Benjamin Roll
1. čtení: Matouš 4, 18-22
Biblická základ kázání: Jeremiáš 1, 4-8
Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ Nato jsem odpověděl: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Ale Hospodin mi řekl: „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.“
Co bych vám měl zrovna já říkat? Nevím, jak bych mluvil. Nejsem ještě farář, nejsem ani dostudovaný. „Jsem přece chlapec.“
Přesto právě probíhají bohoslužby, služby Boží. Vnímáte to? Zkuste se se na chvíli zastavit ve svých myšlenkách a prožijte si tuto chvíli. Kde sedíte, v jaké budově, na jaké židli. Jaké písně jsme zpívali. Co se dosud dělo, jaké texty jsme četli, co se říkalo. Co bude následovat? Co od této chvíle čekáte? Proč jste sem přišli? Vnímáte to? Právě probíhají bohoslužby.
Opět po týdnu je tu ten zvláštní čas, kdy chceme mluvit o tom, co nazýváme slovem Bůh. Chceme být v jeho přítomnosti. Chceme Boha zaslechnout. Ale jak? Čím se tento čas liší od ostatních? Jsme snad nyní Bohu nějak blíž? Je snad toto místo Bohu nějak blíž? Je snad ten člověk na kazatelně Bohu nějak blíž? Ani místo, ani čas, ani osoba kazatele. Nic z toho přece fakticky nemění nic na Boží přítomnosti, či nepřítomnosti. A přesto se scházíme. Chceme být spolu. Chceme být s Bohem.
Ježíš nás vyzývá, abychom ho následovali jako jeho učedníci, abychom o něm mluvili, abychom šířili dobrou zprávu o Bohu, o jeho lásce k nám a o naší lásce k druhým… Ale jak o tom všem vůbec může kdokoli doopravdy mluvit? Možná očekáváme, že nám v tomto pomohou právě faráři, farářky, teologové, teoložky, studenti a studentky teologických fakult či prostě naši starší souvěrci. Ale jediná výhoda těch všech je, že na přemýšlení mají možná více času (a to ještě navíc jen někdy) a snad znají vícero lidských přístupů k víře a mají v nich přehled. Ale stále přece jde jen o lidské přístupy, o lidské představy. To už nesouvisí s věkem, pohlavím či postavením, připraveností nebo vyspělostí, nýbrž prostě s lidstvím.
Můžeme jako lidé vůbec něco říci o tak zásadních pojmech jako je Pravda, Láska, Smysl, Bytí, Dobro, Bůh? Vždyť ani ty samotné pojmy zdaleka nevystihují, o co jde. Může snad jakýkoli člověk říci něco víc než řekl Jeremjáš? „Ach panovníku Hospodine, nevím jak bych mluvil!“
Mohli bychom tedy veškeré mluvení o těch zásadních věcech prostě vzdát. Ale čemu by to pomohlo? Ona základní lidská otázka po životě, vesmíru a vůbec, tu přece stále bude ležet dál. Nezmizí. A ani Ježíš nás nepřestane vyzývat jít s ní do světa.
Člověk by takový úkol rád odložil. „Až budu starší, vzdělanější, zkušenější, až sám něco dokážu, až Boha dostatečně poznám, teprve poté o Něm mohu mluvit.“ Jenže, to bychom to také mohli odkládat až do smrti.
Stud o Bohu mluvit je asi opravdu mnohem upřímnější než nějaké vyřvávání o tom, že nás Ježíš všechny miluje nebo naopak soudí…
Koneckonců i v Bibli čteme, že Boha nikdy nikdo neviděl. Jeho jméno se nesmí vyslovovat, na jeho tvář nesmí pohledět ani Mojžíš. Boží podoba se nesmí nijak znázornit, zpodobnit.
To všechno je ochrana před lidským vymýšlením si. My bychom totiž tak rádi měli Boha na dosah ruky, tak rádi bychom jím manipulovali, aby odpovídal našim představám.
Právě tuto touhu autoři Starého zákona znali a přitom tušili, že Bůh je vždy ještě jiný, jinde a jinak.
Právě kvůli Boží neuchopitelnosti se Mojžíš Boha zeptal na jeho jméno a uslyšel onu zvláštní větu: „Jsem, který jsem“ a i přes to, že s Bohem přímo komunikoval, měl stejný strach mluvit o tom s někým dalším jako měl Jeremjáš a jako máme tak často i my. Právě pro těžkou srozumitelnost Boží vůle chtěl např. prorok Jonáš utéct na lodi od svého úkolu a právě pro náročnost toho všeho se Jeremjáš zdráhá přijmout své povolání. Jeremjáš neví jak mluvit o Bohu a ještě k tomu tuší, jaké důsledky bude upřímné mluvení o Bohu a s Bohem mít. Tuší jak těžký osud ho čeká. Jak ho mnozí lidé odmítnou a zatratí právě proto, že bude bořit jejich představy a jejich sebejistotu a říkat nepříjemnou pravdu. Ale přesto je Hospodinem povolán a přes všechny ty pochybnosti svému povolání dostojí. Božímu záměru a smyslu možná nemůžeme úplně porozumět, ale v útěku od něj není smysl vůbec žádný.
Věřím, že stejně jako Ježíšovo povolání k učednictví, můžeme i Hospodinova slova z knihy proroka Jermjáše vztáhnout na sebe:
„Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě…“ (Jr 1, 5)
Tohle zní možná dnešnímu člověku zvláštně, ale nechme teď stranou úvahy o předurčení. Hlavní co z té věty vyplývá, je, že Bůh nás dobře zná, ví o našich lidských slabostech, selháních, straších a přesto nás chce tady na světě mít. Každého z nás. Obdaroval nás mnohými dary a doufá, že dostojíme závazkům, které z nich vyplývají. Navzdory tomu, že si nejspíše nikdy nebudeme a ani nemůžeme připadat připraveni, jsme všichni již teď povoláni k hledání a opatrnému nacházení Smyslu. A nejsme na to sami!
Sice o Bohu nemůžeme nikdy mluvit naplno a s konečnou platností, ale přesto o něm mluvit máme (Barth). I navzdory vědomí, že vždy mluvíme jen ze své neúplné lidské perspektivy. Avšak abychom mohli vůbec mluvit, musíme nejprve začít opravdově naslouchat.
A my pravdu můžeme naslouchat! Když opatrně bereme do rukou Bibli a když se snažíme pochopit ten složitý systém obrazů a metafor, kterým je křesťanské náboženství, můžeme v tom všem zahlédnout záblesky pravdy.
Bible a křesťané všech generací totiž svědčí o tom, že Hospodin nechce zůstat nedostupný. My na něj nedosáhneme, ale on přišel k nám. Lidé, kteří poznali Ježíše, vyznali, že: Ten neuchopitelný pojem, který zakládá veškeré bytí… Ten dobrý princip světa, který přesahuje vše, co známe… Ten naplněný smysl života… Láska, která vše objímá… To skryté tajemství. Ten nedostupný a nedosažitelný Bůh se stal člověkem.
O Boží podstatě toho moc kloudného říci nemůžeme. Můžeme však mluvit obrazně. A obrazem Božím, je přece člověk! Jediné, co o Bohu můžeme opravdu říci, je to, co říká on sám. A jediné opravdové Boží Slovo, které známe, se stalo tělem (J 1, 14).
Bůh nechtěl a nechce zůstat skrytý! Stvořil svět a všechen život proto, že chtěl milovat a chtěl se dát poznat. A ze stejného důvodu přišel do světa jako člověk Ježíš. Aby ukázal, jak to původně myslel, když člověka tvořil a skrze tento obraz vlastně ukázal i sám sebe. Křesťan se proto již nemůže vymlouvat, že neví vůbec nic. Něco přece víme! Věříme, že Bůh tady byl, chodil, jedl, spal, Že zemřel a smrt přemohl a že tu s námi stále je ve svém působení, jako Duch svatý. Jenže tuhle skutečnost zřejmě opravdu nelze popsat teoreticky.
Stále mám pocit, že jsem vlastně neřekl nic. Že jsem se zamotal do složitých formulací a nakonec skončil u dogmatických frází, které zřejmě marně chtějí uchopit neuchopitelné a předat nepředatelné.
Já nevím jak bych mluvil…ale On ví:
„Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.“ (Jr 1, 8)
Amen