Michael Pfann
Vrchlabí 14. 6. 2020
Texty: Introit Zach 4,6b, 1. čtení Gen 11,1-9, Kázání Sk 2,1-21, 3. čtení Jan 14,26n
Písně: 177.1, 161, 379, 675, 678, 686
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
rád bych Vám pověděl, jak události, o kterých jsem právě četl, prožil jeden z jejich možných pozorovatelů jménem Jusuf. Jusuf mohl být u toho a celou tu událost vnímat, tak jak nám ji popíše. Víc se Vám už představí sám:
Celé to začalo jako úplně obyčejný den. Tedy ne úplně obyčejný, byla sobota, šabat. Jenže pro nás, zaměstnance v pohostinství to příliš nemění. Ráno si přečteme text s Tóry, zamumláme rychlou modlitbu a šup na tržiště. Panstvo má hlad bez ohledu na den v týdnu. Dnes byl navíc svátek Šavuót, Svátek týdnů. Někteří mu říkají letnice. Ti zvláštně zbožní z nás Židů sedí v synagóze celou noc a čtou Tóru. No, představte si, jaký asi mají po probdělé noci hlad!
A právě v tu chvíli přicházíme na řadu my, pekaři. Na svátek Šavuót vždycky očekáváme velkou tržbu, pečeme třikrát tolik, co normálně. Svátku Šavuót se říkává letnice, protože se s ním otevírá léto. Někteří už nosí z polí a sadů první úrodu. Nejen lidé, ale i včely. O letnicích už za sebou máme první medobraní. A můžeme péct úplně čerstvé medové koláče. Vidíte, jak se to všechno krásně doplňuje…
Vlastně asi nevidíte, začal jsem od prostředka a vůbec se vám nepředstavil. Takže zpátky na začátek. Jmenuju se Jusuf a do Jeruzaléma jsem přišel hodně z daleka. Pocházím z malé židovské osady na úpatí hor u Kaspického moře v oblasti, které se říká Médea. Ani nevím, jak jsme my Židé do Médey přišli, za to si dobře pamatuju, jak jsem se dostal do Jeruzaléma. V naší osadě se vždycky chovaly včely, které dělaly ten nejsladší med pod sluncem. „‘Médský med‘, to zní jako dobrá obchodní značka“ řekl si můj šéf Hamid. „S tím udělám díru do světa.“ A tak se rozhodl se, že vyrazí do Jeruzaléma. To je světová metropole. Tady se potkávají různé národy i obchodní cesty. Výborné místo pro expanzi medového byznysu – Médský med. Mě vzal Hamid sebou. Moji rodiče byli chudí, Hamid jim řekl, že se o jejich milovaného synáčka Jusufka dobře postará, vezme mě do učení a do světa. Od té doby mu dělám služebníka pro všechno. Dodneška ale nemůžu pochopit, jak mohla naše včelstva přežít tříměsíční cestu přes hory a pouště. No ale došli jsme sem, a obchod celkem kvetl. Ve velkoměstě se člověk musí ohánět, tak jsme k produkci čistého medu zřídili také pekárnu. ‚Médské medové koláče‘ stojí na našem vývěsním štítě. A ty jdou právě na letnice na dračku.
To jsem se zase rozpovídal o sobě, zpátky k tomu zvláštnímu dni. Právě jsem rovnal koláče na našem stánku uprostřed velkého Jeruzalémské tržiště. Jak jsem říkal, čekali jsme velký zájem, takže koláčů byly celé hory. Odháněl jsem přitom vosy. Tržiště se už v tuhle chvíli hemžilo lidmi. Sbíhaly se jim sliny, jak čekali, až otevřou jejich oblíbené stánky. Byli tu Egypťani se svými fazolovými omáčkami, Libyjci s kuskusem, Parthové nad ohněm otáčely masové kebaby, pontští Řekové porcovali pečené jehně, lidé z Judey mačkali v mísách cizrnu, z Krétského stánku byla cítit slaná vůně ryb, z Elamského voněl sladký mátový čaj, Římští vojáci dohlíželi na pořádek a na to, jestli někdo napekl jejich oblíbené kulaté slané koláče. A byli tu další lidé ze západu, východu, severu i jihu od Jeruzaléma. Mnoho z ostatních prodavačů i jejich posluhovačů jsem znal. Potkávali jsme se tu každý den. I mezi nimi byli Židé z různých koutů celého světa. Podobně se barvami hemžily i tváře hladových zákazníků. Byli tu zkrátka všichni. A v tu chvíli se to stalo…
Z nebe to začalo strašlivě hučet. Vichr bral střechy stánků. Koláče se mi rozkutálely po celém náměstí. Vzduchem lítaly stany, tyče, ubrusy i kusy jídla. Vichřice přišla z ničeho nic. Byl to hotový tajfun. A jak přišla, tak zase zmizela. Jakoby se celé to burácení spojilo do jednoho proudu a vlétlo oknem do jednoho z bytů v rohu nad tržištěm. Chvíli byl klid. Začal jsem sbírat rozkutálené koláče. A v tu chvíli se ozvaly ty hlasy. Pořád si neumím vysvětlit, co to vlastně bylo. Z toho rohového domu vyběhla skupina mužů. Každému jako by nad hlavou hořel malý plamínek. Divil jsem se, že jim nechytly vlasy. Připomnělo mi to ten ohnivý keř, z kterého prý k Mojžíšovi mluvil Hospodin.
No, chlapi vyběhli ven, nad hlavou jim hořel oheň a mluvili a mluvili. Jak jsem klečel na kolenou nad rozsypanýma koláčema, tak jsem na ně zůstal zírat. Jsem sice Žid, ale mluvím jenom médsky. Hebrejsky a aramejsky dokážu říct leda tak medový koláč. I cenu jsem ukazoval na prstech. No jo, jenže já těm mužům rozuměl. A jsem si jistý, že médštinu nikdo z nich neznal. Zíral jsem s otevřenými ústy a nemohl jsem to pochopit. Rozhlédl jsem se kolem sebe a všichni trhovci i zákazníci tam stáli stejně strnulí jako já. Jeden zamrznul s plachtou stanu nad hlavou, druhý dřepěl nad stanovým kolíkem, třetímu se zastavila ruka se soustem na půlcesty do otevřené pusy, čtvrtý stál v předklonu nad rozlitým mlíkem. Všichni se snažili pochopit, co se to děje. Normálně překřikování na našem tržišti připomíná spíš tu věž z Babylónu. Každý si mele vlastním jazykem tu svou, nikdo neposlouchá, nikdo nerozumí. Ale teď bylo vidět, že všichni poslouchají a rozumějí, a zároveň nikdo nerozumí. Rozuměli řeči, nerozuměli jak to, že rozumějí. Vždyť byli ze všech koutů světa, každý sem přicestoval vybavený jen svou mateřštinou.
A jak jsme se všichni vzpamatovávali z toho šoku, začala se jednotlivá slova těch plamenným mužů skládat do vět a ty získávaly smysl. Tedy smysl… Rozuměl jsem, o čem mluví, ale že bych z toho byl dvakrát moudrý, to také ne. Mluvili o Bohu, o tom našem židovském, Abrahamovu, Jákobovu a Izákovu. To jsem znal ze synagogy, do které mě brávala babička. Šéf Hamid mě do ní nepouštěl, že prý „kdo by za mě pracoval“. Sám si tam ale chodil. Ti muži mluvili o Bohu, ale také o nějakém Ježíši. Občas jsem to jméno na tržišti zaslechl. Prý snad občas přišel i k našim stánkům. To se ale vždycky tlačil dopředu Hamid. Teď jsem o něm slyšel prvně pořádně. Dělal prý zázraky. Chodil po vodě, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé. Hlavně se ale prý dobrovolně bavil i s podobnými ubožáky jako jsem já. Tomu já říkám zázrak! Vážně. Taky pak není divu, že ho nakonec zabili. Římani, nebo Izraelci, nebo všichni dohromady – to jsem úplně nepochopil. Ti muži ale tvrdili, a to už mi hlava vážně nebrala, že prý nakonec obživnul a vystoupil do nebe. Vážně nevím, jak si to představit!
Když to jejich vyprávění došlo až sem, viděl jsem, že někteří lidé se začali pochechtávat. Říkali: „koukněte na ně, ty museli v noci řádit, vždyť jsou úplně namol“. Já jsem na ně koukal. Koukal jsem se jim do očí. To nebyly oči opilců. Neměli oči zatažené mlhou propité noci. Jiskřilo jim v nich. Ne jako šílencům, ale jako když někdo povídá o zážitku, kterého je tak plný, že mu slova nestačí. Když je úplně nadšený. Gestikuluje rukama, až se víří vzduch. A naklání se k vám tak blízko, aby kus toho zážitku dýchnul i na vás. Zdálo se, jako by nestihli zavřít ústa, když jim do okna vletěl ten vichr. Nadechli se ho. A byli toho teď plní. Nebyli opilí, byli nadšení, jakoby je popadl jakýsi Duch a teď s nimi lomcoval, aby se se všemi podělili o ty největší zážitky svého života. Bylo to strhující!
Jak jsem je pozoroval, pomalu se mě jejich nadšení také začínalo zmocňovat. Bylo to strašně silné. Pořád jsem si opakoval: „Co to má znamenat?! Co tohleto u všech všudy má znamenat? Čeho jsem se to stal svědkem?!“ Viděl jsem, že nejsem sám. Kolem mě nebyli jen posměváčci, ale i další, kteří těm mužům vyseli na rtech. I když jsem je neznal, a neuměl mluvit jejich řečí, začal jsem s nimi všemi pociťovat zvláštní jednotu. To nadšení bylo strhující.
A jako by ti muži četli otázku: „Co to má znamenat?“, která nám všem zvonila v uších. Začali na ni odpovídat. Jeden z nich vyskočil na převrácenou bednu od kapadockých pomerančů a začal kázat. Vysvětloval, co se děje. Jako dobrý řečník, na začátek zaujal vtipem: „Myslíte, že jsme opilí? Vždyť je devět ráno.“ Tak si s lehkostí získal pozornost, a pak už nastoupil s těžkým kalibrem. Pochopil jsem, že cituje nějakého biblického proroka. Lidi okolo říkali, že se snaží vysvětlit, že se vyplnilo jeho proroctví. Je pravda, že se tam mluvilo i o větru a ohni. Nerozuměl jsem všemu.
Zůstal jsem ale jako u vytržení, když začal mluvit i o mně. Tedy o služebnících a služebnicích. Že prý Bůh dá svého Ducha i služebníkům. Že nadchne i obyčejné slouhy. Se mnou, otloukánkem, poslíčkem a klukem pro všechno, že se někdo bude bavit! Říkali taky, že prý bude zachráněn, kdo vzývá jméno Páně. To mě úplně omráčilo. Mě že někdo, nějaký pán, zachrání z mé nádeničiny! Že mi něco dá zadarmo! Mně, Jusufovi z hor ztracenému ve velkoměstě! Ke mně, že se obrátí Bůh a sešle ke mně svého Ducha! A taky, že jo. Vážně mě to nadchlo! I mnou jako by začala lomcovat nějaká neviditelná síla.
Ti muži říkali, že kdo řekne: „Pane, tady jsem!“, bude zachráněn. Pořád mi nebylo moc jasné, o jakém Pánovi to mluví. Jistě jsem věděl, že to není můj šéf Hamid. Že Pán říkali tomu Ježíšovi, jsem chápal. Nechápal jsem ale ještě úplně, co byl vlastně zač. Cítil jsem ale, že ty muži ví, o čem mluví, že oni ví, za kým jdou a to ostatní, říkal jsem si, to se uvidí. Byl jsem z toho všeho vážně nadšený, říkal jsem si: „Pánejo!! Pane, jo!“
Nechal jsem Médské medové koláče, médskými medovými koláči a přidal jsem se k nim.
Amen