Michael Pfann
Vrchlabí 26. 7. 2020
Texty: Introit Ž 107,9, 1. čt. Gen 18,1-15, Kázání Žd 13,1-3 , 3. čt. Ef 2,17-19
Písně: 177.1, 442, 440, 364, 672, 685
Základ kázání, Židům 13,1-3: Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení.
Mít za hosty anděly.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé
určitě znáte následující pohádku. Chudá vdova sedí za stolem v chalupě, která ji pomalu padá na hlavu. V rukou převaluje poslední mince. Ani je nemusí počítat, tak málo jich je. Vystačí tak na suchý chleba do konce týdne. Voda ze studně teče už jen malým pramínkem. Za stolem čouhají čtyři hladové krky. S chléva žíznivě bučí vyschlá kráva. Pod oknem dokvokávají jedna šedivá slepice za druhou. Vejce snáší už jen ve svátek. Chudá vdova se střídavě modlí a propadá zoufalství. Venku mezitím padnul večer. Když tu náhle někdo klepe na dveře.
Žena se ztěžka zvedne a jde otevřít. Rezavé panty zaskřípou a za nimi stojí hubený stařík. Šaty roztrhané, vousy rozčepýřené a mýdlo neviděl jistě týdny. A že prý má hlad, jestli by nebylo alespoň tvrdá skýva chleba. A taky, že se blíží bouřka, jestli by si nemohl na noc ustlat v chlívě. V ženě se to pohne soucitem. Hladová hladovému porozumí. V duchu odečte jeden den, na který měla vypočítaný příděl chleba a pozve starce dál. Na stůl před něj postaví kus chleba, z hřebíku sundá poslední štůček špeku schovaný na nejhorší časy a dokonce z krávy vymačká krajáč mléka. Děti lačně zírají, jak v dědovi mizí královská hostina. Kručení jejich břich a hromy přicházející bouřky spolu ladí temnou fugu.
Po jídle stařec sedí za stolem a naslouchá ženě. Naslouchá jejím nářkům a chápavě přikyvuje. Nakonec se zvedne se od stolu. Tajemně pronese: „venku se blýská.“ Koukne dírou ve střeše na nebe a dodá: „možná na lepší časy“. Pak s mírným úsměvem popřeje dobrou noc a odejde spát na slámu do chléva. Žena ještě dlouho leží s otevřenými očima, zírá do stropu a přemítá nad temnou budoucností. Nakonec přeci jen usíná s nejasným zábleskem klidu. Ráno si stařec pod okapem opláchne tvář. Srdečně se rozloučí se všemi dětmi i jejich matkou. Když za ním strhaná žena zavírá dveře, poprvé ho vidí zezadu. V krátkém okamžiku, než dveře zaklapnou, si všimne, že zpod orvaného kabátu mu dole čouhá cosi jako bílé peří, jako by tam snad skrýval křídla. Žena dovře dveře. Povzdechne si nad svým bláznovství a jde obstarat krávu. Děti, které za loučícím se mužem koukají z okna v sednici, vidí, že chlapík se před odchodem naposled otočí k domu, něco zadrmolí pod vousy a zvedne ruce, jako když kněz žehná v kostele. Pak jim zmizí před očima.
Žena v chlívě nalije vodu krávě a hladina v sudu neklesne. Nasype zrní slepicím a v košíku ho zůstane stejně, jako před tím. Pak, nevěří svým očí, najde co slepice, to vejce. Běží do síně, zadělá na těsto, mouky neubyde a zlatý bochník je dvakrát tak velký co jindy. Děti se po měsících najedly do syta a ještě zbylo. Od starcovy návštěvy už žena nikdy neměla málo, děti neměly hlad a o mléko od krávy se žena mohla dělit se sousedy. Jako by se nad jejím domkem vznášelo nějaké kouzelné požehnání. — Zdá se, že aniž to věděla, měla za hosta anděla.
Určitě nějakou takovou pohádku znáte. Nevím, kdo ji napsal, ani jak se jmenuje, tak jsem si ji musel vymyslet. Ale vím, že podobný motiv nezvaného hosta, s kterým přišlo do domu požehnání, jsem slyšel v pohádkách mnohokrát.
A nejen v pohádkách. Četli jsme ho i v prvním čtení. Abrahama a Sáru navštívili tři hosté. Staří manželé je královsky pohostili. Připravili jídla, jako na svatbu a postarali se o to, aby se cizincům, kteří přišli na návštěvu, dařilo nejlépe, jak to šlo. Ti tři mužové, snad to byli andělé, jistě to byli Boží poslové, jim nakonec zvěstovali zprávu, že prastaré Sáře se narodí dítě. Ta se jen smála. Ale i tohle požehnání převýšilo její představivost a dítě se narodilo.
Tytéž muže ještě toho dne večer nechtěli v Sodomě a ta lehla popelem. Zachráněn byl jen Lot s rodinou, který cizince přijal pod svou střechu.
Máme ale i mladší příběhy o nuzných hostech, kteří klepali na dveře, ale lidi je před nimi zabouchli. Byla to mladá těhotná žena a její muž. Hledali místo, kde porodit. Ti, co před nimi zabouchli dveře, se možná báli, že by se z jejich domu stalo poutní místo. Davy by proudily dívat se na dům, kde se narodil Boží syn. Jenže domácí o setkání s Bohem nestály. Nebo možná ano, ale na ne s takovým Bohem, který se narodil nuzákům. A tak se narodil v chlévě. Podle Lukáše i na to dohlíželi andělé.
Ze všech těch příběhů plyne ujištění, že Bůh posílá do světa své posly. Anděl znamená prostě posel. Bůh posílá do světa své posly. Jenže ti většinou nevypadají tak, jak by si člověk představoval, nebo dokonce přál. Málokdy chodí oblečení do krásných bílých šatů. Nad hlavou jim nesvítí svatozář, která by jako výstražné světýlko upozorňovala: „bacha anděl, prostřete stůl“. A tak se snadno může stát, že člověk tu důležitou zprávu, kterou poslové andělé nesou, prostě mine. Zabouchne před ní dveře. Často tu zprávu totiž na rtech má někdo, kdo třeba vypadá nuzně, na kom je až moc vidět jeho utrpení, někdo, kdo potřebuje naši pomoc, kdo nám snad dokonce nahání strach, někdo kdo vypadá cize. A dávat si pozor na cizí lidi, to se učíme od malička. V dětství to snad ještě dává smysl. Problém je, že ta ostražitost zůstává člověku až do dospělosti. Je třeba s ní vědomě pracovat. Učit se rozlišovat mezi opravdovým nebezpečím a vlastním strachem. Jinak se může snadno stát, že se ochudíme o zásadní setkání. Že zabouchneme dveře před dobrými zprávami a požehnáním, které s takovým setkáním přichází.
To čtení z dopisu Židům nás křesťany vyzývá k bratrské – a přidejme i sesterské – lásce. Spolu s těmi zmíněnými příběhy pokračuje dál a vyzývá nás také k lásce k cizím. Ano, v tom původním řeckém znění je obojí, filadelfia – tedy láska k bratřím a sestrám i filoxenia – tedy láska k cizincům. To první, se nám doma, ve sboru i v církvi většinou celkem daří. Máme se tady mezi sebou rádi. To je důležité. Vytváří to pro nás důležité životní zázemí. Člověk pevně zakotvený v dobrém, známém zázemí se pak nemusí bát otevírat se i tomu neznámému. A přece to není lehké.
V Bibli žije celé tradice pohostinnosti, tedy ochoty a odvahy otevřít se a přijmout lidi, kteří přichází zvenčí a potřebují naši menší nebo větší pomoc. V islámu patří pohostinnost dokonce k jednomu z pilířů náboženství. Jejich náboženství muslimy zavazuje k tomu, aby přijímali na jeden až tři dny hosty, třeba cizince, které se z nějakého důvodu octnou v nouzi. Podobná tradice se, jak jsme viděli, vine i Biblí od nejstarších starozákonních příběhů, přes evangelia až do nejmladších epištol. Za výzvami k pohostinnosti stojí židovská zkušenost putování pouští, vyhnanstvích v Egyptě, Babylóně i dalších, ale také zkušenost Ježíšovy hmotné nezajištěnosti, Pavlových misijních cest i ohrožení rané církve. Lidé Bible vědí, jaké to je být cizincem. Vědí jak důležité je najít někoho, kdo vám na chvíli pomůže, nechá vás složit hlavu, dá vám napít, nebo s vámi pohovoří. Zdá se mi, že od té doby, co se pár století po dopsání Bible církev začala dobře zabydlovat v kamenných domech, začala tuhle zkušenost trochu zapomínat. Někdy, jistě ne vždy, s tou pohostinností zůstává jen u vlastních lidí.
Byla by škoda, kdyby to tak bylo, protože právě s nových setkání se rodí nové věci. Ale není to snadné. Otevřít dveře někomu zvenčí, znamená překonat vlastní strach, otevřít vlastně trochu také sám sebe. Dát něco ze sebe. Když to ale člověk dokáže, otevře se, dá něco ze sebe, uvolní tím také místo proto, aby něco nového přijal. Něco nového se dozvídá, o druhých, o světě, o sobě a snad i o Bohu. Jako v té písni: „Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme, kdo ztrácí, nalézá sebe i jiné.“ A když má člověk štěstí, jako chudá vdova z té pohádky, nebo Abraham se Sárou, může mít za hosty i anděly. Andělé jsou Boží poslové. Většinou nemívají svatozář a tak je těžko je poznat. Někdy mohou před dveřmi vypadat jako pořádní strašáci. Člověk ale nikdy neví, kdo pod sakem skrývá křídla. Když je člověk přijme za své hosty, do jeho domu přichází požehnání. Jako v tom pořekadle „host do domu, Bůh do domu“.
Přijde mi pro nás jako lidi i jako církev ohromně důležité učit se obojí lásce, té bratrské a sesterské i lásce k těm, kdo jsou nám zpočátku cizí. Je důležité učit se (1) být pevní v našem zázemí, v našich vztazích i tradicích a (2) zároveň se otevírat novým věcem skrze nová setkání s lidmi odjinud. Tak se můžeme vzájemně obohacovat. Nově se nacházet. Jen tak se může stát, že budeme mít za hosty anděly a třeba i my se staneme anděly někomu dalšímu. Věřím, že to setkání bude tak krásné, jako to zní: Mít za hosty anděly. Skrze taková setkání do světa přichází Boží požehnání. A jeho hladina, jako té vdově pak v sudech neklesá. Amen