Michael Pfann
Vrchlabí 20. 9. 2020
Texty: Introit Ž 127,1b-2, 1. čt Mt 6,25-34, Kázání Gen 2,4b-9.15, 3. čt Iz 51,3.
Písně: 642.1, 180, S 172, 618, 192, S 489
Adam a Adama.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
člověk se hebrejsky, řečí Starého zákona, řekne Adam. Adam je člověk. Země se řekne hebrejsky Adama. Adam a Adama. Člověk a země. Kdyby se to mělo převést do češtiny, pak by se člověk řeklo nejspíš zemák, nebo dokonce zeman. Země a zemák. Raději zůstanu u Adama a Adamy. Už podle těch hebrejských slov mají mezi sebou člověk a země blízký vztah. Otázka je, jaký ten vztah je a jaký může být.
Seděl jsem loni v Křížlicích na louce nahoře nad evangelickou školou, na dohled od kostela. Byl krásný letní den a užíval jsem si, že můžu sedět v trávě, koukat na hory a nebe a hřát se na sluníčku. Koukat na přírodu bylo krásné. Daleko těžší ji ale bylo slyšet. Z druhé strany, z Benecka přes údolí řvalo rádio osmdesátkové hity. Začal jsem si toho od té doby všímat a zjistil jsem, že je téměř nemožné být v přírodě, třeba poměrně divoké a přitom neslyšet něco, co má lidský původ. I když není na dohled žádný člověk, ani žádné lidské obydlí, téměř vždycky je slyšet rádio, motorová pila, auta, letadla, nebo aspoň bzučení elektriky v drátech nad hlavou. Adam a Adama. Člověk a země mají blízký vztah, ale zdá se jako by to v něm bylo nějak pokroucené. Jako by se snažil člověk zemi překřičet nebo předběhnout.
Je proto zvláště poučné podívat se, jak o vztahu člověka a země mluví Bible. Vztah je to tak významný, že je o něm řeč hned v jejích prvních kapitolách. Ty první dvě přinášejí rovnou dvě vyprávění o stvoření země a člověka. Jaký je tedy náš vztah k zemi?
Slyšeli jsme, že člověk a země jsou ve Starém zákoně tak pevně propojeni, že se to otisklo i do jejich pojmenování. Adam a Adama. O jejich blízkosti mluví i to druhé povídání o stvoření člověka. Bůh podle něj nejdřív stvořil zemi a nebe. První krok je tedy Boží. Bůh tvoří. Země byla ale na začátku pustá – bez rostlin. Bůh ji ještě nezaléval deštěm a také nebyl, kdo by ji obdělával. To měl být úkol pro člověka. Tak je hned na začátku vymezen úkol člověka ve vztahu k zemi. Člověk má zemi obdělávat.
Co ale znamená obdělávat? Je to zemědělničení, rytí se v hlíně, nebo je v tom i víc? Je potřeba se ještě jednou vrátit do hebrejštiny. To slovo, které se tu překládá jako obdělávat, má v hebrejštině také význam sloužit. Často se vyskytuje ve spojení se službou Bohu. Ukazuje se, že vztah mezi člověkem a zemí nelze myslet bez vztahu k Bohu. Lidský vztah s přírodou, tedy se zemí přímo souvisí se vztahem k Bohu. Člověk není na zemi pánem. Není tím, kdo poručí větru i dešti. To prostě nejde. Zemi tvoří Bůh. A Bůh tvoří i člověka. Ten dostává úkol zemi obdělávat a to takovým způsobem, aby tím sloužil Bohu. Co to znamená?
Můžeme si člověka představit jako zahradníka, kterého si na svou zahradu pozval Bůh. Dal mu do ruky motyku a nůžky. Řekl mu: „Tady můžeš žít. Koukni na tu krásu. Starej se o ní nejlépe jako umíš. Střež ji, aby se ji nic špatného nestalo. Pamatuj přitom, že ta zahrada patří mně. Nesnaž se mě přechytračit a já se o tebe budu dobře starat. Máš tu všechno, co potřebuješ. Jsou tu nádherné stromy, plné sladkého ovoce. Uprostřed téhle zahrady se postarám o tvůj život. Uprostřed téhle zahrady je život.“ Nějaké taková slova zní zpoza příběhu o tom, jak Bůh vdechuje život člověku.
Právě i v té chvíli, kdy vdechuje Bůh člověku život, se znovu ukazuje na blízký vztah mezi člověkem a zemí. Čteme, že „Hospodin vytvořil člověka, prach ze země“. Hospodin stírá prach ze země. Sbírá do jemna rozdrolené kousky zeminy. Bere je do hrsti. Mohl by do ní fouknout a bylo by po všem. Místo toho do prachu vdechne doslova „dech života“. A z prachu země zformovaný člověk se tak může poprvé nadechnout.
Člověk je stvořen ze stejného materiálu jako země. Ze země, z Adamy formuje Hospodin Adama, člověka. Adam z Adamy. Tak blízko jako ta dvě slova si člověk a země jsou. František z Assisi, jehož písničku Laudato si jsme zpívali, pamatuje na společný původ země a člověka. Má jejich vztah za velmi blízký. Proto mluví o matce zemi jako o sestře člověka.
Jaký je tedy vztah člověka a země? Člověk a země jsou si blízko, jsou si příbuzní. Podle Františka jsou jako sourozenci, kteří jsou utvořeni ze stejného materiálu. Jsou to sourozenci, kteří dostali život ze stejného zdroje jako my – od Otce, Boha stvořitele. Když v tomto smyslu mluví o zemi František z Asissi jsou to slova plná lásky, lásky mezi sourozenci.
Dále je vztah mezi člověkem a zemí vztahem péče. Člověk má za úkol zemi obdělávat. Má to dělat tak, aby na jeho péči bylo vidět, že slouží tomu, který zemi stvořil. V lidském vztahu k zemi se má projevovat respekt k jejímu stvořiteli. Člověk ji má obdělávat s dobrým úmyslem. Zemi v rajské zahradě má střežit, aby se ji nic špatného nestalo. Na druhou stranu pak skrze zemi dává Bůh člověku všechno, co potřebuje k životu – bezpečí, jídlo i vodu. A to tak dlouho, dokud člověk zemi obdělává s úctou k tomu, kdo mu ty dary dává.
Ve chvíli, kdy člověk respekt k Bohu ztratí, zapomene na vděčnost a sám se chce stát pánem, všechny ostatní vztahy se porouchají. Je vyhnán z dostatku a blahobytu zahrady Eden. Země, která ho zajišťovala, se mu stává nebezpečnou.
A tak se po všech těch krásných obrazech o harmonickém vztahu mezi Bohem, člověkem a zemí dostáváme k tomu, co dobře známe. Pokušení osedlat si zemi ze sebe nedokážeme dostat pryč. Myslím, že je zatím skryto zhrzené vědomí toho, že nakonec to stejně nedokážeme. Člověk se snaží zemi rozparcelovat, obehnat ploty a na svých flíčcích země ji zrýt a ovládnout. Stačí, ale pár týdnů bez péče, trochu deště a oky plotu prorůstá bujná tráva a spolu s nálety si dere cestu do zahrady. Ostatně, koukněte cestou z kostela na náš komín, jak se na něm daří bříze. A to jsme ji před prázdninami uřízli. Budeme tam muset vylézt znovu a zakročit rázněji, jinak komín roztrhá. Člověk má sílu, ale země taky. Cesta k jejich soužití není v soupeření, ale v partnerství.
Země má sílu. V tom vidím naději. Hodně se dnes mluví o tom, jak moc člověk svým náročným způsobem života zemi ničí. Cítíme to na svou kůži v teplých zimách a horkých létech. Když člověk čte předpovědi o rychlém poškozování klimatu a o tom, v jakém prostředí budou žít naše děti, snadno propadne beznaději. Je třeba brát velmi vážně zprávy o poškozování země a přizpůsobit tomu svůj vztah k Božímu stvoření. Zásadní přitom ale je nepropadat beznaději.
Právě naopak. Mám za to, že příspěvek nás křesťanů k péči o zemi musí být to, že budeme do hry vracet naději. Z ráje zahrady Eden jsme byli na začátku vyhnáni. Bůh ale na mnoha místech Bible zaslibuje, že se do toho ráje jednou zase vrátíme. To není laciná útěcha, že po smrti bude líp. Je to naděje. A naděje posiluje a proměňuje už teď. My víme, že díky Bohu je zdravý vztah mezi člověkem a zemí možný. To dodává naději potřebnou k péči o ten vztah. Země má sílu a člověk taky. A větší sílu mají, když své síly spojí dohromady. Jen je třeba znovu začít pracovat na tom vzájemném vztahu.
Právě proto je dobré připomínat si, jak o vzájemném vztahu člověka a země mluví kniha Genesis. Člověk Adam má za úkol zemi Adamu obdělávat. Má se v tom projevovat jeho respekt k tomu, kdo jeho i zemi stvořil. Jejich vztah je blízký až příbuzenský. Je to podobné jako se vztahy mezi lidmi. Tam, kdes se lidé nesetkávají, vztahy vadnou. Vztahy potřebují kontakt, blízkost, setkávání. Zkrátka: Člověk musí vyrazit do přírody. Nemyslím teď na žádné romantické objímání stromů. Ale už to, že člověk čas od času vyrazí na výlet, pozoruje přírodu, všímá si, jak žijí zvířata, jak rostou stromy a kytky, kudy teče voda a jak se chová počasí, tím vším poznává zemi. Učí se ji respektovat. Učí se znát její potřeby a chovaní a slaďovat s tím své vlastní chování. Člověk může potom zemi střežit a obdělávat ne jako svrchovaný vladař – ten je nad nimi – ale jako partner, který se učí a naslouchá. Chce to čas.
Strávil jsem před časem nějakou dobou u rybníka a lovil ryby. Žádnou jsem nechytil. Ale měl jsem možnost pozorovat, jak se během dne prostor rybníka proměňuje. Kolik se tam toho děje. Jak se podle slunce stěhují ryby. Učil jsem se poznat rozdíl mezi šplouchanci, které dělají ryby a které žáby. Viděl jsem, jak vítr hýbe s hladinou i stromy okolo. Viděl jsem myš, která celý rybník přeplavala. Bylo napínavé sledovat, jestli to zvládne. Na první pohled je to prostě rybník. Teprve, když ho člověk pozoruje a poslouchá dlouho, zjistí, že je to celý svět všech možných vztahů, pohybů a různých dramat. Jako s tou myší, přeplave, či nepřeplave…
Při naslouchání a pozorování země člověk poznává, že je pouze jednou součástí něčeho velkého, že není na světě sám. To je velmi osvobozující poznání. Snímá z člověka potřebu být ve všem být nejlepší, všechno ovládnout, nebo všechno zvládnout. Člověk může uvolnit ramena a svobodně se nadechnout. To, že se venku lépe dýchá, to máte všichni jistě dobře vyzkoušené. Volné dýchání v přírodě, uprostřed země člověku připomíná ten první nádech. Byl to právě prach ze země, který Hospodin vzal do hrsti, utvořil z něj člověka a vdechnul do něj život. Adam utvořený z prachu Adamy se poprvé nadechnul. Amen
PS: Jestli můžu být tak drzý a na závěr kázání vám něco doporučit: vyrazte odpoledne ven a pořádně se nadýchejte čerstvého vzduchu!