Jakub Kašpar (kázání zaznělo 9. 2. ve Vrchlabí a 16. 2. v Jičíně)
Biblický text (Mt 13,10-17):
„Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“
On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. A plní se na nich proroctví Izajášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘ Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“
Ten rozhovor, bratři a sestry, je záludný. Řeknu to hned na začátku. Možná si vzpomenete, kdy a kde se odehrává. Ježíš se toho dne šel projít na břeh Galilejského jezera. Měl za sebou dost náročný den, plný kázání a disputací s farizeji. Jenže když se na břehu posadil, aby si odpočinul, „shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď,“ (Mt 13,1) čteme u Matouše. A Ježíš z lodi vypráví shromáždění podobenství o rozsévači. A víme, že k němu poté přidává i výklad (který je, přiznejme si na rovinu, vlastně dalším podobenstvím).
My se dnes ale podíváme nikoli na to samotné podobenství, ale na jakousi mezihru, kterou jsme právě slyšeli. Učedníci po Mistrově kázání s údivem přistupují ke svému učiteli, a diví se, proč mluví v podobenstvích. Jako bychom slyšeli otázku „a proč to neřekneš jednoduše, srozumitelně a jasně, co chceš sdělit?“
A co se dozvěděli? Že lidé by přímému slovu nerozuměli. Že kdyby jim na rovinu řekl, jak je to s příchodem království Božího, se spásou, tak by to nechápali, a proto je třeba Slovo posluchačům předkládat na příkladech, vztažených k tomu, co znají. Protože jinak slyší, ale nechápou, nejsou slepí, ale nevidí a neslyší, i když neohluchli.
A tady vidím tu záludnost – Ježíš přímo říká, že tenhle problém mají běžní posluchači, nikoli jeho učedníci. Protože ti už přece vědí, o čem je řeč. Ti jsou na tom skvěle, protože těm bylo dáno, co jiným ne, dokonce i mnozí proroci by byli za takový dar vděční. Jenže – kdo jsme v tom příběhu my? Kdo jsi ty, a kdo jsem já?
Chodíme, více či méně pravidelně, do kostela na bohoslužby s kázáním, výkladem Božího Slova. Máme Písmo, ve kterém si čteme – sami, nebo společně. Máme celé knihovny výkladové a další teologické a náboženské literatury. Tak to skoro vypadá, že bychom se mohli počítat k Ježíšovým učedníkům, kterým Ježíš říká „vám je dáno znát tajemství království nebeského.“ Ale je to tak opravdu? Vskutku vidíme jasně a zřetelně, co nám Bůh ukazuje? Poznáváme bezchybně a bez výjimky znamení, kterými nám signalizuje a dokážeme v lidech kolem sebe rozeznat Jeho posly a slyšet Jeho vzkazy? Opravdu víme, jak je to s tou spásou a s oním Božím královstvím?
Bylo by ode mně troufalé, kdybych zkoušel odpovídat za kohokoli z vás. Za sebe ale snad můžu. Moje odpovědi na tyto otázky jsou: Ne, nevidím Boží úkazy jasně a zřetelně a často se bojím, že je nevidím vůbec. Ne, nerozpoznávám Boží znamení, tedy snad, možná, někdy některá ano, ale to nepochybně nejsou všechna. Ne, nedokážu v lidech rozeznat jejich andělská poslání a přijmout Boží vzkazy. Tedy ne, třikrát ne.
Jak je to možné, když mám přece k dispozici to všechno, o čem jsem před chvilkou mluvil – tedy Písmo, pravidelná kázání, biblická zamyšlení, teologické studium… Nic z toho neměli Ježíšovi učedníci, a přesto jim Ježíš říká „vám je dáno znát tajemství…“.
Takže to tedy znamená, že přes všechna ta obdarování, která máme k dispozici k porozumění Božím záměrům, slovům a evangeliu, jsme, nebo alespoň já tedy jsem, stále jen součástí onoho davu, který u Galilejského jezera „zahnal“ Ježíše na loď, aby si od něj mohl vyslechnout kázání v podobenstvích, tedy v řeči, srozumitelné těm, kdo vidouce nevidí, slyšíce neslyší a vnímajíce nechápou.
Mám pro nás dobrou zprávu, takové malé εὐανγέλιον: Ono se nakonec ukázalo, že i ti učedníci, přestože na rozdíl od nás měli příležitost s Ježíšem osobně být, tři roky s ním chodit po Izraeli a naslouchat všem jeho slovům, i těm, které nám evangelisté nezaznamenali, na tom s tím pochopením tajemství království nebeského nebyli o mnoho líp. Stačí vzpomenout na poslední Ježíšovy rozhovory s nimi o Velikonocích v Jeruzalémě, na Petrovo trojnásobné zapření, Tomáše, který potřeboval dotek Ježíšovy rány, aby se přesvědčil… Nebo učedníky, kteří Ježíše nepoznali na cestě do Emauz, i když s nimi šel a mluvil…
A ještě jedna dobrá zpráva je obsažená v tom našem dnešním textu. Je tam veliký příslib: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ To není žádný apartheid, žádná diskriminace, ale naděje. Základ máme, a to opravdu fundovaný. Postavený na Slově, zapsaném v Písmu svatém. Otevřeme-li svá srdce Bohu a jeho Slovu a zbavíme-li je toho tukového nánosu všemožného světského balastu, máme před sebou otevřená vrata k tajemstvím víry, k tajemství spásy, k tajemství Božího království. Na rozdíl od těch, kteří takové štěstí, dar víry a obrácení, nemají, nebo od těch, kdo jej ztratili či dokonce odmítli.
Často se mi stává, že když mluvím o své víře se svými přáteli nekřesťany, nebo dokonce s lidmi, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté, že v rozhovoru padají otázky typu „a jak to udělal, že vstal z mrtvých?“, „jak mohl vstoupit na nebe, když tam nic není – jen vzduch a nad ním vakuum vesmíru?“, „v co tedy věříš, když tvrdíš, že máš jednoho Boha a přitom se modlíš k nějakému Otci, jeho Synu a ještě nějakému svatému Duchu?“ Těžké odpovídat. A přiznávám, že zdaleka nejenom proto, že je složité na podobné otázky odpovídat jednoduše, srozumitelně a jasně tak, aby tomu rozuměl člověk, který se nepohybuje v křesťanském náboženském diskursu, tedy nemluví „křesťanštinou“. Tím hlavním důvodem, proč je odpovídání tak těžké, je ve skutečnosti to, že se jedná o tajemství.
Tajemství můžeme nějak rozumět. Můžeme si vytvořit nějakou vlastní představu o tom, co tajemství skrývá – a ta může být více, anebo naopak méně, podložená studiem Bible nebo závěrů poučenějších bratří a sester, kteří biblickou zvěst studovali v předchozích staletích a tisíciletích. V tom lepším případě, protože v tom horším by to mohla být jen moje naprosto svévolná spekulace.
Ale podstatu tajemství nevidíme dřív, než se nám odkryje, nebo nám je odkryto tím, kdo tajemství střeží. Proto nevíme, přes všechny spisy a studia, co přijde po smrti. Proto nevíme, jak vypadá Bůh, ve kterého věříme. Proto nevíme, jak je to s tím královstvím Božím. Protože jsou to tajemství.
A nám nezbývá, než dál číst a studovat, ale především věřit a modlit se. Modlit se za otevřené oči, uši i mysl, za srdce bez tukového obalu nejrůznějšího světského harampádí, abychom uviděli, když nám Pán Bůh svá tajemství poodhalí, abychom slyšeli, když nám pošle vzkaz, abychom pochopili, když za námi pošle svého posla nebo znamení. Stále to budou pro nás tajemství a podobenství, hádanky, co uvidíme a uslyšíme. Ale právě to je naše veliké bohatství a veliký dar. A za něj Bohu děkujme, protože to nás vede k prameni našeho života, to nás vede ke spáse, to nás vede ke království nebeskému. Amen