pracují. Znají i vlastní vyčerpaní i chvíle zoufalství. I tento sbor má za sebou své těžké chvíle. Leccos už je vyříkáno, leccos odpuštěno. Některé rány se ale ještě hojí. Tak to prostě je, to patří k lidským příběhům. Ale! Do příběhu Izraelského lidu nepatří jen vyprávění o zajetí a porážkách, ale i vyprávění radostná, bohatýrská, příběhy o lásce, přátelství o lidské blízkosti i Boží přízni. Stejně tak patří k příběhu Diakonie i našeho sboru radost ze společné práce, ze vzájemné blízkosti, přátelství i lásky. Důvěra v Boží vedení. To všechno, těžké i radostné je vzájemně provázáno. Nemůže to být jinak. Alespoň zatím ne.
Ale! Co není, může být. Co může být, už tak trochu je. To Izajášovo radostné poselství zní i k nám všem, kdo vstupujeme do nového období. Víme na jednu stranu, že situace není ve všech ohledech úplně snadná. Práce v neziskovém sektoru nikdy nebyla procházka růžovým sadem. Mimoto si neziskovky často bere kdekdo do nepříliš čistých úst. To se nevyhýbá ani církvi. Také přechod na ekonomickou nezávislost budeme pociťovat zvláště silně právě ve sborech. V tomto ohledu nás nečeká snadné období. A vzájemné vztahy – to je vždycky dřina. Ano, to všechno je pravda. A přesto, když se podíváme do té budoucnosti, kterou s nezlomnou nadějí líčí Izajášovo proroctví, můžeme z ní čerpat i my. Odvaha, sebevědomí, radost a naděje, s nimiž a o nichž, mluví Hospodinův služebník z Izajáše, pramení s důvěry, že cituji: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou.“ Situace není růžová. Nikdy nebyla. Ale právě tahle důvěra v přítomnost Božího Ducha, důvěra v Boží přízeň je tím, co situaci dokáže proměňovat. Co může být, už tak trochu je. Změna se rodí v naději. Na to se můžeme spolehnout. Není to snadné. Ale můžeme.
A co dál? Co můžeme dělat uprostřed situace, v níž žijeme? Když se Marie s Josefem svého dvanáctiletého syna ptali, proč se jim ztratil, odpověděl, že „musí být tam, kde jde o věc jeho Otce“. Ježíšovy rodiče z toho museli být dost perplex. Není to totiž zrovna odpověď, která by nebudila spoustu dalších otázek. Právě proto mi přijde dobrá. I pro nás. Co můžeme dělat? Být tam, kde jde o věc našeho Otce. Co to znamená, není snadné jednoduše zodpovědět. Myslím, že diakonie našla dobrou část odpovědi. To Izajášovské proroctví se totiž realizovalo v Ježíšově působení. „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží“ tak popisuje Jan Křtitel Ježíšovo působení. Ježíš byl lidem nablízku tam, kde byli oni a pomáhal jim hledat východisko z jejich těžké situace. Zdvihal, napřimoval, dával naději. To dělá ve své každodenní práci i Diakonie. Část odpovědi, jak být tam, kde jde o věc našeho Otce, jsme snad našli i my ve sborech. Snažíme se ve společenství sboru žít něco z té vzájemné blízkosti a radosti, vzájemně se povzbuzovat. Dál vyprávíme ten příběh o Boží naději pro lidi, pro stvoření. Věřím, že i nám se daří něco z toho Ježíšova působení uskutečňovat – ve sboru i okolo.
Všechno se nám to daří tak po našem, po lidsku. Po malých kouscích. To je v pořádku. Člověka sice nezřídka přepadá skepse z toho, že dokáže jen málo. Že nezmění celý svět k lepšímu. Každý ale zkrátka dokážeme přispět tím, nač dosáhneme. A právě to má cenu. Z malých věcí rostou velké. Moje tchýně před pětadvaceti lety zasadila pecky z jednoho citrónu. Dnes po čtvrtstoletí jsou z nich vzdor našemu mírnému podnebí čtyři takhle vysoké a silné stromky. Ten náš letos jako první za tu dobu poprvé vykvetl. Co nebylo a mohlo být, už je. Některé věci jsou nejprve sotva postřehnutelné, potřebují čas a trpělivost. Izajáš slibuje, že Hospodin tomu, co je zaseto, dává vyklíčit a růst. Že dobrým a spravedlivým věcem dává růst. A nakonec si jich všimnou i lidí okolo a osloví je.
Tak my ve sboru, nebo v Diakonii můžeme postupovat po těch krůčcích a krocích, na které stačíme. Trpělivě. Nemusíme propadat skepsi. Každý drobný krok, každé setkání se počítá. Můžeme se spolehnout, že pán Bůh ty malé věci skládá dohromady a dává jim růst. Díky tomu se i my můžeme podílet na tom potěšování polámených srdcí, rozlamování pout starých křivd, boření mříží dluhů a předsudků. Věřme, že Duch Hospodinův je nad námi. Pak i skrze nás může zoufalství lámat naděje a smutek prorůstat radostí. Co není, může být. A co může být, už tak trochu je.
Stojíme na začátku nového období. Vyhlížíme, co může být. Je dobré být pokorní a střízlivý, co se týče našich schopností. Jsme lidi, máme své limity, ale i svůj potenciál. Ale v tom vyhlížení samotném bych nebyl skromný. Vyhlížejme daleko, tak daleko, jako vyhlížel Izajáš. Vyhlížejme k Hospodinu, který nás dokáže pozvedat z našich slabostí, napřimovat naše poklesky a léčit naše křivdy. S tímhle výhledem dokážeme alespoň část z toho i my. Vyhlížejme k Hospodinu, který dává růst dobrému a spravedlivému dílu, vrací lidem důstojnost, přemáhá smutek a připravuje radostné slavnosti. Ten výhled proměňuje. Řeknu to ještě jednou: Co není, může být. A co může být už tak trochu je. A my nezačínáme v bodu nula, už toho hodně je. Máme na čem stavět. Jsme tu spolu – děti, mladí, dospělí i staří. Zkušení i nováčci. A máme chuť do společného života i práce. To je skvělé východisko.
Společně vstupujeme do nového období. A tak v něm stále znovu hledejme, kde je to místo, kde jde o věc našeho Otce. Nikdo neříká, že je snadné to nacházet. Ale nehledáme sami. Jsme na to spolu. Ježíš nám dává dobrý příklad. A věříme, že Duch Hospodinův je nad námi. Pouštějme se tedy do hledání i do společné práce a života s důvěrou v Boží přízeň, s odvahou a nadějí. Nebude to vždycky snadné. Můžeme ale věřit, že když půjdeme dobrým směrem, Pán Bůh tomu dá růst. A nejen to. Budeme se moci společně radovat. Pán Bůh přece pořádá radostné slavnosti. Taková slavnost je tím výhledem, k němuž směřujeme. A něco z ní je mezi námi už dnes. Amen