Jakub Hála
Biblický text (Mk 7,31-37):
„Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku.
Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha,“ což znamená ‚otevři se!‘
I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.““
Kázání
Sestry a bratři,
čteme opět o zázraku. Jak by se nás tento zázrak mohl týkat? Vlastně, jak se nás týkají všechny zázraky v Novém zákoně? Staly se jednou – nebo dokonce jedinečně – výjimečně…zázraky se zkrátka neplýtvá. I přesto věřím, že tyto velké divy jsou v Písmu zaznamenány proto, že se nás mají nějak dotknout. Že nás mají nějak přetvořit, nějak změnit. Udělat s námi něco „zázračného“/podivuhodného.
A to i tento zázrak. Na první pohled velmi komplikovaný. Vždyť člověk, kterému je zde pomoženo, nemá handicap jeden, ale hned dva. Je hluchý a také němý. V ekumenickém překladu je napsáno, že „špatně mluvil“. To je ale z řečtiny ten nejjemnější překlad. Spíše se jedná o člověka, který když už mluvil, tak jen s velkými obtížemi. Nebo mohl dokonce být opravdu němý. V každém případě – nemohl dobře komunikovat se svým okolím. Lidé, kteří opravdu špatně slyší, nemohou odposlouchat správnou výslovnost slov, sice se pokouší srozumitelně mluvit, ale lidé jim moc nerozumí. A tak v dobách, kdy každá nemoc (i hluchota) byla považována za nějaký důsledek hříchu, lidé často koukali na nemocné skrz prsty. A proto není divu, že se takový muž třeba raději ani mluvit nepokoušel, aby nepřitahoval pozornost. Hluchota na první pohled vidět není. Špatného mluvení si však všimneme hned.
V tom příběhu nám tento hlucho-němý člověk neřekne kým je. Neznáme ho jménem- nic moc o něm nevíme. Dokonce si zde s námi Písmo i tak trochu hraje. Příběh se totiž odehrává v okolí Dekapole, tedy v místech, kde nevíme, zda ten, kdo jde proti vám, je zbožný žid, nebo pohan. V okolí tohoto „desetiměstí“ žili i židé i pohané. Takže my, jako čitatelé tohoto příběhu ani nevíme, zda ten muž patřil k vyvolenému lidu (možná bychom rádi řekli „k nám“), nebo jestli byl pohan (rádi bychom možná řekli „ten co k nám nepatří“). -Ale je to jedno kým nakonec byl. Tomuto muži bylo pomoženo, bez ohledu na to, byl-li zbožný, nebo ne. To je to hlavní! Ježíš zde nezkoumá KÝM ten muž je. Na nic se ho neptá. No bodejť, stejně by mu ten člověk neodpověděl – je přeci hluchý, takže by jeho dotaz neslyšel. A i kdyby slyšel, je přeci němý a srozumitelně odpovědět by nedokázal…
Příběh nám ani neříká, jak se k Ježíšovi ten člověk vlastně dostal. O Ježíšovi nikdy nic slyšet nemohl (právě díky jeho handicapu). Ten, kdo ho k Ježíšovi odvedl musel použít náznaků, pantomimy – zkrátka nějaké znakové řeči, aby toho hluchoněmého přesvědčil, že s ním má jít – že mu bude pomoženo! V příběhu není ani zmiňováno, jestli ho ke Kristu přivedli učedníci, nebo nějací jeho přátelé, to nevíme… Možná to má být také jedno. Možná to má nechat otevřený prostor pro naši fantazii, že ke Kristu nás může přivést úplně kdokoliv. To totiž neplatí jen pro nově „uvěřící“, ale i nám přeci může Krista (nebo jeho slova) připomenout kdokoliv, když na ně třeba zrovna zapomínáme, nebo když se uzavřeme do své už „rádoby hotové“ víry…
—Ten samotný proces uzdravení je (na apoštola Marka) docela zajímavě popsán. Ti neznámí dobrodinci toho člověka přivedli k Ježíšovi, aby na něj vložil ruku. Není zde přímo napsáno, že chtěli, aby ho uzdravil. Věřili, že vložení ruky bohatě bude stačit, aby se jejich příteli vedlo lépe. Prosili ho o modlitbu, prosili ho, aby se ho dotkl a NĚCO se stalo. Ovšem to, jak uzdravení samotné vypadalo, neviděli ani jeho přátelé, snad ani učedníci. Asi to uzdravení neviděl nikdo, protože Ježíš si bere toho muže někam stranou. Tady dostávají od Ježíše jednoznačnou odpověď všichni ti šarlatáni, kteří rádoby uzdravují před plnými sály a ukazují na odiv svojí léčitelskou moc. Ježíš léčí bokem. Stranou. Bez publika, bez lidí, kteří takové fantastické věci (jako je zázrak) přeci vždycky touží vidět. To co se odehraje, není divadlo – odehrává se to v soukromí.
A všimněme si – Ježíš neléčí tak, jak jsme u něj zvyklí. Artikulovanou modlitbou, nebo rozhovorem s nemocným…Ježíš se rozhodl komunikovat s hluchým mužem v jazyce, kterému mohl rozumět: Ježíš použil znakové řeči. Ježíš se muže dotýká. Vkládá prsty do jeho uší a slinou se dotýká jeho jazyka (tehdy se věřilo, že sliny mají zázračnou moc, tedy nebylo to tehdy nic neobvyklého). Ježíš se dotýká částí těla, které jsou nemocí postiženy a které touží mít ten muž zdravé. Pak Ježíš vzhlédne k nebi a … a zde bychom možná čekali nějaký rozhovor s Pánem Bohem, nějakou vroucí modlitbu. Nějaké vyjádření skutečnosti a prosbu o nápravu věcí…ale jediné, co čteme je, že Ježíš „vzdychl“. Povzdechl si. Žádná slova, žádná modlitba. Onen muž by ji stejně neslyšel (jak vidno, naše prosby Pánu Bohu také nemusí být formulovány do slov, stačí myšlenka. Povzdechnutí. Chvilka ticha…Chvilka ticha, která vyjadřuje pokoru a spolehnutí se na Hospodina).
Jediné slovo, které zde zaznívá je ono aramejské „effatha“! Otevři se! Ten muž vidí, jak se Ježíš nadechuje, vidí jak hýbe rty – Effatha je vlastně i dobře ze rtů odezíratelné slovo – ten muž tedy možná ví, co Ježíš říká.
Ten muž je s Kristem někde stranou- může se soustředit jen na to, co Ježíš dělá. Vidí ho, vnímá jeho dotyk a ví, že Ježíš v ten okamžik stojí plně na jeho straně. Že pro něj něco dělá. V ten okamžik se „otevřely uši hluchého a jazyk téměř až němého najedou začíná plesat“ (Izajáš 35). Jistě si i podle Izajášových slov ten muž i poskočil, jako jelen, byť se jeho uzdravení netýkalo uzdravení nohou…
Četli jsme pak dále: „Ježíš …(okolostojícím) zakázal komukoli to říkat, ale čím více jim to zakazoval, tím více to rozhlašovali“. Ježíš se nechlubí. A chtělo by se možná říci – nechlubí se cizím peřím (Ježíš přeci ví, že ta moc, ta síla uzdravovat je přeci Boží). Ježíš se nechlubí, ba zakazuje o tom druhým mluvit. Ale zdá se, že čím více naléhá, aby se o tomto pomlčelo, tím více lidé dostávají chuť o tom divu všem vyprávět. Dokonce říkají „hluchým rozkázal slyšeti, i němým mluviti“ (jak čteme v kralickém překladu). Všimněme si – nikdo tu najednou nemluví o tom chudákovi od Dekapole. Najednou, v té euforii, v tom nadšení ze zázraku, který ani nikdo vlastně nemohl vidět, v tomto nadšení se z jednoho uzdraveného stávají mnozí uzdravení: najednou se mluví o hluchých a němých… tak to alespoň vyjadřovali ti, kdo u toho tenkrát byli. Možná tím text chce říci, že ti okolostojící spatřili v Ježíšovi to, na co narážel už sám Izajáš – totiž že Hospodinova moc je zázračná a schopna uzdravovat. V Ježíšovi se najednou stává pro nás dobré to, co už bylo jako „dobré“ v samotném počátku stvořeno Hospodinem, ale pak se to nějak pokazilo.
—Položme si opět tu otázku, kterou jsme kladli na začátku kázání: jak se tento a podobné zázraky týkají nás? Pojďme shrnout, kolik věcí nám ten dnešní příběh naznačuje:
- Ježíš může věci napravovat. Třeba naši vlastní nedoslýchavost a naše špatné mluvení:
Kolikrát třeba my sami nechceme někoho vyslechnout? Kolikrát někoho vyslechneme, ale slyšíme jen to, co chceme slyšet? Kolikrát se uzavřeme tématům, které nám nesedí? A z toho pak může vzejít i to, že (jako ten muž z příběhu) pak s druhými „mluvíme špatně“. Nedobře. Třeba úsečně. Když se tedy cítíme v nějaké komunikaci nějak „uzavřeni/zaklíněni“– nepovažujme to za finální stav věcí. Jako to nedělal Ježíš. Ježíš si přeci v našem dnešním příběhu ke komunikaci cestu našel! Ten člověk sice nemluvil a neslyšel – ale viděl: viděl Krista, jak vzhlédl k nebi (tím mohl ten muž odtušit Kristovu modlitbu). Viděl, jak se Kristus nadechuje a mohl z Kristových úst odezírat. Kristus si tedy cestu ke komunikaci našel– tak i my se snažme najít si cestu ke komunikaci. S Bohem i s lidmi…
* V tom samotném příběhu se můžeme pokusit vžít se třeba do role toho hlucho-němého. I v dnešní době na sebe můžeme nechat sáhnout Krista. Nemusí to být nic teatrálního! Jako v tom příběhu se to může stát v soukromí, někde stranou. I nás se Kristus může dotknout tím, že nám ukáže, že naše víra nikdy není úplně hotová/dotvořená/uzavřená. Naopak říká: „Otevři se“. Nech svoji víru vyvíjet se/nech svoji víru stále růst.
* A v neposlední řadě se sestry a bratři můžeme u tohoto příběhu pozastavit i nad tím, že je to příběh vlastně i o zvěstování. Zvěstovat někomu je těžké. Stejně jako bylo pro přátelé toho hluchoněmého muže asi těžké přesvědčit ho, aby s nimi za Kristem šel. Ten muž asi stěží rozuměl tomu, k čemu ho ti jeho přátelé zvali. I dnes lidé mnohdy těžko rozumí tomu, k čemu je my zveme. Naše řeč je pro nevěřící lidi často nesrozumitelná – ti němí/špatně mluvící jsme často právě my. A tak se můžeme dnes vžít i do postav těch přátel, kteří toho hluchoněmého přivedli. I my, jako křesťané máme přivádět lidi k Pánu Bohu. To je těžký úkol, ale (jak vidno) stačí malinko! Často stačí ukázat třeba jen nějaké své přesvědčení, nebo touhu pomoci někomu. A pak třeba Hospodin/Kristus vezme toho člověka (jako v tom příběhu) stranou —a to co se pak stane, už není na nás, to už je jen mezi ním a Pánem Bohem. A třeba ten člověk jednou bude někdy/někde otevřen k naslouchání Božímu slovu…
Sestry a bratři, stojíme dnes ale také před stolem Páně a slyšíme Boží slovo k nám, abychom se otevřeli. Kristus si ke komunikaci s námi hledá stále cestu. Kdo má nejasnosti/otazníky nad slyšeným Slovem, k tomu Bůh dnes promlouvá (jako v tom příběhu) také znakovou řečí – řečí symbolů. To abychom se učili vnímat i jinak, než slovy, než jak jsme zvyklí…U tohoto stolu jsem zváni k hostině. Jsme zváni do vztahu, kde dostáváme vše důležité i vše radostné.
„Hospodin shromažďuje rozehnané z Izraele, uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje“ (Ž 147). „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě přivedl z egyptské země. Otevři svá ústa, naplním je“ (Ž 81).
Amen