Michael Pfann
Vrchlabí 16. 8. 2020,
Texty: Introit Ž 33,12, 1. čtení MK 12,28–34, Kázání Ř 11,25–32, 3. čtení Ex 19,3–5
Písně: 177.1, 118, 623, S 125, 510, 549
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
byl jsem se v pátek podívat na vrchlabský židovský hřbitov. Nic jsem nenašel. Ne proto, že by tam hřbitov nebyl. Byl. Ale už není. Židovský hřbitov založen na začátku minulého století. Přežil první světovou válku. Přežil první republiku. A to je pozoruhodné, přežil dokonce i druhou světovou válku. Až teprve po ní město Vrchlabí prodalo náhrobky a zarovnalo terén. Na jeho místě (pokud jsem to dobře pochopil) dnes stojí kolumbárium. Na současném hřbitově není ani pomník, nebo alespoň pamětní tabulka, která by židovský hřbitov a místní Židy připomínala, (jen obecná informační tabule).
Přitom Židé, stejně jako Němci, ve Vrchlabí žili. Byli to sousedi, spolužáci, přátelé. Patřili sem. Po svém přispívali k zdejšímu životu. Běžnému i náboženskému. A pak byli násilím pryč. Nejdřív oni, pak Němci. Zbylo po nich prázdno. To jsme se po desetiletích už naučili z velké části ignorovat. To prázdno ale zůstává.
Proč o tom mluvím? Na dnešek v církevním kalendáři (alespoň tom německém) připadá tzv. neděle Izraele. Ta připomíná úzký vztah, který k sobě křesťany a Židy pojí. Bůh Abrahamův, Izákův a Jakobův, ve kterého věří Židé, je Bohem, kterému věříme my. Hebrejská Bible, je Starý zákon křesťanské Bible. Příběhy Izraelského lidu jsou příběhy, které si vypráví i církev. Ježíš byl Žid. Když se ho zeptají, jaké je největší přikázání, cituje Ježíš hebrejskou Bibli: „Miluj Boha a miluj svého bližního, jako sám sebe.“ Vztah mezi křesťany a Židy trvá, i když na ulicích židovské sousedy nepotkáváme. O to víc je třeba si je připomínat. Hledat jak stále ovlivňují i naši současnost.
A přitom ten vztah mezi Židy a křesťany v dějinách často nebyl bratský, jak by snad mohl někdo očekávat, když máme stejného Otce. Někdy ten vztah byl naopak velmi krutý. Dnes snad už ale žijeme v čase, kdy můžeme hledat především to, co nás spojuje a učit se respektovat v tom, v čem se lišíme.
Vztah mezi Židy a rodící se církví se snažil promyslet už apoštol Pavel. Dělal to v době, kdy se církev formovala právě z Židů, kteří uvěřili Ježíši Kristu i z těch, kteří k němu přišli odjinud. Pavel to myslel jistě dobře. Je třeba ale říci, že mu v některých jeho závěrech chybělo trošku citlivosti. Ve své argumentaci projevuje podobnou dravost, se kterou před krátkou dobou pronásledoval křesťany. Pavel, sám Žid, se trápí tím, že mnoho Židů neuvěřili Kristu, tak jako on. Sám v Ježíši rozpoznal mesiáše, na kterého Izraelci po staletí čekali. Těm, kteří v Ježíši mesiáše neviděli, to má za zlé. Tvrdí, že jsou zatvrzelí. Říká dokonce, že ti, kteří neuvěřili evangeliu, se stali Božími nepřáteli.
Pavel jedním dechem dodává, že Boží vyvolení Židům zůstává, že jim ho nikdo nevezme. Pavel to myslí dobře. Jenže když někdo v první větě člověka označí za Božího nepřítele, je těžké vydržet poslouchat až do konce věty. Ta první část věty zní po staletích Božích zaslíbení Židům jako facka do tváře. Po ní už člověku zvoní v uších a to další je špatně slyšet. Není divu, že na rozdíl od Ježíše, se Pavel mezi mnoha Židy netěší příliš velké oblibě.
Přesto všechno se mi zdá, že se Pavel těchto pro někoho skandálních neobratností dopustil přeci jen v dobré víře. Tak už to s dobrými úmysly někdy bývá. Pavel ještě očekával, že Ježíš se brzy vrátí a s ním i soudný den a Boží království. Asi se těžko vyrovnával s tím, že by snad Židům, kteří neuvěřili Ježíši, měla být odepřena Boží spása. Nemohl to sice asi úplně pochopit, ale viděl, že Židé mají k Bohu svoji cestu. A právě cestu k Bohu chtěl Pavel ukázat co nejvíce lidem. Proto se vydal o Bohu a jeho Synu Ježíši povídat do celého světa. Byl otevřený, i k Židům i k nově příchozím.
Ti, kdo po staletí líčili Židy jako ty, kteří nepoznali mesiáše, kdo se stali Božími nepřáteli, nebo dokonce zabili Krista, ti špatně četli Bibli. Konkrétně z Pavla četli vždy jen půlku věty. Jeho záměr nebyl vylíčit Židy jako Boží nepřátele. Sobě i těm, kdo viděli cestu k Bohu skrze Ježíše, se snažil vysvětlit, že Židé stále zůstávají prvorozenými Božími dětmi. Vysvětloval těm, kdo by Židům chtěli brát cestu do nebe, že Boží zaslíbení Židům nikdo vzít nemůže. Nad nimi se Bůh slitovává jako nad prvními ze všech. Zdálo by se to jasné, Boží dary a zaslíbení nejde vzít zpátky. Pavel ale tušil, že právě o to se někteří lidé budou snažit.
Pavlova snaha o pochopení vůči Židům neuvěřivším v Krista, je v něčem zvláště poučná.
Zdá se mi, že se lidem občas stává něco podobného: Člověk se snaží otevřít druhému, někomu kdo je jiný než on. Snaží se, seč může. Snaží se porozumět v čem, a proč je ten druhý jiný. Sám si utvoří nějaké vlastní vysvětlení a pochopení. U druhé strany nakonec ale narazí na odmítnutí.
Zkusím to vysvětlit na příkladu. Určitě už se vám stalo, že jste někomu dali špatný dárek. Snažili jste se, seč jste mohli. Zjistili jste si třeba, jakou nosí velikost a jakou má rád barvu a že má rád proužky. A stejně jste se sekli. Koupili jste totiž tričko se vodorovnými proužky místo svislých. Každý přece ví, že vodorovné proužky rozšiřují, kdežto svislé zeštíhlují. Jenže vám přijdou všechny proužky stejné a už vůbec nemáte dojem, že by obdarovaný potřeboval hubnout. No jo, jenže on to vidí jinak a jemu jste se snažili udělat radost. Jenže špatně. Udělali jste vstřícný krok. Nepochopili jste ale něco, co je pro sebepochopení toho druhého zásadní. A tak se dobrá snaha obrátili v rozmrzelost.
Ten příklad samozřejmě kulhá a zásadně zjednodušuje. Pomáhá snad ale vysvětlit, že člověk na cestě k druhému může narazit na limity vlastní představivosti. Pokud se člověk chce otevřít druhému a skutečně se s ním setkat, je třeba, aby mu hleděl do tváře, aby mu naslouchal. Jedině tak může pochopit jeho pohled na svět. V opačném případě se dobrá snaha mine účinkem a snadno narazí na odmítnutí.
Zpátky k Pavlovi. Pavel mluví o Židech, kteří neuvěřili evangeliu, jako o Božích nepřátelích. Nemůžu se ubránit tomu, že se při tom Pavel vůči nim dopustil křivdy. To se bohužel může stát i takovým osobnostem jako byl on. Daleko větší křivdy, která stála mnoho životů, se ale dopouštěli ti, kdo nečtou Pavla důsledně. Pavel nikoho neodsuzuje. Naopak dokonce i těmito slovy míří k zcela radikální otevřenosti. Ten oddíl končí slovy: „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nad všemi slitoval.“ Jinými slovy, všichni lidé selhávají, ale Bůh všechny lidi přijímá.
To je úplně zásadní zpráva, že Bůh přijímá všechny lidi. To je zásadní zpráva i zásadní výzva. Je třeba ji slyšet právě dnes. Selektivní vidění a umně formulovaná nenávist vůči různým skupinám společnosti ze znovu stává efektivní politickou municí. Když se půjdete podívat na vrchlabský židovský hřbitov, uvidíte, že nenávist po sobě zanechává prázdno. Proto je třeba se nenávisti stavět otevřeností a snahou o porozumění. Hledět si vzájemně do tváře.
Viděli jsme, že otevřít se a porozumět lidem, kteří jsou jiní než my, může být těžké. Bůh se ale slitovává nad všemi, tak co by si člověk vybíral. Může se ale stát, že se i v dobré snaze dopustíme křivdy. Důležité je i navzdory tomu nepolevovat, překračovat svoje představy, snažit se naslouchat a hledět druhým do tváře. O tom vypráví následující příběh, kterým dnešní kázání uzavřu. Vypráví také o tom, že stejně jako křesťané i Židé vyhlížejí ten den – tedy den, kdy přijde (pro nás po druhé) mesiáš.
Jeden rabín se zeptal svých žáků, kdy začne den. První odpověděl otázkou: „Začne den, když z dálky rozpoznám psa od ovce?“ „Ne“ odpověděl rabín. „Tak den začíná, když dokážu z dálky rozeznat fíkovník od datlovníku“ řekl druhý žák. I on uslyšel: „ne“. „Tak kdy tedy začíná den?“, tázali se žáci. Rabi jim odvětil: „Den začíná, když se podíváš do tváře druhého člověka a vidíš v něm svoji sestru nebo svého bratra. Do té doby je kolem nás stále noc.“ Amen